Recenze (1)
V Gitě, stejně jako v Seventh Walk, pro nás Dutta, skoro nikým neviděný, zachraňuje samo Vidění – skrz filmové to skutečné. / Duttův filmový zrak nevychází z metody, techniky, filmové (lidské) teorie ani z přesvědčení (ty vidět neumožňují); jeho jediným přístupem je doširoka otevřený bystrý pohled vpitý do tektoniky skutečnosti. Nedívá se pod určitým úhlem – ostrým, tupým, nebo (tím) pravým. Duttův pohled žádný úhel nesvírá, a proto žádný úhel Duttův pohled nesvírá. - Je to svrchovaná prodyšnost, bez náznaku sevření, gravitační pole přirozené lehkosti v přirozeném řádu, v němž úvahy o svobodě a řádu přirozeně mizí. Není tu nic ústředního; všechno je v ústředí. Krišna, ženy, hmyz, ptactvo se svým trylkováním, proud řeky, větev stromu, plátno, barva, ruka malíře… Kontury detailů splývají s linií celku. Hierarchie, kategorie, fragmentárnost by tu byly směšné; zrovna jako přivlastňovací zájmena. A kde nejsou ty, neexistuje ani unáhlenost. Dík tomu oba filmy, Gita i 7thW, od první do poslední vteřiny tvoří nevychýlené tvůrčí kontinuum. V něm se autonomní pohled režiséra a autonomní pohledy malířů nezastiňují; jejich setkání naopak vrhá intenzivnější blahodárné osvětlení do prostoru. / Tohle vidění možná souvisí s láskou víc než krátkozraké zamilování, jednooké vztahové deriváty a zaslepená pseudospiritualita dohromady. Chce to víc očí, které by zkoumaly! ()