Dikaiarchos

Frammartino tentokrát točil s myšlenkou na cirka tři biliony stromů, které právě rostou na Zemi: jak spočívají v prostoru bytí, v jeho rytmu, ukotveny ve svých přirozených dispozicích v rámci přirozeného Celku; jak jsou, dějí se, žijí, podílníci skutečnosti, obří společenství konstituované nezávisle na jakékoli ideologii. Přítomnost stromů je i naší přítomností (ne naopak). – V krátkém filmu Alberi (Stromy) režisér klidným, ponorným způsobem zaznamenal obřad, při němž se lidé kdesi na jihoitalském venkově vtělují do stromů. V kůži stromů spolehlivě znovu-spočinou v prostoru čirého bytí, jeho rytmu, ve svých přirozených dispozicích v rámci přirozeného Celku, nezávislí na jakékoli ideologii. - Rituály mnohdy okorají a jen víří prach. Jiskru uvědomění, kterou měly oživovat, zadusí zautomatizované vnější gesto. Frammartino naštěstí jiskru tohohle konkrétního rituálu zachytil, posílil a podělil se o ni. - Prostý film. Jak prostě se začátek spojí s koncem… / K vidění asi jenom tady.

Mnozí ptačí jednotlivci tancují ze všech sil a stavějí skvostná loubí, a přece za celý život nezaujmou jedinou samičku. Ať je ovšem šňůra jejich neúspěchů jakkoli dlouhá, nikdy v tanci a budování neustanou. – Mistr imitátor lemčík oranžovochocholatý dokáže napodobit hodně zvuků. Psím štěkotem právě odehnal divočáka, a tím ochránil metrový mrakodrap, jejž vystavěl z větviček pro oči Té… – V pestrém dokumentu tancuje scéna za scénou - v prostoru bujivého pralesa, který je umožňuje a pojímá.

No řekněte, že filmy Ama a One Breath nepatří k sobě! Tvoří je stejné molekuly, dýchají stejným vědomím a uvědoměním. Divák si skrze ně může připomenout, kým doopravdy jsme. Kým doopravdy jsme, když opustíme velmoc konceptů a iluzí, které nás stlačují a redukují na narcisty zacyklené v obehraných fraškách a psychodramatech? – Oba filmy z nás to přischlé bahno smývají a zviditelňují molekuly skutečného čerstvého bytí. V těch očistných chvílích nemá nezměrný, ustavičně přítomný, kreativně činorodý vesmír nejmenší problém poznávat v nás sám sebe. A naopak. / Můj dík plave k JC a BM, kteří díla vyšnorchlovali z hlubin filmového oceánu.

Celý vesmír se (prý) vylíhnul z titěrného bodu o nekonečně velké hustotě. Podobně Zepo, tříminutová animovaná miniatura, pojímá obecný obsah (čili konflikty) z většiny Filmů a zrcadlí většinu lidských problémů. Vždy jde nakonec o totéž: přirozený stav mysli a skutečnosti, v Zepu představovaný dítětem a lesem, je napaden různě kalibrovaným haterovstvím; jiný řekne zlem, jiný nevědomostí. V Zepu zavládne temnota mrazivě kondenzovaná. - Přitom všechno uvnitř filmu se pohybuje na stejném skle, tvořeno stejným barevným pískem.

Důležitá prolegomena k tématu žít přítomností. Starobyle odanimované zaprvé, i když starobyle jen zdánlivě, jak vykresluje uživatel Kobitch ve svém fortelném komentáři. – Film tě ale vyprovokuje k zadruhé. Jestliže přítomnost není nic jiného než nepřetržitý pohyb celé vesmírné soustavy (jeden nezlomný, nevylomitelný zlomek pohybu za druhým), včetně Vayshi, jejího okolí a nás všech, pak fakticky nelze v tomto pohybu - v přítomnosti nebýt. - Přejdeš-li drobnost, že Vaysha přeci přítomnost zakouší ostatními smysly, a uznáš-li, že její postižení tě má jen přistrčit k tomu, aby sis uvědomil, nakolik naše mysli okupuje minulé a budoucí, teprve pak začneš nahmatávat skutečné jádro tématu. Necháš zrak zrakem a uvidíš, že k přítomnosti se kompatibilně nevztáhneš jinak než přítomnou myslí. Tekutou, neustále čerstvou přítomnost zahlédne jedině čerstvý zrak. - Měli ho takový ti, kteří chtěli Vayshu zbavit prokletí? Máme ho takový my? Nebo se k přítomnosti vztahujeme až sekundárně, až skrz náš vztah k vlastnímu V.I.E. (very important ego), k vlastnímu all inclusive živobytí, skrz náš vztah k po staletí hromaděnému mentálnímu šrotu, v jehož důležitost jsme uvěřili? – Film se v nejzazším tematickém důsledku ptá: Co je v nás vlastně autenticky přítomné?

Hlasem Oldřicha Nového k některým okolním glosátorům: Ale přátelé, přátelé, proč tak zhurta vůči debutujícímu tvůrci, který tu, což si, prosím, všimněme, předvedl svůj široký animační rozsah naprosto v souladu s tím, jak rozmanitě se realita projevuje a jak rozmanitě může být vnímána. Na film, který je a chce být kaktusovým květem, není nikterak třeba se mračit za to, že z něj nevzcházejí lesní jahody. Ovšem chcete-li, tedy prosím.

Z učebnice antropologie vyňatá, kapitálně zanimovaná a moudře převyprávěná kapitola (cargo kult naruby). Navíc pokud obsah/ideu filmu už obsahuješ, otevřou se v tobě kapitoly související. - Film tě vnitřně proolejuje; zvlášť tě zablaží, když v závěru čiré uvědomění přeroste kalivou nevědomost, nesedne jí na lep, ale udělí jí výhost, neboli: když je v téhle Duboisově pohádce „po hádce“ dřív, než k ní došlo. Ale nezastavíš se s koncem filmu. – Rázem jsi tím ANIMOvaným mužem, jdeš pralesem jako uvědomělý tvor související s celou skutečností, skutečností, která tě nikoli obklopuje, ale jíž jsi, každým lokem, soustem, nádechem, zavlněním smyslů; se vším, sluncem, půdou, hmyzem, rostlinstvem…, tkvíš ve vztahu. Jasně vidíš, že vztah je báze, danost, bezpodmínečná, vůlí neovlivnitelná, nezrušitelná; vesmír - pohyblivá souvztažnost. Přímo před sebou – v sobě, nezávislý na nikom (ani na astrofyzicích), ve vztahu se vším, odkrýváš teorii všeho, faktum všeho, včetně sebe. – Jaké jsou potom tvoje akce a reakce ve světě ve světle tohohle zvnitřnělého uvědomění? Jak hluboce tím ANIMOvaným skutečně jsi? Čeho se (ještě) musíš vzdát, abys jím byl? / Posilující, jako každé setkání s vidoucími.

Autoři vytesali film Ze dřeva do podoby imago mundi. Vesmír se tu vyjevuje v jediném tvaru a z jediné materie: jako dřevěný basreliéf, který se ustavičně povždy a všude proměňuje – v udivující činorodosti vesmírného řezbářství. Pohyb je tvarem, přítomnost celkem. – Byť je film obrazem a buduje obraz, odkazuje k faktu skutečnosti, spojité, nedělitelné. A stejně takový, kontinuem odvíjený, je tu i člověk, dřevnatý, míznatý špalíček v korpusu vrtivého kosmu. – Člověk, vidí Ze dřeva, ovšem zradil ne quid nimis (uměřeně), a proto vypadává z rodného Kmene jako neotesaný otesánek; renegát skutečnosti. – (ještě k imago mundi, pod vlivem filmu, ale spíš mimo jeho rámec) Také jsem jako mnozí tu ušlechtilou schopnost tvořit obrazy světa (imago) proměnil v nástroj k podmaňování světa a už tuším, že mundo není zatemňováno imagem jen tam venku, ale že se šeří přímo v mojí hlavě, že dávno nevidím svýma čistýma očima, kým a kde skutečně jsem, a proto nevidím, kým jsou druzí, kým Země. Dívám se cizím, odcizeným pohledem skrz poděděné zpuchřelé obrazy nebo ty, které se mi zalíbily na bleším trhu idejí, svobodně si z nich vybírám a kompiluji představy lepší. Být obezřetný vůči moci obrazů, vůči tomu, jakou moc jim dávám a k čemu a jakou moc mají ony nade mnou? Být vysoce hlubinně propojený s mundem, abych byl způsobilý tvořit jeho přínosné imago? (Straky ve větvích skřehotají tak, že se neslyším!) Mám přece právo být v obraze, mít svůj obraz o sobě a o tom ostatním, právo hýčkat si svatý obrázek naděje, že se nám díky vlastnictví utkvělých obrazů povede souladně vplout do bystřiny skutečnosti. / Straky v korunách džezují a film voní do páteční noci na FS.

Fyziologicky je film takový, jak se vyjevil garmonovi, když na něj chrstnul džber živé vody, hlavně metaforický. - Studna je zanesená. A ty, Levko, žízníš, vyprahle zkormoucený tím, kolik toho uvnitř – vně tebe chybí a kolik přebývá; ještě jako kmet jsi rozkročený na nakloněné rovině, střídavě jednu nohu těžší, tak rozkývaný, vychýlený, jako by v tvojí bytostné libele vyschla kapalina a teď, bez azimutu, necháváš kormidlo točit se nazdařbůh, třeba k smrti, i ta se ti zdá přirozenější než v soukromé a všeobecné (s)poušti blouznit o (rovn)o(v)áze. Žízníš ale pochopitelně: studna se svým pramenem je zanesená, protože jsi zanesený. Tolik toho chybí, protože toho tolik přebývá. – Jestli nějaké hrdinství, pak to Levkovo finální! - Studna je hodně zanesená.

Jak přirozeně taví strohé akademické znalosti do živé akademie hrou; jak v syrovém plenéru v holínkách zabořených do písku upírá pozornost k detailům (hlavně fascinujícím ostnokožcům), aniž by ji na okamžik upřela horizontu; jak nelehce, ale hravě nechává bylo a je setkat se a obejmout; jak, moudrá (i tím svým dětským viděním), nehledá východisko, protože ví, že stojí v jeho středu, že ona je uvědomělou středovou osou východiska – a jejím výsostným posláním je dívat se čistě čistě odsud; jak střízlivě kromobyčejnou zprávu nám ECN posílá z norské samoty, omývané oceánem, který dýchá přílivem a odlivem a neustále mění obrazce na pobřeží… Umění je dýchat s ním.