Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Animovaný

Recenze (173)

plakát

Když ptáci tančí (2019) 

Mnozí ptačí jednotlivci tancují ze všech sil a stavějí skvostná loubí, a přece za celý život nezaujmou jedinou samičku. Ať je ovšem šňůra jejich neúspěchů jakkoli dlouhá, nikdy v tanci a budování neustanou. – Mistr imitátor lemčík oranžovochocholatý dokáže napodobit hodně zvuků. Psím štěkotem právě odehnal divočáka, a tím ochránil metrový mrakodrap, jejž vystavěl z větviček pro oči Té… – V pestrém dokumentu tancuje scéna za scénou - v prostoru bujivého pralesa, který je umožňuje a pojímá.

plakát

One Breath Around The World (2019) 

No řekněte, že filmy Ama a One Breath nepatří k sobě! Tvoří je stejné molekuly, dýchají stejným vědomím a uvědoměním. Divák si skrze ně může připomenout, kým doopravdy jsme. Kým doopravdy jsme, když opustíme velmoc konceptů a iluzí, které nás stlačují a redukují na narcisty zacyklené v obehraných fraškách a psychodramatech? – Oba filmy z nás to přischlé bahno smývají a zviditelňují molekuly skutečného čerstvého bytí. V těch očistných chvílích nemá nezměrný, ustavičně přítomný, kreativně činorodý vesmír nejmenší problém poznávat v nás sám sebe. A naopak. / Můj dík plave k JC a BM, kteří díla vyšnorchlovali z hlubin filmového oceánu.

plakát

Zepo (2014) 

Celý vesmír se (prý) vylíhnul z titěrného bodu o nekonečně velké hustotě. Podobně Zepo, tříminutová animovaná miniatura, pojímá obecný obsah (čili konflikty) z většiny Filmů a zrcadlí většinu lidských problémů. Vždy jde nakonec o totéž: přirozený stav mysli a skutečnosti, v Zepu představovaný dítětem a lesem, je napaden různě kalibrovaným haterovstvím; jiný řekne zlem, jiný nevědomostí. V Zepu zavládne temnota mrazivě kondenzovaná. - Přitom všechno uvnitř filmu se pohybuje na stejném skle, tvořeno stejným barevným pískem.

plakát

Slepá Vaysha (2016) 

Důležitá prolegomena k tématu žít přítomností. Starobyle odanimované zaprvé, i když starobyle jen zdánlivě, jak vykresluje uživatel Kobitch ve svém fortelném komentáři. – Film tě ale vyprovokuje k zadruhé. Jestliže přítomnost není nic jiného než nepřetržitý pohyb celé vesmírné soustavy (jeden nezlomný, nevylomitelný zlomek pohybu za druhým), včetně Vayshi, jejího okolí a nás všech, pak fakticky nelze v tomto pohybu - v přítomnosti nebýt. - Přejdeš-li drobnost, že Vaysha přeci přítomnost zakouší ostatními smysly, a uznáš-li, že její postižení tě má jen přistrčit k tomu, aby sis uvědomil, nakolik naše mysli okupuje minulé a budoucí, teprve pak začneš nahmatávat skutečné jádro tématu. Necháš zrak zrakem a uvidíš, že k přítomnosti se kompatibilně nevztáhneš jinak než přítomnou myslí. Tekutou, neustále čerstvou přítomnost zahlédne jedině čerstvý zrak. - Měli ho takový ti, kteří chtěli Vayshu zbavit prokletí? Máme ho takový my? Nebo se k přítomnosti vztahujeme až sekundárně, až skrz náš vztah k vlastnímu V.I.E. (very important ego), k vlastnímu all inclusive živobytí, skrz náš vztah k po staletí hromaděnému mentálnímu šrotu, v jehož důležitost jsme uvěřili? – Film se v nejzazším tematickém důsledku ptá: Co je v nás vlastně autenticky přítomné?

plakát

Madagaskar, cestovní deník (2010) 

Hlasem Oldřicha Nového k některým okolním glosátorům: Ale přátelé, přátelé, proč tak zhurta vůči debutujícímu tvůrci, který tu, což si, prosím, všimněme, předvedl svůj široký animační rozsah naprosto v souladu s tím, jak rozmanitě se realita projevuje a jak rozmanitě může být vnímána. Na film, který je a chce být kaktusovým květem, není nikterak třeba se mračit za to, že z něj nevzcházejí lesní jahody. Ovšem chcete-li, tedy prosím.

plakát

Cargo Cult (2013) 

Z učebnice antropologie vyňatá, kapitálně zanimovaná a moudře převyprávěná kapitola (cargo kult naruby). Navíc pokud obsah/ideu filmu už obsahuješ, otevřou se v tobě kapitoly související. - Film tě vnitřně proolejuje; zvlášť tě zablaží, když v závěru čiré uvědomění přeroste kalivou nevědomost, nesedne jí na lep, ale udělí jí výhost, neboli: když je v téhle Duboisově pohádce „po hádce“ dřív, než k ní došlo. Ale nezastavíš se s koncem filmu. – Rázem jsi tím ANIMOvaným mužem, jdeš pralesem jako uvědomělý tvor související s celou skutečností, skutečností, která tě nikoli obklopuje, ale jíž jsi, každým lokem, soustem, nádechem, zavlněním smyslů; se vším, sluncem, půdou, hmyzem, rostlinstvem…, tkvíš ve vztahu. Jasně vidíš, že vztah je báze, danost, bezpodmínečná, vůlí neovlivnitelná, nezrušitelná; vesmír - pohyblivá souvztažnost. Přímo před sebou – v sobě, nezávislý na nikom (ani na astrofyzicích), ve vztahu se vším, odkrýváš teorii všeho, faktum všeho, včetně sebe. – Jaké jsou potom tvoje akce a reakce ve světě ve světle tohohle zvnitřnělého uvědomění? Jak hluboce tím ANIMOvaným skutečně jsi? Čeho se (ještě) musíš vzdát, abys jím byl? / Posilující, jako každé setkání s vidoucími.

plakát

Ze dřeva (2022) 

Autoři vytesali film Ze dřeva do podoby imago mundi. Vesmír se tu vyjevuje v jediném tvaru a z jediné materie: jako dřevěný basreliéf, který se ustavičně povždy a všude proměňuje – v udivující činorodosti vesmírného řezbářství. Pohyb je tvarem, přítomnost celkem. – Byť je film obrazem a buduje obraz, odkazuje k faktu skutečnosti, spojité, nedělitelné. A stejně takový, kontinuem odvíjený, je tu i člověk, dřevnatý, míznatý špalíček v korpusu vrtivého kosmu. – Člověk, vidí Ze dřeva, ovšem zradil ne quid nimis (uměřeně), a proto vypadává z rodného Kmene jako neotesaný otesánek; renegát skutečnosti. – (ještě k imago mundi, pod vlivem filmu, ale spíš mimo jeho rámec) Také jsem jako mnozí tu ušlechtilou schopnost tvořit obrazy světa (imago) proměnil v nástroj k podmaňování světa a už tuším, že mundo není zatemňováno imagem jen tam venku, ale že se šeří přímo v mojí hlavě, že dávno nevidím svýma čistýma očima, kým a kde skutečně jsem, a proto nevidím, kým jsou druzí, kým Země. Dívám se cizím, odcizeným pohledem skrz poděděné zpuchřelé obrazy nebo ty, které se mi zalíbily na bleším trhu idejí, svobodně si z nich vybírám a kompiluji představy lepší. Být obezřetný vůči moci obrazů, vůči tomu, jakou moc jim dávám a k čemu a jakou moc mají ony nade mnou? Být vysoce hlubinně propojený s mundem, abych byl způsobilý tvořit jeho přínosné imago? (Straky ve větvích skřehotají tak, že se neslyším!) Mám přece právo být v obraze, mít svůj obraz o sobě a o tom ostatním, právo hýčkat si svatý obrázek naděje, že se nám díky vlastnictví utkvělých obrazů povede souladně vplout do bystřiny skutečnosti. / Straky v korunách džezují a film voní do páteční noci na FS.

plakát

Pramen pro žíznivé (1965) 

Fyziologicky je film takový, jak se vyjevil garmonovi, když na něj chrstnul džber živé vody, hlavně metaforický. - Studna je zanesená. A ty, Levko, žízníš, vyprahle zkormoucený tím, kolik toho uvnitř – vně tebe chybí a kolik přebývá; ještě jako kmet jsi rozkročený na nakloněné rovině, střídavě jednu nohu těžší, tak rozkývaný, vychýlený, jako by v tvojí bytostné libele vyschla kapalina a teď, bez azimutu, necháváš kormidlo točit se nazdařbůh, třeba k smrti, i ta se ti zdá přirozenější než v soukromé a všeobecné (s)poušti blouznit o (rovn)o(v)áze. Žízníš ale pochopitelně: studna se svým pramenem je zanesená, protože jsi zanesený. Tolik toho chybí, protože toho tolik přebývá. – Jestli nějaké hrdinství, pak to Levkovo finální! - Studna je hodně zanesená.

plakát

Usměj se a zamávej (2022) 

Jak přirozeně taví strohé akademické znalosti do živé akademie hrou; jak v syrovém plenéru v holínkách zabořených do písku upírá pozornost k detailům (hlavně fascinujícím ostnokožcům), aniž by ji na okamžik upřela horizontu; jak nelehce, ale hravě nechává bylo a je setkat se a obejmout; jak, moudrá (i tím svým dětským viděním), nehledá východisko, protože ví, že stojí v jeho středu, že ona je uvědomělou středovou osou východiska – a jejím výsostným posláním je dívat se čistě čistě odsud; jak střízlivě kromobyčejnou zprávu nám ECN posílá z norské samoty, omývané oceánem, který dýchá přílivem a odlivem a neustále mění obrazce na pobřeží… Umění je dýchat s ním.

plakát

Broadway by Light (1958) 

Klein prošel nočním neonovým lunaparkem a vytvořil z jeho segmentů zářnou koláž. Zároveň, podprahově, předkládá antropologickou črtu ze spolčenosti, kde jednotlivec dobře chápe svoji roli: Já, člověk – reklamní neon, vyznávám heslo „propaguji (se), tedy jsem“; čím víc pozornosti strhnu, tím vyšší hodnoty nabývám. Všechna má energie proto proudí do jasu mého neonu. Netrápím se tím, zda můj neonový poutač odkazuje ke skutečné louči, která vydává teplo a která skutečně (něco) osvětluje, protože ani jiné to nezajímá. Naše vyspělost spočívá totiž v tom, že si pozornost na neonové bázi vzájemně oplácíme, a dík tomu víme (!), že si na naší spolčené neonové vlně dokonale rozumíme. – Spoiler. Nakonec ve filmu neony i Kleinovu hru s nimi zastíní východ Slunce, zářící eony. – Nikam jinam než sem se nehodí líp Sandburgova pozměněná věta/louč: Tati, reklamou na co je Slunce? (orig.: Papa, what is the moon supposed to advertise?)