Vstřícný plán

Vstřícný plán se tematicky zaobírá něčím, co je současným divákem prakticky ve všech případech odsuzováno. Vstřícným plánem se myslí rozhodnutí pracujících splnit pracovní úkol na více procent než jim předepisuje norma. Takový suchý popis by se v rukách většiny socrealistických režisérů změnil v naprosto diletantské dílo. V případě Fridricha Ermlera a Sergeje Jutkeviče tomu tak úplně nebylo. Jejich snímek asi nebyl prvním z takto tematicky zaměřených filmů, ale ustanovil pro svůj žánr normy, především ve smyslu charakteristických postav. Inženýr, stranický tajemník (se slušivou kšiltovkou), mladá emancipovaná sovětská žena kontrastující se stařenou, jež představuje předcházející generaci. Film byl teprve druhým sovětským zvukovým snímkem a tak ještě ve výrazné míře kombinuje stylové prvky němých filmů se snímky zvukovými, zároveň jsou zde ještě znatelné vlivy pomalu odeznívajících avantgardních postupů. Namátkou stačí zmínit procházku po Petrohradu během bílé noci a záběry v nichž mezi stranickým tajemníkem a mladou ženou projíždí skupina cyklistů. Za avantgardní by se dalo ale považovat i použití industriálních hudebních motivů. Hudební složka zde není pouze přidaná hodnota, schopná existovat samostatně, ale vzájemně se s dějem filmu prolíná a prostupuje, nedá se vždy rozeznat, které části jsou diegetické, kdy se jedná o hudbu a kdy o zvuky vydávané továrními stroji. Její využití v některých okamžicích stupňuje dramatičnost nastalé situace. Problém pak nastává při rozlišování toho zda hodnotíme film, jehož příběh se místy stává zbytečně natahovaným a rozvleklým, anebo zda nám Vstřícný plán ukazuje spíše pozůstatky doby v níž vznikl. (16.03.2010)