Daddy

Něco pro příznivce kvalitního bizáru. Pokrytecký dominantní tata s vzeřením Alberta Einsteina zneužívá na zámeckém sídle svoji malou dceru, a ona poté v dospělosti nachází dost odvahy na to, aby se mu pomstila, využívaje přitom svojí matky, i mladé nevinné dívky z kláštera, kterou tatíkovi chodí předvádět. Pomsta je protkána všemi pocity, od nenávisti až po dětský obdiv a lásku k milovanému tatíkovi. Takto asi v kostce, jedná se o velice niternou, emocionální a subjektivní záležitost, však taky Niki De Saint Phalle napsala k filmu scénář, vycházející ze vzpomínek na vlastní dětství. Reflexe viděná očima umělecky silně vyhraněné osobnosti, mj. sochařky je z filmu vyloženě znát. Jinak se jedná v mnoha místech o velice bizarní záležitost, ty všechny scény svádění, předvádění, ponižování, zahraných orgasmů, tanců a svlékání na oltáři, na to budete docela čučet ;-) S téměř kontinuálním, sladce emotivním klavírním doprovodem. Pro milovníky netradičních, ujetých záležitostí výborný tip. Na nedělní večer s přítelkyní u vína jako stvořené :-) 9/10 (08.07.2011)

Tak v tomto prípade ma zvalcovali pochyby a to doslova. Kým si intro 20 inútovka zachovávala grindounder úroveň, sám sebou unavený pokus o zásah mojích očakávaní postupom času minul terč a utopil sa v divadelnej maškaráde, ktorej sa podarilo unaviť ma. Nehodnotím, aby som nepreškrtala hviezdičkový rozpočet. (19.07.2014)

Uff! Daddy určite poteší najmä „otrlých divákov“ (čudujem sa, že ho napríklad taká Bara alias hirnlego ešte nemá v „topkách“) a milovníkov artistne štylizovaných, temných bizarností. Príbeh dievčatka, znásilneného vlastným otcom, no najmä príbeh jej pomsty, nezaprie to, že vzišiel z hlavy sochárky (mimochodom milovníčky dvoch Španielov: Dalího a Gaudího). Úchvatná, miestami dychberúca výtvarná štylizácia zahaľuje temnotu príbehu, rozpovedaného v krátkych kapitolách, do snového oparu, ale je to chorobný sen, pripomínajúci fotografie Joela-Petera Witkina, obrazy Hansa Bellmera či prózy Georgesa Bataillea. Kolovrátkový klavírny sprievod dáva tomuto filmu rozmer „tragedie dell´arte“ (umocnenej úvodnými čiernobieymi sekvenciami , parodicky odkazujúcimi na „poetiku“ privátnych dokumentov zo života "šťastnej rodinky“), vyrastajúcej ako nejaký jedovatý kvet z hlbín podvedomia a surreálnych predstáv. Za tú spúšť, čo mi Daddy zanechal v duši, mi plný počet bodov, ktorý mu práve udeľujem, pripadá akýsi „zvrátený“. Ale umenie s veľkým „U“ nemusí len povznášať, resp. cesta k povznášajúcemu pocitu zákonite začína znepokojením. A Daddy znepokojí aj /ne/mŕtveho, to my verte. (02.10.2007)