Tajemství Oberwaldu

Antonioni patří k menší části starší generace filmařů, která v 70. letech s nadšením přivítala možnosti nabízené stále dokonalejší televizní technikou. Snadnější kontrola barev obrazu či procesu ladění jednotlivých odstínů osvobozených od snímané reality nabízela lákavou příležitost k dalšímu experimentování podobnému Antonioniho pokusům u filmu Červená pustina. Nutnost respektovat dramatickou sevřenost Cocteauovy předlohy Dvojhlavý orel o milostném vzplanutí královny a mladého anarchisty jako by tentokrát omezila prostor k razantnějšímu využití potenciálu nové technologie. Režisérem použitá barevná stylizace na sebe nejvýrazněji upozorňuje v několika exteriérových záběrech elektronicky kolorované krajiny. Naopak ve scénách odehrávajících se v interiéru hradu si tvůrce pohrává s velmi jemnými barevnými změnami. (FebioFest 2006) (oficiální text distributora)