Il Mistero di Oberwald
The Oberwald Mystery
The Mystery of Oberwald
Obsahy(1)
Antonioni patří k menší části starší generace filmařů, která v 70. letech s nadšením přivítala možnosti nabízené stále dokonalejší televizní technikou. Snadnější kontrola barev obrazu či procesu ladění jednotlivých odstínů osvobozených od snímané reality nabízela lákavou příležitost k dalšímu experimentování podobnému Antonioniho pokusům u filmu Červená pustina. Nutnost respektovat dramatickou sevřenost Cocteauovy předlohy Dvojhlavý orel o milostném vzplanutí královny a mladého anarchisty jako by tentokrát omezila prostor k razantnějšímu využití potenciálu nové technologie. Režisérem použitá barevná stylizace na sebe nejvýrazněji upozorňuje v několika exteriérových záběrech elektronicky kolorované krajiny. Naopak ve scénách odehrávajících se v interiéru hradu si tvůrce pohrává s velmi jemnými barevnými změnami. (FebioFest 2006) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
Podle divadelní hry. Komorní atmosféra, velice konverzační záležitost. První půlka je k smrti nudná, druhá trochu napínavá. Zpracování je ovšem tragické. Tady se Antonioni moc nevyznamenal a experimentování s barevnými filtry je otravné. ()
Jestli si Antonioni myslel, že video-estetika je nějak "estetická", zvlášť ve spojení s kostýmovým dramatem, tak pozbyl veškerou soudnost a vkus. Oberwald je dějem nudný, banální a předvídatelný, vzhledem druhořadé televizní inscenace s přeplácanými barvami pak přímo iritující. Jak uznávám jistou kvalitu i Antonioniových děl, která se mi zcela nezamlouvají, tohle je trapné ve všech ohledech. Ale tak krok vedle může udělat každý. 1 a 1/2 ()
V kontextu Antonioniho filmografie jde o nesporné vybočení z řady, o skok doslova o několik desetiletí vzad. Na druhou stranu zvolená poetika, respektující půdorys své divadelní předlohy, přesně vystihuje psychosociální typ doby, do níž je datován děj. Anachronní se tak mění v dokumentární a psychologické jakoby ve druhém plánu. Zdařilé využívání barevných filtrů (i první krůčky batolivého človíčka jsou tápavým zápasem o jistotu rovnováhy) dále zvyšují hodnotu OBERWALDU. Nedoceňovaná Vittiová, opomíjený klenot italského herectví, v ničem nezaostávající za frekventovanějšími jmény jejích generačních profesních družek, dostává ze svého partu vzorové maximum. Stará kritika degenerovanosti aristokracie (doslova česky ušlechtilců) zde naznačuje svou oprávněnost stejně tak jako její další bod, kterým byla její odtrženost od skutečného života strádajících lidových vrstev. To bylo pochopitelné, neboť tito lidé byli připravováni na doživotní pobyt ve virtuální realitě etikety dvorského skleníkového světa. Je nesporné, že tyto dokumenty mají své právo na život. A je nanejvýš pravděpodobné, že i současný divák dospěje k potřebě porozumět tomuto zaniklému způsobu života, myšlení i cítění. ()
Ty dvě hvězdičky jsou za ve své době progresivní pokusy s digitálními efekty, které jsou zde ovšem - jak přiznal i sám Antonioni - docela povrchně využity. Je pravda, že tenhle film vzniknul na zakázku italské televize, čili postrádá určité "autorství", které by jej řadilo mezi Antonioniho široce diskutovaná díla (přesto, že jde o adaptaci divadelní hry Jeana Cocteaua - Dvouhlavý orel), což ovšem nijak neomlouvá to, že Tajemství Oberwaldu je špatný a poměrně dost nudný film, který nezachrání ani měnící se impresionistické podbarvení. ()
Klid pouze zdánlivý, pouze na povrchu milostný románek... Antonioni na plátno bravurně přenáší divadelní hru Jeana Cocteaua. Herecké obsazení je přitom bezchybné a Monica Vitti doslova září. Samozřejmě lze vytýkat filmu divadelnost, stejně jako s odstupem času a se znalostí současných možnosti animace a počítačových triků, ale možná to obojí spolu souvisí. Hra s barevnými světly je přece ryze divadelní prvek a pokus o méně divadelní a "realistické" ztvárnění dramatu by zase zřejmě působil uměle a nevěrohodně. Vždyť celý děj je spíše pohádkou, jakkoli tragickou a rozhodně ne vhodnou pro děti. Mrazí z ní přitom skoro stejně jako z pohádek Hanse Christiana Andersena. Nepochybně proto, že přes všechnu vykonstruovanost je pointa příběhu odrazem neveselé reality, i když oděná do romantické tragičnosti... Mimochodem, pozoruhodná je jistá podobnost s Rivettovými filmy, asi ne úplně náhodná. Zajímavé komentáře: sportovec ()
Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo. ()
Citujúc recenziu Tomáša Seidla na booklete LK vydania tohto filmu, "...i sám režisér se před premiérou na festivalu v Benátkách omlouval konzervativní generaci kritiků za sníženou kvalitu obrazu, romantickou povahu příběhu i za 'banalitu barevných experimentů' " ..... a s tým sa dá iba súhlasiť. Začiatok ma vcelku vydesil, pri predstave sledovať niečo pripomínajúce nudné inscenácie STV ktoré sa režisér snaží "osviežiť" farebnými filtrami, experimentami, tóninami, no časom sa z toho (najmä vďaka výkonu Monici Vitti) stala celkom pozerateľná dráma popisujúca vzťah medzi "vrahom a obeťou", ktorý prerastie paradoxne vo fatálnu lásku.... samotné farebné experimentovanie mi až tak nevadilo v exteriérových scénach, v niektorých momentoch možno ešte posilnilo silu romantického obrazu .... námet je proste príliš výrazný na to, aby som dal filmu menej ako 50%, aj napriek miestami nestráviteľnej "televíznosti" a "plochosti"... ()
Přepsáno v červnu 2018. Tajemství Oberwaldu je filmovou romantickou baladou. Antonioni si zde opět pohrává s prvkem osamělosti a odcizení. Ve zvolené poetice romantismu krotí barvu do symbolu, přidává klamaní tělem a živočišný bezprostřední temperament se střetává s chladnokrevností politicko-společenské intriky. Obrazy vnitřních pocitů jsou upřímným výlevem i výsledkem intimní manipulace. Zmatení pocitů. Milostné vzplanutí dochází naplnění v romantickém gestu spásného vysvobození. Osamělost je tíživější než zodpovědnost, prostředkem se stává Déjà vu a povznášející pocit štěstí. Nepopsatelný pocit se navždy zaryl do srdce a nad něj není. Pocitový romantismus je umocněn komorním prostředím a křehkostí myšlenek. Hlavní postavou romantické legendy je královna (velmi dobrá Monica Vitti), formální hlava státu a jeho nejosamělejší obyvatel. Zpola dobrovolná a zpola vynucená izolovanost si udržuje zdravý rozum sebeironickým provokováním. Otupělost je výsledkem osamělosti, probuzením je romantický ideál osudového zásahu vyšší moci. Omamná vůně harmonického souznění je životní odměnou. Mihotavý okamžik úplného vnitřního naplnění je vykoupením. Hlavní mužskou postavou je Sebastian (sympatický Franco Branciaroli), idealisticky horlivý mladík s rozpolceným dopadem při střetu s realitou, která mění podoby podle svých vlastních zájmů. Stává se nástrojem a rozhodujícím prvkem. Osamělost je rozpálena mladickým idealismem a vzrušením, vůně podlamuje kolena, vzývá se nejvyšší cit, věří se v naplnění. Romantický ideál je přesvědčením. Důležitou postavou je hrabě z Foehnu (zajímavý Paolo Bonacelli), nejmocnější muž státu a vrchní velitel policie. Jeho pavučina má spolehlivé pohůnky, nejsilnější zbraní je bdělost, připravenost a nesmiřitelnost. Každý tah je podpořen silou a nezná slitování. Z dalších rolí: s nejsilnější zákulisní mocí spolupracující sebevědomá královnina důvěrnice Edith de Berg (Elisabetta Pozzi), královně stále věrný vévoda Willenstein (Luigi Diberti), či oddaný královnin němý sluha Tony (Amad Saha Alan). Tajemství Oberwaldu je romantickou baladou v táhlých tónech osudovosti. V Antonioniho rukách jsou nejsilnějšími místy intimní pocity. ()
Cocteau přece jen patří spíše na avantgardní jeviště, kde mu sluší určitá divadelní stylizace. Udělat z něho nudnou televizní inscenaci nebyl ten nejlepší nápad. ()
Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. ()
Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. ()
barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné, často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem šustící) text... ()
Zdejší nízké hodnocení mě zprvu odradilo a tak jsem DVD dlouho přehlížel. Dnes jsem si to pustil a byl jsem více než příjemně překvapen. Komorní atmosféra, avandgardní barvy doplňující atmosféru spolu s klasickou hudbou starých mistrů. Chvílemi napětí, chvílemi mírné mrazení v zádech... V druhé polovině jsem se přistihl, jak nevědomky držím královně a jejímu básníkovi potají palce.... Takhle má vypadat televizní adaptace divadelní hry; krásně poetický herecký výkon s prvky romantismu přecházející nenápadně v neodvratnou tragédii. Tenhle film má vše, o čem si např. taková Královna Alžběta: Zlatý věk může nechat jen zdát.... Má to atmosféru a nezaměnitelné kouzlo své doby. ()