Obsahy(1)
Historie a současnost pomoci politickým vězňům a jiným pronásledovaným ve světě i u nás v bohatých dokumentárních materiálech i názorech P. Benensona, J. Urbana, J. Rumla, F. Stárka a dalších.
Dokumentární film s pracovním názvem Amnesty International, stejně jako ostatní filmy celku, nevypráví pouze o dějinách této organizace, ale i o celém vývoji uvědomování si lidských a občanských práv. Ukazuje kořeny tohoto procesu i současné problémy s naplňováním základních idejí, které si předsevzali původní členové vznikajících organizací. Proměňuje se doba a mění se i společenské mechanismy. Mění se umění moci i teroru. Mění se metody boje proti bezpráví a mění se i samotný pojem bezpráví.
Ze Všeobecné deklarace lidských práv vyšlo v následujících desetiletích mnoho nevládních organizací zabývajících se ochranou lidských práv. Jejich role v mezinárodních vztazích postupem času stále rostla.
Jedna z těchto organizací - Amnesty International - byla založena v roce 1961 britským právníkem Peterem Benensonem. V roce 1961 si Benenson přečetl v novinách článek o uvěznění dvou portugalských studentů Salazarovým režimem v Portugalsku. Byli uvězněni a odsouzeni k sedmi letům vězení za to, že si veřejně připili na svobodu. Benenson chtěl vymyslet způsob, jak přinutit portugalský režim, aby studenty propustil. Odpověď na tuto otázku se stala základním principem organizace práce Amnesty International. Benenson totiž dospěl k přesvědčení, že vězni svědomí mohou být propuštěni, pokud lidé příslušným vládám začnou psát dopisy v jejich prospěch. Později Benensona napadlo, že místo jedné kampaně týkající se jediné země by bylo vhodné uspořádat celoroční kampaň, která by přitáhla pozornost veřejnosti k postavení politických a "náboženských" vězňů ve světě. Benenson tedy oslovil dvě osobnosti v Londýně, u kterých předpokládal zájem o jeho myšlenku, a jejichž pověst a kontakty by byly dobrou oporou pro celou akci: Erika Bakera, prominentního kvakera, a Louise Blom-Coopera, mezinárodně uznávaného právníka. Dohodli se na kampani nazvané "Appeal for Amnesty, 1961".
V kampani požadovali: 1. propuštění lidí vězněných za svůj názor; 2. spravedlivý soud pro tyto vězně; 3. rozšíření práva na azyl; 4. pomoc politickým uprchlíkům při hledání zaměstnání; 5. vytvoření účinného mezinárodního mechanismu, který by zajistil svobodu svědomí. V Benensonově kanceláři začali shromažďovat informace o lidech, které později Benenson nazval "vězni svědomí". Časem se podařilo vytvořit jistou skupinu přívrženců, kterou tvořili hlavně právníci, novináři, politici a intelektuálové. Díky Benensonovu příteli Davidu Astorovi, redaktorovi vlivných liberálních nedělních novin The Observer, mohl vyjít článek zahajující kampaň, nazvaný "Zapomenutí vězňové". Na přání Benensona byl článek vydán 28. května, tedy o takzvané Trinity Sunday, což byl svátek Svaté trojice.
Benenson také vymyslel takzvanou metodu "schéma tří", která přetrvala v práci AI po dlouhou dobu, a která znamenala, že každá skupina AI měla adoptovat tři vězně a pracovat na jejich propuštění. Aby byla zachována objektivita, měl být jeden vězeň ze Západu, jeden z Východu a jeden z takzvaného třetího světa.
Článek z Observeru přebrala řada dalších novin po celém světě: The New York Herald Tribune, Die Welt, Journal de Geneve, dánské Berlingske Tidende, švédské Politiken, noviny v Holandsku, Itálii, Jižní Africe, Belgii, Irsku a v Indii, a tak se celá akce stala v podstatě celosvětovou. Zmínka o kampani vyšla i v jedněch barcelonských novinách, ačkoliv ty riskovaly postih od Francova režimu.
Článek v The Observer zmiňoval na osm vězňů. Jedním ze zmíněných vězňů byl i arcibiskup Beran, držený ve vazbě komunistickým režimem v Československu, dále pak Ashton Jones, pětašedesátiletý americký pastor, který byl opakovaně zbit a třikrát vězněn v Lousianě a v Texasu za požadavek rovných práv pro černochy, angolský básník dr. Agostino Neto, který se později stal prvním presidentem nezávislé Angoly, rumunský filosof Constantin Noica, odsouzený k pětadvaceti letům vězení za konspiraci proti bezpečnosti státu a rozšiřování režimu nepřátelské propagandy, španělský právník, odsouzený ke třem letům vězení za snahu vytvořit koalici demokratických uskupení, Patrick Duncan, běloch z Jižní Afriky, uvězněný za odpor proti apartheidu, řecký komunista a odborář Tony Abiaticlos, vězněný za činnost proti režimu a kardinál Mindszenty z Maďarska.
Reakce na tento článek byla neočekávaně silná. Kancelář začaly zaplavovat tisíce dopisů a nových informací o dalších vězních svědomí, při kostelech a na školách se začaly organizovat místní skupiny, které adoptovaly vězně svědomí. Tyto skupiny měly kontaktovat rodiny vězňů, posílat jim dary a získat pro ně peníze. Mimo to měly také psát dopisy vězňovi samotnému i v případě, že on sám odpovědět nemohl, v naději, že alespoň jeden dopis se k němu dostane a on bude vědět, že existuje někdo, kdo se jeho případem zabývá. Cílem bylo, mimo jiné, vězně psychicky povzbudit.
První pobočka AI mimo Velkou Británii byla oficiálně otevřena v Západním Německu. Vzápětí začaly vznikat další národní skupiny a vznikl problém, jak tyto skupiny propojit a zajistit vzájemnou komunikaci. Osm týdnů po vydání zmíněného článku v The Observer se tedy sešli delegáti z Británie, Francie, Belgie, Irska, Švýcarska a Spojených států v kavárně v Luxemburgu. Shodli se na tom, že Amnesty by neměla být jen roční záležitost, ale měla by se změnit ve hnutí stálého charakteru, které zároveň mělo změnit jméno na Amnesty International. Do konce roku existovaly skupiny v Řecku, Austrálii, Švédsku, Norsku, Belgii, Švýcarsku, Francii, Západním Německu, Irsku, Británii a Spojených státech. Během 12 měsíců zaslalo hnutí, tehdy to snad byl přesnější název než organizace, delegace do 4 zemí, aby přednášeli o případech vězňů a přijalo asi 210 případů.
Odchod Benensona v roce 1967 znamenal pro Amnesty těžkou ránu. V prvních letech existence organizace byl schopen dosáhnout mnohého pouze díky svým osobním kontaktům na základě osobní iniciativy. Nikomu se nezodpovídal a hlavní mise a aktivity Amnesty se zpočátku uskutečňovaly jen na jeho popud. Organizace a administrativa byly velmi málo rozvinuty. V červnu roku 1968 byl generálním tajemníkem zvolen Martin Ennals. Ve funkci zůstal dvanáct let a za jeho působení se organizace silně rozrostla a získala také pevnější organizační a rozhodovací strukturu. V roce 1977 získala AI Nobelovu cenu za mír za její přispění k "zajištění půdy pro svobodu, spravedlnost a tím i pro mír ve světě". V roce 1978, u příležitosti 30. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, byla Amnesty International udělena cena OSN za její "vynikající činnost na poli ochrany lidských práv".
Na počátku se hnutí soustředilo výhradně na vězně svědomí. Toto úzké spektrum Amnesty v roce 1991 pod tlakem veřejnosti, svých členů i historických změn definitivně opustila a začala se zabývat mnohem širší oblastí lidských práv. Současná činnost AI se soustředí mimo jiné na oběti ozbrojených konfliktů, masových represí a diskriminace. Od roku 1985 se navíc AI zabývá i preventivní činností a to monitorováním krizových situací, které mohou potenciálně přerůst v exodus uprchlíků a masové porušování lidských práv.
Změnily se také nástroje, které AI pro své cíle používala. Na počátku byla nejdůležitější metodou metoda psaní dopisů a tzv. Urgentní akce. Ty hrají ještě dnes podstatnou roli, ale škála užívaných nástrojů se mimo jiné rozrostla ještě o účinné lobování, o efektivní spolupráci s ostatními nevládními organizacemi, které mají shodné či podobné cíle atd. Navíc vedle klasických národních skupin vznikly skupiny specializované (složené například z právníků, lékařů atd.). Velmi důležité jsou speciální mise. Za prvních dvacet let své existence vyslala Amnesty do různých zemí přes 350 misí. Mezi nimi byla například návštěva převýchovných táborů ve Vietnamu, mise zaměřená na trest smrti ve Spojených státech amerických, vyslání pozorovatelů na soud v Polsku či mise, která měla za cíl prošetřit údajné mučení ve Španělsku.
(oficiální text distributora)