El abrazo de los peces
Obsahy(1)
Výrazný dokumentární film minulého roku podává pozitivní obraz o postavení hluchoslepých lidí ve Španělsku. Nicméně tuto situaci nepředstavuje jako drama, ale ukazuje každodenní život takových lidí a jejich schopnost nalézt způsob komunikace s vnějším světem. Hlavními hrdiny jsou José María, Clara a Norberto, kteří se museli s tímto handicapem vypořádat. Pro většinu z nás je taková realita neznámá. Díky snímku najednou zjišťujeme, že José María je sochař, který se zavřenýma očima převádí své vlastní zvuky do kamene, Norberto tancuje breakdance a Clara je téměř obojživelnou bytostí pohybující se mezi Madridem a mořem. Režisér Chema Rodríguez se v podstatě vyhýbá jakémukoliv dramatizování a divák tak sleduje spíše emociální život. Nejde v žádném případě o moralizující instruktivní dokument o životě postižených lidí - tvůrcům se povedlo vytvořit působivý obraz odlišné reality, od níž se většinová část společnosti zbytečně odvrací. (La Película)
(více)Recenze (1)
Clara se narodila s těžkým postižením a pouze zbytkovým sluchem i zrakem. Časem o ně přišla úplně. Její otec jezdil za prací po celém světě a až dnes přiznává, že to byl spíš útěk a že se s postižením své dcery dokázal smířit až po dvanácti letech. Clara ve filmu oslavila osmnáctiny, ale nejspíš ji mnoho dalších narozenin nečeká. Stále vydává pouze neartikulované zvuky a komunikace s ní je velmi těžká. To José María ohluchl v osmi letech a o zrak přicházel postupně během dospělosti. Je obdivuhodné, že se stal sochařem. Jeho sestře je 47 let, ale nemá žádný osobní život, protože bratr by to bez ní sám nezvládl. Norberto je Clařin vrstevník, ale stále trochu vidí i slyší, takže se s pomocí logopedky také naučil mluvit. Informace, že tančí breakdance jsou všude, takže je s podivem, že nic takového není v samotném filmu. Každopádně je to jediná ze tří hlavních postav, která je celkem samostatná. Až po vyhledání informací o režisérovi jsem s překvapením zjistil, že ve filmu vystupoval nikoli jako tvůrce, ale jako Clařin otec. Takže je tenhle dokument hluboce osobní, ale bohužel chybí odstup. Každopádně nahlédnutí do pro mě děsivého světa hluchoslepých za pozornost stojí. ()