Joan Jonas je považována za jednoho z hlavních průkopníků performance art, videoartu a experimentálního filmu. V roce 1972 vzniká klíčová práce Vertical Roll. Jako nezbytné se v tuto chvíli jeví alespoň částečně objasnit pojem performance art. Jeden z hlavních důvodů je, že Jonas v analyzovaném díle staví videoart jako takový tváří v tvář performance art. Lze ho definovat jako umění/dílo, kdy se samotný autor (performer), lépe řečeno umělcovo tělo či jeho část v reálném čase a prostoru stává přímým prostředkem ke konstituci dané práce přítomnému publiku. Svým způsobem vzniká multimediální dílo s mnoha dalšími specifiky jako např. experimentálnost a silně zaměřená nekonvenčnost. Na rozdíl od videoartu, jehož původ můžeme vystopovat ve výtvarném umění a částečně i v klasické kinematografii, počátek performančního umění lze nalézt v tradičním divadelnictví. Právě ve Vertical Roll, rané nahrávce americké pionýrky nových umění Joan Jonas se oba umělecké směry střetávají, prolínají nebo dokonce překrývají. Jonas se v něm stylizuje do role performera a užívá své tělo jako umělecké alter-ego a otevřeně tím provokuje divákovo vnímání. Jinými slovy autorka využívá a kombinuje prostředky dvou dosud nesourodých jazyků: divadelního projevu na jedné straně (performance art - vlastní tělo) a video materiálu na straně druhé (videoart - užitá technologie). Samotné dílo je možné si vyložit a vnímat jej dvěma různými způsoby. Divák se zcela jistě při první projekci neubrání dojmu, že sleduje pravidelně a rytmicky se opakující poruchu zobrazení. Jonas využívá tzv. pásma bezjiskrové komutace videopásky k rozčlenění prostoru dané performance a konkrétního detailního záběru na část jejího těla. Každý vizuální úsek je oddělen krátkými, zvukově znepokojivými údery lžíce nebo dřevěného špalku. Tyto zvukové signály v jasně předem definovaném intervalu jakoby agresivně rámovaly každý záběr/úsek, kouskovaly ho na další a další a zaměřovaly se jak na užitou video technologii (daná forma), tak i na obsah jednotlivých úseků (různě zobrazené performerovo tělo, určité voyueristické tendence). Jonas nejen v tomto díle uvažuje a přemítá nad feministickými klišé a rekonstruuje obraz ženy a zažitými stereotypy s tím spojenými napříč dobou. Ženská identita je jakoby dekonstruována zastoupením ženského těla a video technologie. Užitím přerušovaných, neustále se opakujících elektronických signálů (jednotlivý fragment ohraničený zvukovým znamením) jako originálního formálního prostředku narušuje prostor, znovu a znovu koncipuje a dělí obraz a tím odkazuje k médiu samotnému. S pomocí svého těla jako objektu performance a užitím video technologie jako způsobu jeho vyjádření Jonas odhaluje jakýsi autoportrét. Poněkud zarážející se může zdát fakt, že Joan Jonas vytvořila dílo bez jediného střihu, při bližším zkoumání je ale zjevné, že se při vzniku uchýlila pouze k využití charakteristických technických vlastností média, k němuž odkazuje samotný název nahrávky. Dílo je zakončeno najetím umělčiny hlavy do centra obrazu, kde se kolem vlastní osy otočí a zvolna po vertikále opouští obrazovku.
()
(méně)(více)
Joan Jonas je považována za jednoho z hlavních průkopníků performance art, videoartu a experimentálního filmu. V roce 1972 vzniká klíčová práce Vertical Roll. Jako nezbytné se v tuto chvíli jeví alespoň částečně objasnit pojem performance art. Jeden z hlavních důvodů je, že Jonas v analyzovaném díle staví videoart jako takový tváří v tvář performance art. Lze ho definovat jako umění/dílo, kdy se samotný autor (performer), lépe řečeno umělcovo tělo či jeho část v reálném čase a prostoru stává přímým prostředkem ke konstituci dané práce přítomnému publiku. Svým způsobem vzniká multimediální dílo s mnoha dalšími specifiky jako např. experimentálnost a silně zaměřená nekonvenčnost. Na rozdíl od videoartu, jehož původ můžeme vystopovat ve výtvarném umění a částečně i v klasické kinematografii, počátek performančního umění lze nalézt v tradičním divadelnictví. Právě ve Vertical Roll, rané nahrávce americké pionýrky nových umění Joan Jonas se oba umělecké směry střetávají, prolínají nebo dokonce překrývají. Jonas se v něm stylizuje do role performera a užívá své tělo jako umělecké alter-ego a otevřeně tím provokuje divákovo vnímání. Jinými slovy autorka využívá a kombinuje prostředky dvou dosud nesourodých jazyků: divadelního projevu na jedné straně (performance art - vlastní tělo) a video materiálu na straně druhé (videoart - užitá technologie). Samotné dílo je možné si vyložit a vnímat jej dvěma různými způsoby. Divák se zcela jistě při první projekci neubrání dojmu, že sleduje pravidelně a rytmicky se opakující poruchu zobrazení. Jonas využívá tzv. pásma bezjiskrové komutace videopásky k rozčlenění prostoru dané performance a konkrétního detailního záběru na část jejího těla. Každý vizuální úsek je oddělen krátkými, zvukově znepokojivými údery lžíce nebo dřevěného špalku. Tyto zvukové signály v jasně předem definovaném intervalu jakoby agresivně rámovaly každý záběr/úsek, kouskovaly ho na další a další a zaměřovaly se jak na užitou video technologii (daná forma), tak i na obsah jednotlivých úseků (různě zobrazené performerovo tělo, určité voyueristické tendence). Jonas nejen v tomto díle uvažuje a přemítá nad feministickými klišé a rekonstruuje obraz ženy a zažitými stereotypy s tím spojenými napříč dobou. Ženská identita je jakoby dekonstruována zastoupením ženského těla a video technologie. Užitím přerušovaných, neustále se opakujících elektronických signálů (jednotlivý fragment ohraničený zvukovým znamením) jako originálního formálního prostředku narušuje prostor, znovu a znovu koncipuje a dělí obraz a tím odkazuje k médiu samotnému. S pomocí svého těla jako objektu performance a užitím video technologie jako způsobu jeho vyjádření Jonas odhaluje jakýsi autoportrét. Poněkud zarážející se může zdát fakt, že Joan Jonas vytvořila dílo bez jediného střihu, při bližším zkoumání je ale zjevné, že se při vzniku uchýlila pouze k využití charakteristických technických vlastností média, k němuž odkazuje samotný název nahrávky. Dílo je zakončeno najetím umělčiny hlavy do centra obrazu, kde se kolem vlastní osy otočí a zvolna po vertikále opouští obrazovku. () (méně) (více)