Hráč

Mno.... samozřejmě, že jediným důvodem, proč jsem se na tohle dílko kouknul, byl ten propagandistický hype okolo "režiséra", jinak za přípravu teroristického aktu (pomocí výbušniny chtěli s kumpány vyhodit do vzduchu památník Lenina v Simferopolu) a žhářských útoků proti kancelářím několika proruských organizací ke 20 letům odsouzeného aktivisty "automajdanu" a ultrapravicového radikála napojeného na Pravý sektor, kterému se ve stavu hlubokého pomatení smyslů a rozumu se nacházející europarlament umoudřil udělit cenu Andreje Sacharova určenou obhájcům lidských práv, čímž podle mého skromného mínění tuhle cenu odepsal a spláchl do záchodu i s jejími dosavadními laureáty, kteří si tohle snad ani nezasloužili. Nebudu tady rozebírat otázku jeho viny nebo neviny, ostatně po tom, co vyšlo najevo, co všechno na něj stačil naprášit mezitím již propuštěný parťák Geňka Afanasjev (viz https://www.youtube.com/watch?v=duiG9joAHo8), je to otázka čistě rétorická, a budu se věnovat samotnému filmu. Nic jsem od toho nečekal, takže jsem nemohl být zklamán, a vydržel jsem to sledovat až do konce. Jako amatérský snímek s rozpočtem nula, nula, nic to vlastně nebylo zase až tak strašné, i když scénář filmu nejspíš vůbec neexistoval, nebo byl hodně vágní a dialogy byly zcela volnou improvizací při natáčení, což zase tak moc nevadilo, protože při kvalitě ozvučení bylo většinou stejně prd rozumět. Buď se mluvilo o Ljošovi (Alexovi, hlavním hrdinovi), čímž se divák dozvídal, kam se děj právě posunul, nebo se mluvilo celkem o ničem, aby řeč nestála. Film sestává z dlouhých, naprosto statických záběrů, na kterých hrdina buď sám, nebo s někým někam jede, nebo sedí před obrazovkou počítače a hraje, nebo v sedě, případně ve stoje s někým klábosí, přičemž si s každým, kdo projde okolo, potřásá rukou (tam se takhle podáním ruky osoby mužského pohlaví běžně zdraví), nebo je doma se svou matkou a jí, jednoslovně odpovídá na její dotazy a pak si jde sednout k počítači nebo lehnout do postele. Děj se točí okolo hraní hry (Quake) na profi úrovni, Ljoša v tom jako má být dobrý a tak dostane nabídku jakéhosi profesionálního klubu s tím, že jeho cílem je kvalifikovat se na mistrovství světa v Americe a stát se šampionem. Lidi okolo do něj hučí, ať nezanedbává školu a jak si to vlastně v životě představuje, Ljoša na to i na lidi kašle a výtky, rady i dotazy odbývá většinou jednoslovně nebo krátkou větou, to bude dobré, že je všechno v pohodě, že to má v paži a tak. Do školy nechodí, takže ho z ní vylejou, on ale hraje v klubu, kvalifikuje se na mistrovství a je za hvězdu. Pak přijde to mistrovství, na kterém skončil Ljoša ve finále druhý, což se divák dozví z telefonátu nějaké paní jeho matce, a Ljoša je chvilku ještě větší hvězda, ale je zklamaný, že nevyhrál, začne se flákat, vynechávat tréniky, jeho výkonnost jde dolů a nakonec ho z klubu vyhodí. Už není za hvězdu, asistuje matce, která prodává v konzumu, zapisuje se na nějakou jinou školu a nechá hraní, což demonstruje závěr filmu, kde zase Ljoša jede někam tramvají, tam si ve stánku koupí butylku vodky, vypije jí a pak v podroušeném stavu svoje hráčské vybavení nahází do vody. Pak přijede domů a poprvé za celý film se usměje, čímž kino končí. No, navzdory tomu, že jako film to asi nikoho moc nepobaví, nepostrádá to celé jistou zajímavost. I když na nějaký filmařsky vyjádřený děj nebo smysluplné dialogy bude divák čekat marně, celé to kupodivu působí docela autenticky, protože přesně tyhle nezávazné hovory o ničem, znuděné obličeje a bezcílné plahočení se odnikud nikam je to, co se reálně všude okolo děje. Snímek ukazuje bez jakékoli stylizace to, jak vypadají a jak často žijí mladí (nejen) na Ukrajině. Taky to nabízí dost záběrů ze Simferopolu v době, kdy ještě byl ukrajinský, což z filmu dělá jakýsi dokument své doby. Té půldruhé hodiny věnované shlédnutí Sencovova šedévru díky tomu vlastně ani nelituju. 25 %.