Recenze (1)
Již tolikrát experimentálním filmem probádaný interval mezi limitou fotogenie a čistotou formy absolutního filmu; abstrahování z reality, anebo předchůdnost metafyziky před reálnou fysis? Nebo jako zde, obojí najednou - noční měsíc, reflektor protínající tmu jako reflektor duše probuzeného vědomí, světluška, bílé oko probouzející světlo ve tmě doprovázené dvojicí oranžových zadních svítilen ujíždějících noční silnicí, nebo dvě zarudlé oči, vynořující se ze tmy jako šelma číhající v noci vesmíru na kořist. Ostnatý drát svazující měsíc a s ním i cestu vědomí diváka, anebo pouhý pohled opilce skrz plot poté, co zbloudil ze své cesty? Smíme čisté formě vůbec legitimně připisovat svoje druhotné významy? Co když noci něco v opojení připíšeme a ráno se probudíme a zalití studem bychom si nafackovali, že něco, co nás tak okouzlilo a přišlo nám tak geniální, jasné, naplňující, je tak nízké, směšné? ()