Temelín

Několik set tisíc Rakušanů připojilo svůj podpis pod petici žádající zastavení jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně. O protitemelínské rezoluci se debatovalo a hlasovalo ve vídeňském parlamentu. Česká elektrárna se v Rakousku stala problémem, na který se začaly nabalovat emoce a ambice. Před dvěma desítkami let řekli Rakušané „ne“ vlastní atomové elektrárně ve Zwentendorfu, její skoro dokončená stavba byla zakonzervována. Po letech dostal přízrak znovu své jméno: Temelín. Kolem Rakouska jsou sice další a mnohem starší a vzhledem k použitým technologiím i výrazně nebezpečnější elektrárny než je Temelín, ale žádná se nestavěla tak dlouho, o žádné se tolikrát nediskutovalo na nejrůznějších úrovních, a také žádný národ nemá u Rakušanů takovou pověst lajdáků jako Češi.
Úsloví „böhmisches Dörfer“ neboli „česká vesnice“ používají naši jižní sousedé už od dob monarchie, když chtějí vyjádřit, že je někde opravdu hodně velký nepořádek. Na mezistátní úrovni se spor vyhrotil po nástupu modro–černé koalice lidovců a svobodných na podzim 1999. Dva roky úporných jednání a přestřelek mezi politiky obou zemí byly ale vším jiným než snahou o řešení ekologických a bezpečnostních problémů v JETE. K modernizaci elektrárny totiž docházelo nezávisle na tlaku rakouské vlády. A s touto rétorikou politiků české strany také byla elektrárna dostavěna. O tom všem není rakouský dokument trojice režisérů ani náhodou.
Jejich snímek není přímou argumentací (podprahovou jistě), ve které by zazněly názory obou stran, dokumentem, který by využil vyhrocenost okamžiku – film se natáčel v době pohraničních blokád. Naopak autoři zvolili statické výjevy postavené na zpovědích vybraných obyvatel české vsi. Lidé v typizovaném prostředí odpovídají na stejné otázky. Štáb se vždy zeptá, jak na ně působí sama stavba a jestli mají strach. Odpovědi jsou většinou neurčité (ano, ale), česky relativizující. Svorníkem oddělených epizod jsou různé záběry na betonové monstrum uprostřed zimní krajiny, detaily věží, sloup páry stoupající k čirému nebi. Starosta hovoří na poli před elektrárnou, matka u svých sáňkujících dětí, prodavačka v místním konzumu, odpovídá zde lesník, truhlář, učitelka, farmář, trojice mladých lidí. Vzpomínají na to, jak vypadla krajina bez stavby, vyjadřují se k její užitnosti, k možnostem, které nabízí, věří v její bezpečnost. Lidé pochybují, ale není jediný, kdo by řekl: „Vadí mi to.“
Pro českého diváka má pak dokument další příchuť – nejsme příliš zvyklí dívat se na filmy o nás, které natáčejí cizinci, jejich pohled je odtažitý a zároveoň jinak přesný, klade důraz na jiné věci, odpovědi nechávají režiséři dlouze doznívat, dokonale pracují s ironií ticha. Připomeoňme, že režisér Nikolaus Geyrhalter má přímou zkušenost s dopadem havárie jaderné elektrárny. Jeho snímek Pripjat byl jak o rozpadajícím se městě v zakázané zóně blízko černobylské elektrárny, tak o lidech, kteří v něm kdysi žili. (MFDF Ji.hlava)