Recenze (1)
Tohle jsem absolutně nečekal. Od Andyho Warhola jsem neviděl žádný film, který by se mi líbil, viděl jsem od něj hlavně ty šesti/osmi-hodinové záběry na jednu konkrétní věc (Empire, Sleep), záběry na jednu konkrétní věc do délky jedné hodiny (Eat) a asi to nejzajímavější, Vinyl, který má sice zajímavý nápad, ale jinak totálně unudí. Tohle naštěstí není tři čtvrtě hodiny dlouhý záběr na něco (třeba na mýdlo ležící na jevišti, heh), tohle dokonce i má něco jako myšlenku a dokonce to i nějak vypadá. Ve filmu sledujeme dvě věci - příběh, který je onou soap operou a reklamy na různé věci, přičemž u příběhu vůbec neslyšíme, co si postavy povídají, zato u reklam slyšíme zvuk, a to nahlas. Spíš než jako ucelený film to působí jako seriál a mezi každou epizodu/scénu je vložena reklama. Příběh "seriálu" slyšet ani nepotřebujeme, není podstatný a nejspíš je jako u všech soap oper poněkud banální, avšak tady spíš věnujeme pozornost reklamám. Normálně je při sledování televize vnímáme většinou pouze podvědomě, tady jim však věnujeme plnou pozornost a dost možná i poukazuje na to, k čemu vlastně televize ve skutečnosti slouží. Nejsem si jistý, jestli už se v roce 1964 do televizního vysílání dávaly reklamy, ale v závěrečných titulkách vidíme rok 1991, což nám značí, že na tom asi Warhol ještě později pracoval. Mohly to být ale i minimální změny, to nepopírám. Herdek, to jsem zase vymyslel teorii, ale já ten film takhle pochopil a doufám, že ten můj komentář dává smysl. Já někdy když se snažím něco vysvětlit, tak to dopadne tak, že to pochopím jenom já a ostatní na mě divně koukají, jak to proboha myslím. Zpátky ale k hodnocení, experiment je to dost zajímavý, Warhol mě tímhle hodně (mile) překvapil a tenhle film je pro mě i parádní tečka za tímhle celkem úspěšným týdnem, co se reality i mého výběru filmů týče. 4* ()