Zasloužená odplata

Film stojí na setrvalém napětí mezi fascinovaným díváním se, předkládáním nádherně zpracovaných výjevů, a s krásou lidsky neslučitelným tématem, jehož ponižující projevy kamera vyloženě odmítá sledovat. **** Kamera je vtahující, velkoryse a umně zjevující krásu všude tam, kde si to může beze studu a ošívání morálně dovolit: je vnímavá k osobitosti emocemi nabitých ženských tváří, ke světlu emanujícímu z širé oblohy v kteroukoli denní či noční dobu, v kteroukoli denní či noční dobu k vizuálům města i přírody, k panoramatům i výmluvným detailům, odhaluje svůdnou přitažlivost, zvoucnost i zdánlivě nejvšednějších výjevů, jakým je pohled do starého sadu za mlhy, na světlem lemované ohýbané stvoly trav u krajnic, na světlomety auta vykusující výseč z tmy a osvětlující vrypy pneumatik v oblouku prašné zatáčky na cestě někam; přitom neulpívá zbytečně, spojovníkem je jakási k citlivému člověku vyzařující lákavost, živoucí dobrodružnost všeho tak nepokrytě znamenaného, znamenajícího, týkajícího se... A naopak je decentně ohleduplná, plachá, stydlivá či prostě lidsky šetrná všude tam, kde dochází k násilí. Žádné ani jen trochu násilné scény neuvidíme, ale způsob jejich (ne)zachycení je - aniž by se zastíralo, co přesně se v tu kterou chvíli děje - tak citlivý, že to v kontrastu silně působí, svou... znovu... lidskostí. Kamera jako by si nemohla pomoci, a tak i ve chvíli, kdy se ohleduplně dívá stranou, sklopenýma očima vidí - a s divákem sdílí - uhrančivé detaily, které chtě nechtě nedávají zapomenout, proč že se to díváme stranou: na boty na ultravysokém podpatku, na židli, na niž si nohy v botách stoupají, skluzmo do rohu místnosti... Zvuk ostatně často dělá totéž co kamera. Na bezpečných místech svádí, láká, přitahuje pozornost k projevům života, k šumění, tepání, chřupání štěrku pod pneumatikou, praskání větviček... a doprovodná hudba je apoteózní či aspoň útěšná... A tam, kde by zněl křik a dopadání ran, se zvuk často milosrdně vzdaluje, tlumí či přepíná. A to samé dělá i střh - výjevy radši končí mnohem dřív, než by měly, jednotlivé scény přímo nenavazují, v ději je víc vynchávek než kontinuity, jako by z opatrnosti, aby tam nezůstalo něco, co by z úcty k těm ženám nemělo. Všichni dávno víme, o co jde, netřeba dalších ukázek, ukájení se a zahlcování násilím. Čiší z toho všeho silně lidskost, spolu s rezignovanotí a bezmocí. A lidskost je také to poslední, co si mohou dívky, ponechané jako ty trávy u cesty, uvízlé v pasti prodejnosti, chtíče a násilí, navzájem nabídnout, nemají-li žádné jiné prostředky, řešení - úsměv, soucit, náklonnost, gesto, pohled, bezbrannost vědomí, otevření se bezmoci. *** Na tomhle napětí mezi lidsky citlivým zobrazováním krásy, z nějž přímo kane melancholická touha a dychtivost účastnit se jemně a citlivě života a chránit ho, a nelidským zacházením s poddajnými dívkami uvízlými v pastech nejen pasáků, ale celkově silných, drsných machů, film stojí - a stojí dlouho pevně a nepustí --- ale neustojí to. Nakonec nezadržitelně padá s příliš schematickým, otrocky do pár předem jasných kroků rozepsaným scénářem, který banálně zkolabuje ve chvíli, kdy se na scéně objeví pistole, a dál je to jasné všem, kdo někdy četli Čechova, nebo aspoň něco ze základů teorie dramatu, nebo aspoň wiki citát o pušce visící na stěně. Všechna ta uhrančivá zvláštnost umanuté vůle ke kráse splaskne, jako když se ohromná bublina ze žvýkačky po prasknutí přilepí člověku přes celý obličej a veškerá působivost je rázem ta tam. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~ (24.09.2020) (méně) (více)