JitkaCardova

Absolventský film Joanny Hogg o svádění mladých žen pozlátkem i silou módní industrie na povrchu ekonomiky útlaku - anebo prostě o svádění mladých žen pozlátkem i silou, mocí autority. Věnováno Nicholasovi, zřejmě "Anthonymu" z pozdějších Suvenýrů, který nad ní takovou moc chvíli měl a který sám podléhal ekonomice útlaku. V hlavní roli Joannina blízká přítelkyně, Tilda Swinton, tehdy ještě Mathilda. *** Film o vymaňování se a nepodléhání a rozhodně už i svérázná hříběcí kritika ekonomické a sociální reality. *~

Tenhle film dává smysl hodnotit pouze v rámci celého diptychu, životní příběh plynule navazuje, protože čas zkrátka neúprosně běží, ale mění se úhly pohledu a reflexe prožitého iniciačního životního dramatu, což jde ruku v ruce s tím, jak se mění vztah studující filmařky a jejích kolegů k filmovému médiu a autoritám během procesu natáčení. J. se tak skrze komplikovaný a nejistý proces natáčení absolventského filmu chtě nechtě dostává k novým pohledům na svůj drasticky ukončený nerovný milostný vztah, který byl založený na věkové, mocenské i narativní převaze jejího charismatického, ale nespolehlivého partnera, a postupně se osvobozuje a vyzrává. I proto v tomhle filmu ani tak nespatřuji žádnou tribute, poctu mistrům a kánonu, jako spíše osvobození se od nich stejně jako od Anthonyho narativu a vlády k vlastnímu uvolnění a sebepřijetí. *** Odbočeno: Chvílemi je reflexe a interpersonální propojení skrze kolegy, kteří hrají její postavu a postavu jejího milence, tak průvratná, že mi nebylo lze nemyslet i na Inland Empire. *~

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~

Kenneth Branagh to i do třetice dokázal. Jeho filmové meditace o potlačení ješitnosti a sebelásky a opuštění užitného, společensky uznaným právem nám vnucovaného pragmatického vztahu k pravdě ve prospěch odevzdání pronikavého intelektu a jemnocitu velkého génia do pokorných služeb vyšší pravdivosti životní a harmonii se dočkaly třetího opusu. (Více píšu zde: Vražda v Orient Expresu a Smrt na Nilu) *** Brilantně se tu navíc vypořádal s tématem vztahu vnitřní a vnější skutečnosti, komunikace s vlastní myslí, vztahu přirozena a nadpřirozena - vposledku je jedno, jak se nám co sděluje, odkud plynou informace a v jaké formě - harmonicky uspořádat se musí všechny tak jako tak, což se projeví ve všech existujících sférách zároveň, ať se všechny nacházejí uvnitř našich bohatých světů, anebo snad i mimo nás - tím se netřeba zabývat a rozhodně nutno nerozptylovat. *** A formálně opět vrcholně oku lahodící dílo, tentokrát místo rozlehlých prostor nad Nilem a marnivé opulentnosti v sevřené ploše esteticky specifického benátského paláce. Nechala jsem se naprosto strhnout k meditaci. *** (S Lí ve Třetím sále Světozoru) *~

Plný počet sráží Osmý den. K jednotlivým filmům píšu jednotlivě: Deniska umřela, Osmý den, Přes střepy, Electra. *** S Lí v Pilotů, 15. 9.. 2023 *~

Hodně se tu píše o složitém nacházení vztahu k vlastnímu tělu, což je jistě nosným motivem filmu, podstatné ale je, proč se to jmenuje Electra. Dívka zjevně prožívá Elektřin komplex: chová nenávist k matce a trýzní se sebenenávistí, kvůli otci, který je v den jejích desátých narozenin opustil. Od té doby s matkou žijí v upadající domácnosti, kde spolu soutěží v sebenenávisti a vzájemné nevraživosti jako dvě entity, které nebyly dost dobré, aby s nimi jejich otec a manžel (sexuálně úspěšný hřebec-dentista) zůstal, a tak pozbyly vlastní ceny i smyslu, zbývá jim jen marnost úpadku a Elektře pohrdání matkou i sebou, sebeubližování a sebeponižování. A pak jsou tu další tlaky a protitlaky, tahy, pudy, pnutí, škodlivé i přirozené sociální zvyklosti, predátorské prostředí... *** Film svou strhující vizualitou a senzualitou až hmatatelně předává atmosféru rozkladu, toxického ponižujícího a ubližujícího chování a vztahování se na tomhle vyšinutém základě i k okolnímu světu, sexualitě a dalším vztahům. *** V rámci Famu Four, společného uvedení pozoruhodných krátkých filmů studentů Famu, je na místě film usouvztažnit s filmem Přes střepy, kdy první je zprávou z oka hurikánu, z uvnitř marasmu, a druhý terapeutickou cestou ven, každý z nich stejně silný ve svém sdělení. *~

Zachycená zkušenost těžkosti unikání ze známého prostředí, i pokud je toxické a odpuzující. Svoboda vábí, provokuje i leká. První pokus se vymanit a překonat gravitaci, která člověka strhuje zpět, se může i nemusí podařit. A hranici podlehnutí máme každý jinde. *** Téma je samo o sobě přitažlivé. Natočené je to ale banálně, očekávatelně a nepřekvapivě, a také až nepříjemně amatérsky. *~

S plným počtem jsem váhala, jen dokud jsem tu neviděla zařazení. Není to plnohodnotný film - o sobě stojící umělecké dílo. Ale jako užitné umění - instruktáž, edukační či terapeutický film je to nedostižné. Perfektní výtvarná technika ilustrující řečené, dodávající hloubku a obsah. Stručnost a výstižnost jako stavební plán, jehož se lze univerzálně držet, pokud byl někdo podobně roztříštěn a potřebuje se poskládat, a zároveň jedinečný, nepřenosný a proto plně věrohodný, výtvarně i myšlenkově podložený a doložený přístup. Jizvy - pentle - draci, animé hrdinka-bojovnice, modrání vlasů, překlik victim -> victor, velká síla a paráda. *~

Fantasticky ryzí, hluboké, jemné a - dospělé. Sotva existuje těžší úkol než vzít si za téma smrt psího kamaráda a vyhnout se klišé, patosu a citovému vydírání, infantilitě nebo umělé spiritualitě, přílišnému ponoru, anebo odstupu. Tady se to beze zbytku povedlo - a nápaditá kresba je sama o sobě organickým médiem procesu onoho dospění. Něco takového člověk vnímá v japonských kresbách krajiny (díky, Lí, za ten postřeh), v obrazových haiku, které několika tahy vystihnou univerzální podstatu i jedinečný moment, a nepostrádají zároveň humor, lehkost i tíži daru vnímání a prožívání, bytí. Filmové dílko, zdánlivě nepatrné, nás od smutné, ale ústrojné události v rodině provede velice přirozeně k propojení se sebou, vlastní duší a celým univerzem prostřednictvím mistrně zvládnuté výtvarné techniky. Bylo by mi myslím ctí poznat osobně autora, musí to být hluboce laskavý člověk dotýkající se s úsměvem naší podstaty. *** S Lí v Pilotů. *~

Existují dva dokonalé filmy, které činí tenhle tuctový filmový pokus zachytit nějak zapamatovatelně jalovou bezvýchodnost městské mládeže bez dobré budoucnosti, odsávání životní energie a potenciálu v daném prostředí, sklony k zahálce a konformitě a potlačení vlastního svědomí, těžkosti odolávání násilí a šikaně v přináležitosti k nějaké partě, naprosto zbytečným, i kdyby to samo o sobě nebylo tak titěrné, prachbídné a zaměnitelné, polovičaté a vůbec nevalné dílko, jaké to je. První z nich je Jednej správně od Spikea Lee, kde se řeší stejná zápletka, pizza-bistro dvou umanutých bílých uprostřed černošského ghetta, a sbírání se v žáru léta k nevyhnutné tragédii. A druhý je zcela neprávem zapadlý fascinující snímek Concrete Night (geniální už názvem: Noc v betonu alias Konkrétní noc) finské režisérky Pirjo Honkasalo o dvou bratrech polapených na betonovém sídlišti s živými emocemi, touhami a mizernými východisky... *** Tenhle nedomrlý a silně přeceňovaný pokus mi na rozdíl od obou jmenovaných rychle vyvane z paměti. Téma už bylo stokrát stejně či trochu jinak a lépe nebo stejně nedotaženě zpracované v nepřebernu filmů. Není nic pozoruhodného na tom, když někdo další zase zvládne natočit scény poflakování v partě, šikanování emigrantů v městské hromadné dopravě a vítězení konformismu nad svědomím a talentem jako ze života - těžko v tomhle někdo překoná třeba Ostlundovu Hru, což je vlastně třetí snímek, který tenhle film činí zcela zbytečným. Vzpomeňme ale třeba Je to jen vítr Benedeka Fleighofa, Můj pes Killer nebo Lištičky od Miry Fornay nebo konečně filmy s romskou tematikou od Petra Václava (Cesta ven, Marian, Nikdy nejsme sami)...  a napadá mě dlouhá řada dalších.  A pozor! - všechny jmenované jsou mnohem autentičtější a věrohodnější, mrazivější, než když se nám tady uprostřed filmu hlavní kašpar chvilku neústrojně sebedojímá nad vlastním životním příběhem, vztahy s matkou a otcem alkoholikem s rakovinou a ještě u toho slzí a pronáší něco o smetí spadlém do oka... A takových klišovitých nastrojených věcí tam bylo víc než dost, stejně trapně umělá je třeba i scéna u Tymka v pokoji (proč se tam vůbec zavírají?), kde ona by chtěla a on nechce, a celá řada dalších... Ta neústrojnost, nekonzistence, z toho vlastně čiší všude, ta rádoby gradace napětí a přituhování, kdy ale chování postav je spíš skokové, nekonzistentní a nepochopitelné - člověk se pořád ptá proč a pořád neví - proč se tady on ozve, a proč se tady neozve, proč tam jde, proč tam pak nejde, proč udělá tohle a neudělá tamto, a tak pořád u každého a u všeho... Proč se tenhle s nimi tahá, proč ho někdy šikanujou, když si režisér vzpomene, a pak zase ne, a proč s nimi teda vůbec je - žádné vazby je vnímatelně nepojí... ani prázdnota. Chování postav je zkrátka neintuitivní a šustí scénářem. S tím taky souvisí, že Kocúr nevěděl, jak vygradovat finále, protože mu to prostě samo nevyústilo... takže si trapně pomůže odhlédnutím... celý film sledujeme postavy zblízka, každé hnutí, gesto, slovo... a pak najednou změna, zpomalené nezřetelné záběry z průmyslové kamery (asi umělecký záměr) a pak střih a někde venku leží jeden z hrdinů a pod ním se roztéká kaluž krve... Ehm. ***  Ozvláštnění klavírními vstupy a motivickou linkou Nocturna a vážné hudby vůbec k tomu ve skutečnosti nic životného nepřidalo. Je to právě jen povrchní ozvláštnění, využitá příležitost. Mohli to být stejně dobře sportovci a házet kladivem. Ostatně, to by možná nakonec s tím násilím fungovalo líp - hudba se nadužívá. (S Lí, u Keplera, tak aspoň prostředí posledního letošního letňáku bylo fajn.) *~