Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (644)

plakát

Zázrak (2021) 

Hm. [SPOILING] Tenhle Apetri je o dost lepší než jeho Neznámý v tom, že se mu pod rukama nerozpadne smysl sdělení a že ten sám za to opravdu stojí. Jinak vidím pořád stejné chyby: vypráví stále stejně pohrdavě a povrchně, aniž by na to měl kredit, zesměšňuje a bagatelizuje postavy (baterie se zajíčkem? v jakém jsme roce?), aniž by je uměl vykreslit jinak než pomocí tuctových klišé (míjení s nezajímavou zmalovanou manželkou ve dveřích, spořádané nezajímavé děti u jídla, abychom věděli, že nějaké má, hezounká smutná oběť s něžnou tvářičkou, vyžilý násilník, vyjukaná hloupoučká jeptiška, jedna i druhá, venkovský opilec, zahořklý doktor...), což má skládat banální obrázek společnosti bez naděje, v troskách. Říká se to tam explicitně, dvakrát, abychom se nepřeslechli: tuhle zemičku by ze sraček vytáhl jedině zázrak, a to se nestane. A dozvídáme se účelově, co se máme dozvědět: anekdoticky, strojeně. Máme pochopit, že vyšetřovatel podvádí ženu, moc ho nezajímají ani vlastní děti, ani ona (ona doma kašle, ale jedlový sirup on přinese pokrytecky Christině), je dost otrlý, aby v dané situaci flirtoval s doktorkou (holt je to malé město a všichni už jsou rozebraní, vyjma těch, co se rozvedou), zneužívá postavení a moc a empatii taky nepobral. *** Nicméně pak ve filmu přijde několik pozoruhodných minut, které už zůstanou magické a film naplní smyslem a povznesou ho, bez ohledu na to, že je vyprávěný tak chatrně. *** Celé to začne okamžikem střelby - ten musí divákovi vyrazit dech, to se nemělo stát. Bleskne vám hlavou, že ho Christina na lůžku varovala, aby neudělal nějakou nepředloženost, že ona ho miluje a nosí jeho dítě. Znala ho, evidentně. Když se zjeví na hladině vody odnášející krev z rukou vraha její odraz, jako odraz Madony, víme, že zemřela. A když poskočí čas zpět před vraždu, víme také, proč a pro koho zemřela. Bleskne nám znovu hlavou, jak inspektor křičí na podezřelého, že tam spolu budou tak dlouho, dokud se čas nevrátí nazpátek.  A dojde nám, že zemřela proto, aby svou smrtí vykoupila inspektora, svého milého, aby učinila zázrak, vrátila čas, uchránila svou láskou toho, kdo byl slabý a spáchal nepředloženost. Víme, že zázrak spočíval v síle nepodmíněné lásky: on si ji nezasloužil, byl to prchlivec, sukničkář, mizerný otec a manžel, podvodník, který zneužíval své postavení i moc, venkoncem ztroskotanec, který neměl rád svůj život, který přišel o ideály a iluze, a začal si s mladou holkou. A víme, že zázrak čisté lásky se stal nezávisle na tom, jak utahaný, amorální a prostřední člověk byl ten, pro koho se obětovala,  a nezávisle na tom, že její ryzost nerozpoznal ani profánní, ani církevní svět. Nikdo si nevšiml, že ona byla nositelkou čisté lásky, a nikdo nepochopil, co se vlastně stalo. V tomhle sdělení, v tom vybudování skutečného zázraku uprostřed malosti a zkaženosti, nepovšimnutosti a banálnosti, je velká síla filmu, tohle ve mně opravdu zůstane. To ale nic nemění na tom, že je mi proti srsti, z jak lacino uplácaných a nepevně seskládaných cihel Aperti ten zázrak buduje. Hodně tam toho nedává smysl a zbytek jsou banální klišé. K logice: např. vůbec nedává smysl, proč se Christina musela převlékat, a proč to víckrát opakovala, aby to bylo všem jasné. Ty tenké letní šaty mohla mít přece pod hábitem už z kláštera, stačilo ho pak sundat. To samé platí i o zbytnosti druhého převlékání, mohla si šaty pod hábitem nechat. Bohužel na tom stojí a padá celý film, scénárista to tak potřeboval. Nehledě na to, že přece koukat na svlékání takové holubičky si nechceme nechat ujít. Moc nedává smysl ani to, že Christina přijde do kláštera, a teprve tam zjistí, že je těhotná, a smluví se na potratu. Do klášterů se chodilo zapomenout na vnější svět, utéct před chudobou nebo skrývat těhotenství a rodit, aby se pak dalo dítě k adopci a žena se mohla vrátit "z cest" nebo "od příbuzných" domů. Porodit by měla být její první volba, už pro to, že je nositelkou nepodmíněné lásky, ale to se tam nijak neřeší. Další nelogičnost je v tom, že se jim podezřelý "pochčije" ve chvíli, kdy mu nikdo nic nedělá, ani nijak nehrozí. A další strojená nelogičnost přijde vzápětí, když mu inspektor hodlá lhát a tvrdit, že Christina zemřela, a tím ho chce "šokovat, aby se přiznal". Hm. Až na to, že pokud by Christina zemřela, tak se podezřelému jedině uleví, protože by ho už nemohla identifikovat. A už vůbec nedává smysl, že viník se tím opravdu rozmluví. A pokud mluvil spíš proto, že ho u toho inspektor tloukl, tak k tomu ani nepotřeboval slyšet, že Christina umřela. Potřeboval to jen scénárista, aby pak bylo o to působivější, až inspektor (a divák) zjistí, že opravdu zemřela. *** I to je mimochodem součást zázraku: zemřela, i když se měla jistojistě uzdravit. Rozhodla se tedy obětovat, zemřela silou své vůle, své lásky. Rozhodla se zemřít ve chvíli, kdy on nevydržel svůj vztek a vystřílel do násilníka zásobník, a obětovala s sebou i ještě nenarozené dítě. On - to je z toho dost zřetelně cítit - střílí do násilníka proto, že vnímá, jak je všechno ztraceno, promarněno: jeho život, celá země, celá společnost, celá doba. Násilník, co ani není pořádně chlap, pro něj jenom symbolizuje, jak je všechno na ho*no. Vystřílí do něj svoji bezmoc, hněv. Zřejmě tedy nevěří ani tomu, že by jeho vztah s Christinou mohl být lepší, ryzejší, než okolní bída nebo to, co má doma - a tedy nevěří sobě, že by mohl být lepší. Když tedy střílí do násilníka, je to z frustrace, že vůbec není lepší než on. A když ho její láska přes všechnu jeho nízkost zachrání, zázrakem, dá se to číst zároveň tak, že i celá země a společnost se dají ještě zachránit. Zázrakem. *** To je navíc dneska u sociálně-kritického filmu poměrně originální vyznění. *** PS: Hezké je to schylování počasí. Sice není myslím úplně běžné, aby hřímalo a schylovalo se k bouřce ráno, ve chvíli, kdy se postavy zdraví "dobré jitro", ačkoli jim to nijak zvláštní nepřijde. Ale dává smysl, jak s postupem dne vítr sílí a vzduch těžkne vodou, aby pak zvuky deště a šumění korun zčásti překryly zvuky toho hrůzného činu. Ta scéna byla nepříjemně dobře natočená: jak se hlava chytá každého detailu, najednou ostře vnímáme kulhavou ovci, pasteveckého psa i ty dva jezdce na koních, kteří ji nakonec nejspíš museli objevit, ještě včas. *** Líbí se mi také, že vykupitelka je tu žena, dává to smysl - ostatně i proto, že se neobětovala - ve chvíli, kdy on vystřelil, obětoval ji i dítě o sebe a všechno sám, prozradil svoji malost. Ona už jen svého obětování využila v jediný možný prospěch - aby ho nechala žít s vědomím zázraku, výlučnosti,  tím i nové trýznivé odpovědnosti: odsoudila ho být od té doby lepším člověkem, nerezignovat, nevyhořet, nevymarnit se, což v takové společnosti a době znamená doslova vyhnanství. ***Jsem moc zvědavá, jestli Aperti v posledním díle trilogie dokáže s tímhle motivem nějak pracovat, ale jak říkám, moc mu jako tvůrci nevěřím. Leda by opravdu dospěl, nějakým zázrakem. [Edison, s mentální hygienou Aleše Stuchlého, která bohužel za nic nestála.] *~

plakát

Svět plný barev (2021) 

Hezky se na to kouká, právě. Stejně jako třeba Bauhaus je to formou nepřesvědčivý kýč, romantická pohádka, se zádrhely a zármutky jen jako, co se rychle rozplynou. Chybí tomu všechna skutečná složitost, dobývání. *~

plakát

Jsi jako já (2021) 

Film rekonstruující proces ztráty indenity v dnešních podmínkách systémového násilí a chudoby, sociálních nejistot, rasismu, uprchlictví a inherentního ponížení důstojnosti každého člověka, který nemá moc, peníze a postavení. První polovina je skvělá, vtahující, okouzlující, přirozená, ale jak se film překlápí, začíná být příliš tezovitý, útržkovitý, a čím dál víc šustí papírem. Hasnina ztracenost a zoufání jsou ale i tak podané uvěřitelně a uvíznou. [Febiofest, Slovanský dům] *~

plakát

Příběh z Montany (2021) 

Banálně, mainstreamově natočený a celkem mizerně a schematicky vyprávěný příběh, na němž nicméně je přinejmenším pozoruhodné jeho téma, kterému účelově podřizuje celou svoji prvoplánovou výstavbu, a jeho výpověď: nepochopitelnost okamžiku mužského selhání ženskýma očima, kdy místo aby se muž v životní chvíli postavil zlu (skoro archetypálně zde ztělesněnému vysoce postaveným, mocným, zuřícím otcem), uteče, nic neudělá, doufá, že se to nějak vyřeší bez něj a snaží se o tom nepřemýšlet, vytěsnit to. A nechá v tom nejbližšího člověka samotného, napospas. *** Málem mě tam zabil. Co víc by se ještě muselo stát, aby tě to pohnulo vejít do toho pokoje? -- Já nevím. *** Jak jsi mohl nic neudělat? -- Já nevím, ale ptám se na to sám sebe každý den. -- Aha, tak jo. *** Pro ženu je nemožné pochopit tu odpověď, ten fakt, realitu toho, že se to stalo, a navázat, i když nepokračovat už také není možné, jsou příliš srostlí, žádná vzdálenost to nezmění. Tenhle nepřekonatelný vnitřní rozpor se nedá a musí žít. Týká se to samé podstaty, definice bezpodmínečné lásky, důvěry, které žena bytostně rozumí a kterou lze ztratit jen jednou. Danteho sám střed pekla je vyhrazen lidem, kteří se proviní zradou na svých nejbližších. Tohle film akcentuje v rámci svých chabých možností výborně. Po osmi letech se ona přijde zeptat, i když zároveň nechce, protože chápe, že na to nejde dát žádnou odpověď, která by něco změnila, vrátila, obnovila důvěru, se přijde zeptat, jak to mohl udělat. A on neví, ale je to tak. Ok, tak jo. Někdy, brzy, mi zavolej, ahoj. [Febiofest, Slovanský dům] *~

plakát

Vera sní o moři (2021) 

Nenápadně, funkčně natočený kritický snímek o patriarchální moci (založené na mužských slabostech a držení při sobě), korupci, vydírání a násilí a pokrytectví, a o postavení žen, které se z generace na generaci jen mírně a ještě jen relativně zlepšuje, zatímco konkrétní životy uplývají v příkořích, bezmoci, ztrátách a kompromisech, s nimiž se ženy musí umět neustále smiřovat, polykat hořkost a hledat pořád nové cesty, jak to vydržet (zatímco v tomhle režimu stále hrozivěji upadá celá lidská společnost a svět). *** Po projekci čtyři dámy zhruba ve věku hlavní představitelky poznamenaly, jak tam nebyl ani jeden chlap, který by trochu za něco stál. Ano, o tom to bylo, a že to tak je systémově, vkořeněné, akceptované. *** Ostatně co jsem se na Febiofestu stihla rozhlédnout, ve všech vážných filmech reflektujících společenská témata byla nějak akcentována jednak systémová chudoba a násilí, a jednak - s čímž to přece souvisí - nadvláda muži silově prosazovaného přístupu k řešení problémů: ne opravdové, důkladné starání se, ale povrchní vyčuraný, sobecký, krátkozraký přístup, obcházení, bagatelizování, odmítání následků, zdrhání, uhýbání, násilí, únik před žalem a hněvem žen, obětování ženy i smyslu práce. I Veřiny problémy začaly tím, že muž před ní utekl sebevraždou, aby nemusel čelit tomu, co napáchal, a co odnese jeho dcera samoživitelka a vnučka. Vnořené divadlo: Muži chtějí postavit most, a aby držel, musejí obětovat ženu, která přinese snídani - zazdít ji do mostu. Nechat jí volné pouze jedno prso, ruku a oko, aby mohla kojit a obstarávat syna. Tak. *~

plakát

Pátrání (2021) 

Film má dlouhý kontinuální rozjezd, při němž - aniž byste to v tu chvíli tušili - nabíráte očima a myslí nikoli děj příběhu, ale teprve materiál, body a plochy, a pak se kolem oněch bodů, těžišť, začne těmi plochami otáčet, třepat a míchat, takže se vám příběh ještě vícekrát kauzálně i morálně přeskládá, a to tak, aby vám každý nový výsledek zároveň poskytoval vždy stále hlubší uspokojení a okouzlení. A ano, finále s dlouhou pingpongovou scénou, s míčkem a sirénou je tak neopakovatelně uchvacující a nabité obsahem i významem, vyvrcholením, že bude už napořád patřit k těm nezapomenutelným. Klíčové slovo je tu kupodivu "soucit" a tenhle snímek je mistrovské dílo, jež po zásluze odkazuje přeceňované filmy jako právě Pong Čun-hoova Parazita do adekvátních mezí. [Febiofest na poslední chvíli, Slovanský dům a Rodrigo] *~

plakát

Jako v nebi (2022) 

Vizuální a senzuální, volně se nadechující, přitom v perfektně sevřené formě, dobové a naprosto nadčasové. Přepodstatnění sebevědomé, veselé, hrdé dívky s nadějemi na pěkný život ve světě v ženu na "svém" místě: a tedy skrze otevření očí okolostojičné hrůze, strachu, nejistotě, zklamávání, zmaru, lajdáctví, útěkářství a selhávání, přijetí svého údělu té, která bude na kousku rodné hroudy hýčkat, pečovat, ujišťovat a obstarávat, vyčerpávaná, zkoušená a přehlížená, dokud ji to také nakonec nesemele. Pán to tak přece chce, takže to nejde dělat jinak a lépe. A ne, nemá to co dělat s náboženstvím, ani s pověrami, ale s patriarchátem, jemuž to všechno slouží.  Fantastická forma: první pohledy do zrcadla, sebezalíbení, krajina, vítr, dech, zvědavé probouzení se do každého dne. A poslední pohledy do zrcadla, byť je to rámování tak nenápadné, a samozřejmé, že si je sotvakdo uvědomí, jsou ženy, která se očima drží, hledí nevěřícně na svoje vědomí toho, co pochopila, že unese. Není spravedlivé mít tolik síly na tohle. Maminko! A ne, nevíme, jestli to byla sestřička nebo bratříček. *** Dlouho jsem na konci filmu nezažilo takové společné těžké ticho, které nikdo nechtěl porušit. [Febiofest na poslední chvíli, Slovanský dům a Rodrigo]. *~

plakát

Posvátná duše (2021) 

Břitká, vtipná, byť zároveň jemná i drsná sžíravá tragikomedie na adresu vyprázdněnosti smyslu lidských životů v éře pozdního, úpadkového kapitalismu, který nám dovoluje hledat štěstí, naději i pocit důstojnosti jen v chatrných náhražkách, a z blbosti, slabosti, nevědomí, bezradnosti a uštvanosti se podílet na různých podobách zla. *** Z televize se linou reklamy o duchovním rozměru podnikání, který člověku někdo za balík peněz vyjeví v sérii lekcí placeného kurzu, obyčejní lidé se chytají nejasných symbolů a znamení, které lze spatřovat v čemkoli, protože nic pevnějšího, jistějšího, hmatatelnějšího, morálnějšího, oč se opřít, dnes k dispozici nemají, ovzduší je plné nové vlny new-age ezoteriky a na ní založeného byznysu s nadějí, kde reálná naděje chybí, a když se někde vytvoří organizovaná skupinka, můžete si být jistí, že duchovní rozměr nebo lákání na zlepšení stavu světa jsou jen zástěrkou pro to, aby si někdo pomohl k tučnému výdělku. A peníze jsou tím větší, čím amorálnější a cyničtější si dovolíme být. Mezilidské vztahy jsou obětovány, vědomě či nevědomě, společnost se rozpadla a všichni jsme se už tak či onak stali obětí mamonu, který ovládl vše. *** Oceňuju uvolněnost, civilnost, klidnou pozornost, s jakou je celý film natočen, jak systematicky, velice vlídně nám dávkuje informace i atmosféru, jež do nás chce nechat proniknout, stejně (byť s opačným účinkem) jako samozvaní uklidňující guruové dávkují hledajícím pomocí power-pointových prezentací a křiklavé, kýčovité estetiky ty své. Jak nenápadně, ale přesvědčivě a důvěryhodně film svou výstavbou a záměrem působí, jak cílevědomě si jde za svým sdělením, a jak dobře s ním divákovi je. Cynická pravda, která vyjde v závěru najevo, není překvapivá ani šokující, ale o to silněji působí, jak je střízlivá a dobře známá, očekávatelná - protože všechny ty absurdní výjevy, kterým se nám chce se smát, jsou s jejich temným, zvráceným podtextem bohužel přesným a krutě trefným obrazem absurdity našich každodenních životů obětovaných v dnešní společnosti cílené v posledku vždycky na zištnost. *** Vnímejte s čerstvou, všední absurditě neuvyklou myslí dnešní reklamy. Dnešní pozvánky do seminářů a workshopů. Dnešní sliby a záruky pomoci, úlevy. Všechnu tu náhražkovitost, jíž platíme za ztrátu možnosti dobrého společného života. *** Když se kolem sebe rozhlížím, neznám už nikoho, kdo by mohl svou práci vykonávat s ryzím vědomím a svědomím, že opravdu pomáhá zlepšovat svět a že je také upřímně spokojený s tím, v jaké kvalitě mu je dovoleno se své práci věnovat, rozvíjet se v ní, že je za ni po zásluze odměněn a zároveň žije bez pochybností, a že to právě takhle stačí, že přispívá svou troškou do celku nejlépe, jak může, a že je v souladu s tím, do jaké budoucnosti i s jeho přičiněním naše společnost a celá zeměkoule směřuje. Že nepotlačuje nutkání vybuchnout, mluvit o tom, jak nic nefunguje, a paniku ze ztráty skutečného hlubšího smyslu jakéhokoli činění. A co jiného pak zbývá než se přesvědčovat, že to prázdno a úmorno musí mít nějaký jiný smysl, skrytější, větší, převratný (v jaký potřeboval věřit Veřin strýček)? Buď se můžeme utěšovat lichými nadějemi, nebo si překrývat vědomí zábavou či otupovat alkoholem nebo farmaky, nebo můžeme jít s proudem a hledat smysl v penězích a sobectví - pokud nepatříme k něm nemnohým, kteří mají odvahu čelit beznaději a marnosti, hrůze a derpesím z toho, kam míříme a jak zaprodáváme drahocenný životní čas, který mohl být plný skutečných zázraků. Své posvátné duše. *** Všechny tyhle úvahy nezbytně spouští tenhle zpočátku tak nenápadný, z nahodile absurdních a krutě směšných výjevů se skládající film - odraz naší doby. *** (Dny evropského filmu, Velký sál Světozoru, s Lí.) *~

plakát

Takoví jsme byli (1973) 

Pro mě osobně jeden z nejpůsobivějších filmů vůbec. O tom, jak se ideály potkávají s osobním životem a s utíkáním času na život, o přitažlivostech a rozporech, o překážkách, které jsou nepřekonatelné možná jen a právě proto, že na to, abychom si porozuměli, a zároveň žili a činili rozhodnutí a závěry, máme omezený čas. O tom, co (všechno) je láska. O blízkosti a rozdělenosti, o tom, co všechno nelze vzít zpět a jak nás navždy formuje, čím procházíme. O tom, že nemůžeme srovnávat. O tom, co je kompromisnost. O tom, co znamená být sebou, ať už to je nebo není příjemné. O citu a rozumu v jednotě. O lehkovážnosti. O osudovosti každého okamžiku, kterým procházíme. *** Je to film nesmírně delikátně zrežírovaný i zahraný. Mrazí mě z něj, kdykoli na něj jen pomyslím. A brzy, brzy ho chci i nechci vidět znovu, smutek, svíravý bol u srdce a chvění. Láska ke všemu a propasti a překážky a oddělenost všude tam, kde by neměla být. Aaa-ach. *~

plakát

Mimořádná událost (2022) 

Satira, karikatura, pár plonkových míst, ale jinak trefná, zdařilá i v meta-rovině. Jen mi připadá, že na tohle už Jiří Havelka mrhá talentem hluboko pod svoji úroveň, nevidím v tom posmívání se vyšší smysl, než že si uleví a k tomu pobaví i lid, který se v tom zrcadle v životě neuvidí, filmem, který se dostane i mezi televizní zábavu. Když tyhle hořko-směšné lidové vrstvy neotřele zrcadlil Forman v 60. a 70. letech, v Hoří, má panenko a pak v Taking Off, mělo to ještě smysl, byla v tom naděje i odvaha, ale k čemu je natočená Mimořádná událost skutečně dobrá dnes? V kině Mat vedle mě během projekce dvojice spořádala velké balení slaných tyčinek a hodně se nasmála. A já z toho, byť bych se ráda pletla, hlavně cítím jakousi autorskou rezignovanost.... *~

Reklama

Reklama