Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (570)

plakát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

Po Barbarech už to na mě podruhé nijak zvlášť nefungovalo. Radu Jude je příliš jednopolohový (trochu paradoxně, v tomhle kontextu) a svoji výpověď ani kritiku v tomhle snímku oproti minulému nijak neprohlubuje a nerozvíjí. Spíš bagatelizuje a tříští. *** Přesněji: První část, kdy učitelka chodí chátrajícím vykřičeným městem plným buranství, rezignace, agrese, přetvářky a sprostoty, to je to pravé porno. Ale nepotřebuju se dívat na tolik záběrů téhož, došlo mi to celkem hned, co se tu chce ukázat, a krom toho žiju ve stejném světě, tohle mi neuniká. Druhá část: slovníček pojmů – je v něm pár chytrých sarkastických koláží myšlenek, vesměs kulturních citací, dobře usouvztažněných (např. definice dostihů: nepotřebuji tam chodit, vím dobře, že jeden kůň poběží rychleji než druhý; nebo poznámka, že naše žitá přítomnost je jako hlava Gorgony Medusy: zaslepuje nás při pohledu na ni děs, takže abychom snesli pohled na ni, mohli ji prozkoumat a zvítězit nad ní, potřebujeme si ji nechat zrcadlit štítem obrazů, umění), ale taky je tu otravná přemíra rádoby chytrých poznámek a přemoudřelých osobních komentářů, což se možná dá – a i tak horko těžko – skousnout u Slavoje Žižeka, když ho filmuje Karel Vachek, ale vůbec ne u mladého filmaře, který poněkud domýšlivě vykládá sám sebe, tu svými slovy, tu cizími – a i kdyby měl v lecčems pravdu, tak se to nehodí, zas tak neodolatelně vtipný a trefný není, jakkoli je mi jeho postoj rozhněvaného mladého muže sympatický, tak jeho poučný tón, místy falešný, už tolik ne. A i tahle pasáž je neúměrně přetažená, když už si troufl, jako by nevěděl, kdy přestat, hluchá místa a kulhající aforismy spíš rozlaďují. Třetí část: samotná rodičovská schůzka á la Vlastníci či právě ti Barbaři je sice na povrchu nejživější, ale zase nejméně nečekaná. Tuhle snůšku pokryteckých moralismů a ventilované zloby prostředních lidí předvedl Jude v mnohem větší parádě v Barbarech, komplexněji i tíživěji, přitom i sarkastičtěji, jízlivěji, a ve více plánech (tam nakonec svůj horlivý boj za historickou pravdu opustí i sama ostrakizovaná divadelní režisérka, a to prostě proto, že kontroverzní hra už se odehrála a ona pojede na další štaci a jedno téma, a s ním město, politiky, akademiky, pamětníky, kroniky, publikum, herce, známosti, ale také principy a postoje, vymění prostě za jiné, nic osobního, jenom ji začne za umění platit jiný grant), takže tohle, natočeno po Barbarech, působí jako onen obligátní v druhé vodě vymáchaný sáček čaje. A i tady platí, že ho v té vodě navíc máchá zbytečně dlouho. *** Trochu se mi zdá, že Radu Jude zpychl a domnívá se, že si před diváky v klidu vystačí s tím, co už obsáhl.  Ale je možné, že jestli se hodně rychle neposune jako filmař dál a nezpokorní před novými výzvami, tak jeho hvězda zhasne stejně rychle, jako vylétla. Na další film budu ještě zvědavá, ale kdyby měl být třetí do řady, tak pak už asi ne. *** PS: Nejsilnější moment z celého filmu tak pro mě byla vedlejší scéna v první části, ta z ředitelčina bytu, v níž umírá stará babička, vnučce se z toho udělá na zvracení, a matka za ní letí bytem na záchod a plísní ji za to.

plakát

Hysterická dívka (2020) 

Teze je jasná, dobrá, průrazná a díky za ni. Provedení není vyloženě špatné, ale takové nijaké, bezkrevné, a vlastně mi tam ten "rightful rage" chyběl, pěkně naplno rozechvět snímek tím, co se zaměňuje s hysterií. Nějak cítím, že bych film na tohle téma potřebovala silnější, prožitkovější, ženštější, že tohle je pořád nasouvání se do kontrolovaného, ujařmeného postavení, odkud vysvětlujeme velice klidným hlasem, že nám někdo formálně mocnější obrovsky křivdí a tlumí a ničí to cenné v nás.  *~

plakát

Wonder Woman 1984 (2020) 

Nejde jen o to, že je to tak nekonzistentní ve všech detailech, až by jeden řekl úplně pitomé, horší je, že je to tak primárně vyděračsky a predátorsky útočící na všechny způsoby na první signální, plné nejobvyklejších klišé, předsudků a zjednodušujících polopravd. Nejhorší na tom tedy je, že je to celé až do konce přesně taková lež a kýčovitý, narůžovo nabarvený sebeklam, před jakým ta schizofrenická zápletka chce v lepších chvílích diváka varovat. Je mi z toho zle tím víc, čím hůř se to tupou lžící s bezelstnou blbostí vrtalo v největších bolestech dnešního světa. Člověk by chtěl Patty Jenkins zároveň profackovat i ji obejmout a hlavně změnit svět jednou provždy v lepší místo už proto, aby nikdy znovu nemusela pocítit potřebu se přiblížit k filmování a něco velkodušného sdělovat. *** To, co tu píšu, není nic proti pohádkám ani proti komiksům obecně, naopak, ty dobré si zaslouží, aby se od zrna oddělovaly plevy. Opravdu mám pifku konkrétně na takovéhle ze řetězu utržené přeslazené naivní a hloupé paskvily. *~

plakát

The Father (2020) 

Ryzí a velice silně působivé, průrazné v tom, nač se to zaměřovalo. Dotklo se mě to tak, že mi vyskočila husina přímo na duši. A uvědomuju si, že není vůbec fér to poměřovat s Hanekeho Láskou, nicméně i když ta se na stejné téma soustředila odjinud, jako by tam toho dostala přece jen o řád víc, včetně tohohle, a zároveň to pojala o mastný chlup poctivěji v té syrové i poetické podstatě života a stárnutí, a pak mi tohle drama přišlo přece jen trošičku moc okatě uhlazené. *** Za obsazení Olivie Colman do role dcery jsem byla moc ráda, pro mě velký bonus navíc.

plakát

Nadějná mladá žena (2020) 

Oscar za nejlepší původní scénář má právem, a u téhle kvality to zdaleka nekončí. ***** (Pardon za vleklost, píšu to spíš pro sebe, aby tu bylo všechno důležité, a nestrávila jsem další půlden editací. Tenhle film ale za nějaká slova navíc stojí, zvlášť po přečtení místních komentářů.). --- Není to film o pomstě, ale ozdravení. A je perfektní tak, jak je zamýšlený a zprocesovaný, do posledního záběru i tónu soundtracku, i když si mě taky povodil a měla jsem o něm svoje pochyby, dosahuje i právě díky tomu svého účinku, stejně jako hlavní protagonistka. To šustění papírem v první půli je součástí plánu. *** V první půlce vás ukolíbe, bez ohledu na to, co jste o něm doposud četli, slyšeli, na co jste připravení. Já aspoň naletěla, chtěla to v půli málem vypnout jako nakonec přece jen příliš prvoplánově konstruované, příliš banální, okaté, krotké, bezpečně nahlouplé. Hrdince všechny triky vychází, všichni reagují podle očekávání, nic se neproblematizuje, ani pak to navazování vztahu, a i když je evidentní, že film o tom ví, tak to je pořád moc málo, a nic víc nenabízí. Ukolébá nás, že to celé nemusíme brát až tak vážně. --- Až do momentu, kdy najednou začne všechno to maskování bez milosti (ale s osvobodivou ironií) dekonstruovat a odhalí u postav všech zúčastněných, u hrdinky samotné i nakonec i v divácích niternou potřebu bagatelizovat rozsah činu, který se stal a nejde odestát, a následnou marně popíranou fatální destrukci (a jak příhodné je to dnes, ve světě na pokraji klimatického rozvratu), touhu nebrat věci tak vážně, jak vážné doopravdy jsou, a zaměňovat patologické wishful thinking s ozdravnými procesy nahlédnutí celé hloubky a definitivnosti zkázy a vyrovnání se s ní nejlepším možným způsobem. *** Hlavní hrdinka sama na chvíli podlehne dojmu, že by se přece jen všechno mohlo vrátit k normálu, i pro ni --- než si je obratem nucena znovu uvědomit, se vší životní ironií (důležitý pojem, viz ten mrkací smajlík v posledním záběru), že se nikdy s něčím takovým nemůžeme vyrovnat tím, že to vytěsníme, zapomeneme, zdánlivě přečkáme, než to čas (zdánlivě) zahojí. Že rčení o čase, který hojí, platí snad jen o přirozených procesech ztrát, nikoli o křivdách, napáchaném nepotrestaném násilí, jehož důsledky se v čase pro oběť rozpínají se zbytkem vesmíru, místo aby se zahlazovaly. Že se to stejně někudy přihlásí, v tomhle světě souvislostí a konsekvencí že se to bude vracet jako bumerang, že to dál podvědomě ovlivňuje a znetvořuje viníky, přihližitele i oběti a taková podvědomá otrlost bude jen páchat další zlo (princip, jak ho ozřejmuje seriál „Breaking Bad“, čili „propadání zlu“) – dokud se ta rána neotevře a hnus a hnis se z ní nevymačká na světlo a nenechá se to zahojit v úplně jiném, pravdivějším procesu poctivého přiznání ztrát, než jaký všichni kolem ní amnesticky nastartovali a do něhož tlačí i ji, resp. čekají, až se podvolí a rezignuje, zapomene a začne předstírat s nimi, že nestalo nic, v čem by ještě bylo prospěšné se vrtat. Že se ještě něco dá zachránit. *** Hrdinka si osvobodivě, úlevně uvědomí, že i ona, nejen Nina, je dokonanou obětí nepotrestaného zločinu, odepsanou ztrátou, a rozhodne se svoji odloženou smrt využít, a pro všechny to celé – vážnost toho, co se stalo a nesmí se promlčet – ozřejmit a finalizovat. Nesledujeme přitom rafinovaný akt pomsty, ale rafinovaný akt ozdravení, i pro viníky. A nesledujeme vraždu, ale sebevraždu, alespoň potud, pokud se – ve vší ironii – i o Nině dá říci, že se zabila sama, a že za to nemohli ti, co na ní napáchali neodčinitelné násilí. Ve filmu, který všechny – postavy i diváky – nekompromisně vystavuje (s ironickou veselostí někoho, kdo už je odepsaný a chápe, že bude nejlepší, když důsledky se stejnou konsekventostí dostihnou každého z aktérů) reflexi toho, jak silně si proti vší naději i faktům nechceme připustit, jak vážné a neodčinitelné některé činy doopravdy jsou. Jak jsme náchylní doufat ve funkčnost nepoctivých urovnání, pseudořešení, jen aby byl klid a všechno zdánlivě v normálu. I když to nejde. Nejde. O tom je ten film. *** Chytré nastrojení: Za kdysi dávno spáchaný zločin, nejen za Ninino znásilnění, ale za její smrt, by už Ala neodsoudili. Cassie musí umřít jeho rukou, namísto Niny, aby se ukázalo, jaký člověk se tím z Ala stal, a byl tak otevřen a dořešen Ninin případ. Proto má na krku medailonek s Nininým jménem. A tu půlku se svým jménem – a s úkolem nenechat zmanipulovat a zbagatelizovat ani její smrt – přenáší na svoji kamarádku z kavárny. *** A ten mrkající smajlík na konci – to zdůraznění životní ironie, má jen dát vědět, jak moc byla sama Cassie nad věcí, jak moc to neměla ve svých rukou, jak sama byla nástrojem, kauzální konsekvencí v mechanismu, který dali do pohybu ti nevázaní a všemi omlouvaní hoši tím, co neodčinitelně provedli. Jak moc to nebyla pomsta, ale přirozenost procesu vyhojení, a že to Cassie skutečně učinila s láskou a z lásky k životu, nikoli z nenávisti k nim. Nic lepšího sobě ani jí svým chováním nedovolili. *** Skvělý je nejen scénář, ale i kamera, výprava, obsazení rolí, práce s emocemi, s kalkulem, a vynikající je i hudební soundtrack. V jednu chvíli např. zní velice výmluvně Britney Spears – Toxic. Píseň, která tematizuje oboustranně toxickou sexuální objektivizaci žen, aniž by zpěvačka, sama symbolem takového zacházení už snad od třinácti, někdy dostala či využila příležitost se ze své pozice svým hlasem ozdravně vzepřít a zreflektovat to tak, jako se to podařilo filmové hrdince. A temné tóny v závěru filmu jsem vydržela poslouchat do úplného konce. Jako když se rozzeje propast, kterou už nikdy nepůjde zavřít. To je akt násilí, které se nesmí neempaticky zlehčovat. O nejzdravšjších možných následcích toho je ten film. Zprvu chlácholivý, aby o to ostřeji nás všechny – postavy i diváky - přivedl k vědomí, že to hrozné se skutečně děje. Že je to to, na co se díváme. Za mě veliké bravo.*~

plakát

Perníkový táta (2008) (TV seriál) 

Po DRUHÉ sérii jsem psala: Seriál má své kvalitně vybudované vrcholy v několika dílech rozesetých napříč sériemi, v nichž se spádově shromažďuje všechna mizérie světa křivd a bezpráví, a ty stojí za to prožít, ač mezi nimi má scénář spíše stabilně slabší rysy, jako třeba nemotivované twisty v chování postav či vztazích mezi nimi, ne vždy plně logické posuny v ději, a mnohokrát příliš jednoduše předvídatelné, až kýčovité sekvence scén. Umí ale pracovat s atmosférou a s hrou předzvěstí, předjímání, očekávání. A ty drsné vrcholové díly jednoznačně stojí za nějaké to utrpení mezi. Zatím se tedy dívám dál. *~ (16.12.2020) ---------- Po ČTVRTÉ sérii: Nemít kredibilní tip, že se to vyplatí, tak bych se přes první tři série určitě nedostala, nedostala bych se ani přes první tři díly, ale konečně to začíná vyzrávat a čtvrtá řada mě už vyloženě těšila jako celek, ne jen ve vybraných momentech. A jen pár vteřin mi trvalo úplně docenit, jak v seriálu, co si před závorku vytkl "Breaking Bad" a tři série pracuje na tom, aby se pod Waltem a jeho svědomím bořila jedna příčka do pekla za druhou, se z něj najednou na konci čtvrté série málem stává hrdina, otec, manžel, švagr, kamarád a kolega roku, zkrátka vyložený klaďas světec Superman. No, ale přece jen, konvalinky bílé mám na paměti a pátá série se přede mnou právě otvírá. Tuším správně poslední bránu do pekla? *~ (4. 1. 2021) ------------------ A NA KONCI: So the creators broke bad too. ***A slovo "executive" ve spojení executive producer dostalo úplně nový význam. Popravčí. *** Čtvrtá série mi dlouho připadala nejlepší, pro to jemnění rozvíjení i snímání, a jak se v ní konečně zhodnotila investice do tří předchozích. *** Pátá znatelně zvukově i vizuálně zhrubla, i co do budování narativu, ale vlastně ten podlomený formát k takovému neslavnému finále sedí, a pro to dosahování nových a nových kruhů zla, jež se jako ty na vodní hladině budou šířit už napořád, se ta pátá, dobře podepřená, zaryla studeným hrotem přímo do srdce. *~ (8. 1. 2021) --------------- A teď neváhejte ani vteřinu a pusťte si BETTER CALL SAUL. Protože: Nebýt spolehlivého zdroje nátlaku, tak bych Breaking Bad vzdala už po prvních třech dílech. A ono se to - až na výjimečné okamžiky - začne pořádně vyplácet až ve čtvrté sérii. Ale co se stane tam a v pětce, stojí za všechen investovaný čas. A to se pak nechce věřit, že něco jiného, co se toho světa týká, může být "lepší", v obou smyslech toho slova. ***** A pak si člověk nevěřícně pustí Better Call Saul, spíš ze stesku, a pak už jenom žasne, dojímá se a trne. Kdybych to měla shrnout hodně na dřeň: Breaking Bad je o rozbitých vztazích, či lépe o rozbitých, naprasklých lidech, a jak je to nezadržitelně strhává, penězi, mocí, konverguje ke zlu, a co všechno podemelou a vezmou s sebou. A přitom až do konce je o koho se bát. --- Better Call Saul je ale – úplně nečekaně – o pravém opaku. O možnosti vymanění, ryzosti a zdravosti, nad níž se vznáší každou vteřinou otazník, nedůvěra, důvodná pochybnost, jak jsou vystaveny nejtvrdším zkouškám – a pochopit ty tlaky lze právě a jedině na základě znalosti podkladů, bezprecedentních skutků z Breaking Bad. Teprve pak lze rozumět, vznikání jakého křehkého zázraku, vůle a nezlomnosti jsme svědky. A zatímco to tu píšu, poslední rozhodná série teprve vzniká, v níž se ukáže, která strana síly si ten příběh pro sebe uchvátí. ***** Jo, a tohle si samozřejmě jako překladatelka neodpustím: mohlo by se to jmenovat třeba Propadávání zlu. Není vždycky na škodu, když se název nepřekládá doslovně, ale autoři divokých nápadů by se měli umět chytnout za nos: Tenhle trapný, zavádějící český název mě odrazoval skoro celé desetiletí, a pokud vím, tak jsem zdaleka nebyla sama. *~

plakát

Krajina přílivu (2005) 

Kdysi jsem nad tímhle filmem oněměla, a dodneška můj úžas z něj nic nepřepsalo. Zůstává v tom, čeho dosáhl, zcela ojedinělý. Terry Gilliam na tom filmu *** Nabízí až závratně živé schizofrenní vnímání, kdy na jednu stranu jakožto dospělý divák člověk neustále chápe, co se kolem dívenky odehrává za životní hrůzy, a na druhou zároveň zcela propadá kouzlu ozdravné imaginace, s níž si ta malá k sobě z reality pouští jen to, co ji nepoškodí, ale naopak jí dovolí se zdravě rozvíjet. *** Více si k tématu dovolím ocitovat ze svých korespondenčních poznámek, díky nimž jsem měla aktuálně možnost se k tomuhle skvostu vrátit v debatě, a zároveň s jeho oceněním také uštědřit políček snímku, který si to v téhle souvislosti jednoznačně zaslouží: "Já Faunův labyrint popravdě nesnáším, ale především proto, že mi připadá strašně mizerně, lacině udělaný, zpackaný. Vykradené náměty i estetika, urážlivě spleskané dohromady, bez kvalitního vývoje příběhu, který je prostě jen postavený na banální tezi, všechno lacině naplácané na válečnou tematiku, citově vyděračské využití holčičky vs. násilí, strašidelná atmosféra, kýč nejhrubšího zrna dle mého, nic hlubšího... Ostatně když se podíváš na další produkci del Torra, je to předtím i potom samý populistický blockbuster, Hellboyové, Hobiti, kýčařina... --- Ve stejnou dobu, resp. o rok dřív, přitom tehdy vznikl v podobném duchu naprosto bravurní film, geniální, s pozoruhodnou a pozoruhodně herecky vedenou dívenkou v hlavní roli a s taktéž děsivou atmosférou, který zcela neprávem zapadl. --- Kdo dneska zná Tideland, Krajinu přílivu, od Terryho Gilliama? A z těch, kdo ho i viděli, kdo pochopí, že nejde o surreálné předivo bizarních výjevů, ale že se tím vším vypráví velice citlivý a chytrý příběh o tom, jak si ve střetu s děsivou realitou (ta místná sociální kritika v podtónu!) jako dítě zachovat zdravé netraumatické dětství, jak správně odžít, co potřebuji a mám, zatímco dospělý divák (ten vnímavý, který si nenechá odvést pozornost) pochopí, ve světě dohry jakého smutného, tragického a dokonce romantického příběhu se holčička ocitla? --- Neuvěřitelné herectví, vedení, originalita příběhu i ztvárnění, a přitom právě - archetypálnost. Ale bez sentimentu a patosu, bez vyděračského a kýčovitého hraní na city diváka. Ne zadarmo nabízí Terry Gilliam tenhle prožitek. --- A taky že to málokdo pochopil, zatímco Faunovu labyrintu, který tomu nesahá ani po paty, všichni - kupodivu fakt všichni - skočili na lep jako hejno vos. --- A tak Terry Gilliam chudák natočil i ty kýčovité pitomosti Kletba bratří Grimmů a Imaginárium, aby vyrovnal finanční ztráty (resp. si dovolil natočit si Tideland bokem, během práce na Grimmech, kteří byli určení na výdělek, kdežto Tideland je konzumu nepoplatné osobité umění originální výpovědi, a taky kasovní propadák). Myslím, že to byla jeho rytířská forma výsměchu, protože ty dva filmy jsou přibližně stejně blbé a kýčovité jako Faunův labyrint a asi stejně tak oblíbené. --- No, ale pak si zase mohl dovolit všechno to vydělané vrazit do Muže, který zabil Dona Quijota. Naprosto chápu, proč ho ta postava fascinuje." ***Jo a dnes ještě můžu doplnit, že se nabízí velice výživné srovnání i s filmem Benedeka Fliegaufa Lily Lane. Ty dva příběhy i umělecké snímky spolu až překvapivě intenzivně komunikují. *~

plakát

Faunův labyrint (2006) odpad!

Zpětně si sem uložím alespoň korespondenční poznámky k tomuhle počinu, beztak za víc nestojí ;) Ale jsem ráda, že jsem přece jen dostala příležitost to vyjádřit, a ještě u toho splatit tribut Gilliamovu neprávem opominutému majstrštyku: "Já Faunův labyrint popravdě nesnáším, ale především proto, že mi připadá strašně mizerně, lacině udělaný, zpackaný. Vykradené náměty i estetika, urážlivě spleskané dohromady, bez kvalitního vývoje příběhu, který je prostě jen postavený na banální tezi, všechno lacině naplácané na válečnou tematiku, citově vyděračské využití holčičky vs. násilí, strašidelná atmosféra, kýč nejhrubšího zrna dle mého, nic hlubšího... Ostatně když se podíváš na další produkci del Torra, je to předtím i potom samý populistický blockbuster, Hellboyové, Hobiti, kýčařina... --- Ve stejnou dobu, resp. o rok dřív, přitom tehdy vznikl v podobném duchu naprosto bravurní film, geniální, s pozoruhodnou a pozoruhodně herecky vedenou dívenkou v hlavní roli a s taktéž děsivou atmosférou, který zcela neprávem zapadl. --- Kdo dneska zná Tideland, Krajinu přílivu, od Terryho Gilliama? A z těch, kdo ho i viděli, kdo pochopí, že nejde o surreálné předivo bizarních výjevů, ale že se tím vším vypráví velice citlivý a chytrý příběh o tom, jak si ve střetu s děsivou realitou (ta místná sociální kritika v podtónu!) jako dítě zachovat zdravé netraumatické dětství, jak správně odžít, co potřebuji a mám, zatímco dospělý divák (ten vnímavý, který si nenechá odvést pozornost) pochopí, ve světě dohry jakého smutného, tragického a dokonce romantického příběhu se holčička ocitla? --- Neuvěřitelné herectví, vedení, originalita příběhu i ztvárnění, a přitom právě - archetypálnost. Ale bez sentimentu a patosu, bez vyděračského a kýčovitého hraní na city diváka. Ne zadarmo nabízí Terry Gilliam tenhle prožitek. --- A taky že to málokdo pochopil, zatímco Faunovu labyrintu, který tomu nesahá ani po paty, všichni - kupodivu fakt všichni - skočili na lep jako hejno vos. --- A tak Terry Gilliam chudák natočil i ty kýčovité pitomosti Kletba bratří Grimmů a Imaginárium, aby vyrovnal finanční ztráty (resp. si dovolil natočit si Tideland bokem, během práce na Grimmech, kteří byli určení na výdělek, Tideland je umění, a taky kasovní propadák). Myslím, že to byla jeho rytířská forma výsměchu, protože ty dva filmy jsou přibližně stejně blbé a kýčovité jako Faunův labyrint a asi stejně tak oblíbené. --- No, ale pak si zase mohl dovolit všechno to vydělané vrazit do Muže, který zabil Dona Quijota. Naprosto chápu, proč ho ta postava fascinuje." *~

plakát

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964) 

Dr. Divnoláska na absurdně ochromující, děsivou představu zbraně totálního zničení útočí z pozic stejně patetických jako Lumetův Failsafe, ale kamuflovaných hysterickou a velmi nekomickou absurdní groteskou. Skvělá je hlavně ta pasáž, kde se vysvětluje, že zbraň totálního zničení vyvinuli Rusové proto, že si spočítali, že je taková globální stopka vyjde mnohem levněji než pokračovat v nenažraném krysím závodě světových velmocí o mír, o prvenství ve vesmíru, na Měsíci atd., na což už jim brzy prostě nestačí prostředky, ani když vyždímají celý národ. ***** Lumetův Failsafe si ale pro jeho logiku a soustředěnost cením přeci jen víc. *** Ale já už to tak s Kubrickem mám, vnímám, že se vždycky nechá něčím neproporčně strhnout a natočí o tom či z toho film, "velké dílo". Proč ne, ale mně jeho díla nepřijdou ani tak velká, jako spíš neproporční a hysterická a Kubricka mám osobně za nekonzistentní a poměrně nedůvěryhodnou tvůrčí osobnost. ***** Ostatně, k zamyšlení je i spojitý příběh obou filmů i knižních předloh - už proto, že Kubrickovo nekolegiální počínání nepříjemně připomíná tentýž krysí závod, který u světových mocností kritizuje ve filmu. Více se k tomu dá přečíst i zde na ČSFD, v obsahu u Failsafe, oficiálním textu ČT. Lumet i Kubrick pracovali na podobných scénářích ve stejný čas (spojovníkem je i jméno Petera George, autora jedné předlohy a spolutvůrce jednoho scénáře), cituji: "Souběžně vznikal v Anglii Kubrickův snímek Dr. Divnoláska, který sice vycházel z jiné předlohy (kniha Red Alert z roku 1958), ale v podstatě se zabýval stejnou tematikou, i když v poloze velmi černé komedie. Kubrick zažaloval tvůrce filmu Selhání vyloučeno z plagiátorství a následné mimosoudní vyrovnání mělo mimo jiné za následek to, že distribuční práva obou filmů se ocitla v rukou hollywoodského studia Columbia. Na Kubrickův nátlak dostal přednost Dr. Divnoláska, který se po své premiéře v lednu 1964 stal diváckým i kritickým hitem a dodnes patří mezi nejlepší díla filmové historie. Selhání vyloučeno bylo Columbií uvedeno do amerických kin až v říjnu 1964 a ve stínu Kubrickovy klasiky divácky zcela propadlo a neobjevilo se ani v oscarových nominacích. Jeho nepopiratelné kvality byly znovuobjeveny až s časovým odstupem." **** Umím si představit, oč zajímavější, účinnější a i morálně přínosnější by bylo, kdyby naopak síly spojili a filmy veřejnosti představili jako dvojexpozici děsivého osudu, na jehož hraně lidstvo slepě vrávorá. Takhle je z toho spíš smutné memento mori. *~

plakát

Selhání vyloučeno (1964) 

Na můj vkus příliš mechanicky a pateticky, ale jinak mrazivě přesně přehraná absurdní závislost světa a života na různých druzích mužské ješitnosti a jejich chorobné touze propadat přitažlivosti, důležitosti a osudovosti svých představ. Těžko uvěřit, že se od té doby všechno dál mílovými kroky mění k horšímu a zase se chystáme obětovat svět, tentokrát nikoli vojenským a politickým představitelům moci, ale finančníkům a byznysmenům, trapným vyžírkům. O kolik lákavější a vznešenější je proti tomu matriarchát - o kolik dál bychom se všichni společně dostali a o kolik příjemnější by takový vývoj byl. *** Znovu jsem shlédla i Dr. Divnolásku, který na absurdní děsivou představu zbraně totálního zničení útočí z pozic stejně patetických, ale kamuflovaných hysterickou a velmi nekomickou absurdní groteskou. Skvělá je hlavně ta pasáž, kde se vysvětluje, že zbraň totálního zničení vyvinuli Rusové proto, že si spočítali, že je vyjde mnohem levněji než pokračovat v nenažraném krysím závodě světových velmocí o mír, o prvenství ve vesmíru, na Měsíci atd., na což už jim brzy prostě nestačí prostředky, ani když vyždímají celý národ. Nicméně Lumetův Failsafe si ale pro jeho logiku a soustředěnost cením přeci jen víc. *** A především, za úvahu stojí i spojitý příběh obou filmů i knižních předloh - už proto, že Kubrickovo nekolegiální počínání vůči Lumetovi a jeho práci, jež vznikala souběžně, nepříjemně připomíná přesně týž krysí závod, který u světových mocností kritizuje ve filmu. Více se k tomu dá přečíst i zde, v obsahu, v oficiálním textu ČT. Umím si představit, oč zajímavější, účinnější a i morálně přínosnější by bylo, kdyby naopak síly spojili a filmy veřejnosti představili jako dvojexpozici děsivého osudu, na jehož hraně lidstvo slepě vrávorá. *~

Reklama

Reklama