Aga no kioku

Na sklonku 80. let přicestoval režisér Satō k řece Agano v prefektuře Niigata a načas spolužil s letitými, nemocí Minamata stiženými, mlaďochy i silami opouštěnými starousedlíky. – A nikoli ponuře točil (Agano ni ikiru). Po letech se k řece vrací, aby se s nostalgií ohlédl za tím, co zatím pomizelo, a zachytil další stupeň, snad poslední nejsešlapanější schůdek všeprostupujícího chátrání. Formálně šišatý „nový“ dokument jako by sflikovaly chorobou znecitlivělé ruce místní stařeny – umně, ale kostrbatě, a tudíž adekvátně ke všemu přiříčnímu puchření. Jenže navzdory hegemonii vetchosti trůní v srdci filmu sálající kamínka, jichž se kamera nemůže nabažit, a na nich klidně dýmá konvice. // Ruce, které dosud přikládají. (05.08.2021)