Obsahy(1)
Nízkorozpočtový konceptní a napůl autobiografický experiment, o který se podělil frontman Janes Addiction Perry Farrell a jeho tehdejší přítelkyně Casey Niccoli. Vyšlo pouze na VHS u Warner Brothers a obsahuje koncertní a studiový materiál většinou z alba Ritual de lo Habitual. V jedné z posledních scén filmu jsou Ice-T a Body Count spolu s Jane's Addiction zachyceni při coververzi skladby "Don't call me Nigger, whitey." od Sly and the Family Stone. Tragický příběh o lásce, smrti a tvrdých drogách se prolíná s hudbou Janes Addiction. Autorem soundtracku je bývalý kytarista Red Hot Chili Peppers John Frusciante. (barbarito)
(více)Recenze (1)
Gift je kultovní video. Svého času jsme ho sháněli na vheskách a jeho projekce byly něco jako zasvěcovací rituál. NIkdy jsem na žádné nebyl, ačkoliv kazeta kolovala v okruhu mých přátel. Proto jsem také jen matně chápal narážky typu "kdybych se jednou chtěla vdávat, chtěla bych svatbu jako v Giftu." O patnáct let později se to jednomu mému kamarádovi, který náhodou neměl nic společného s šílenstvím kolem Jane´s Addiction, povedlo. A kde je teď? Kde jsou teď všichni ti, co hulili kvanta gandžy a polykali tuny papírů? Všichni jsou v prdeli, vše je v prdeli, a tohle video, které si dnes každý může stáhnout na dvě kliknutí myší, je taky v prdeli. Nevypovídá absolutně nic o ničem, je to prázdná slupka, i když pořádně napěchovaná pózami a obaly, a samozřejmě dobrou hudbou. Měl to být celý jeden velký životní pocit, styl a směr, jenom si nikdo neuvědomoval, že ten směr nevede odnikud nikam, od ničeho k ničemu. Perry Farrel na začátku shání nějakej shit, a masíruje si tím ego, jakej je frajer. Pak jsou tam nějaký prostřihy na koncerty, pár jinejch masírek, již zmíněná svatba, a ke konci nám s Casey předvedou "pointu", neboli neskutečně dementní výplod rádoby choré fantazie těch dvou o tom, co je Pravá láska. Mimochodem, celá ta slavná svatba je dokonalou "exploatací", kdy dva feťáci ze států se přijedou duchovně očistit k mexickému šamanovi, a tím dosáhnout opravdovosti. Bohužel to nějak nevyšlo, když Farrel posléze zcela zdementněl po boku své nové Yoko Ono. Krásně to ukazuje, jací jsou pokrytci na obou stranách: nakonec vejce ale snese vše. Jako ztracený sen jedné generace a zrcadlo vlastní hlouposti je tento film ovšem dobrý, má natrvalo místo v mém srdci, jakkoliv jím pohrdám. ()