„Je úžasné, že může přijít někdo jako Baz Luhrmann a objevit Romea a Julii pro mladou generaci. Ale Baz toho dosáhl za cenu ořezání textu asi o šedesát procent. Já chci, aby byl Shakespeare znovu-objeven v plném znění, nebo v co možná nejúplnějším, protože tam se skrývá génius. To je to, co oslavujeme.“
Sir Trevor Nunn se narodil 14. ledna 1940 v anglickém městečku Ipswich a navzdory chudým poměrům, v nichž vyrůstal, se dokázal rychle propracovat k profesi, která jej lákala už od malička – k divadelní režii. Už ve třinácti se stal členem amatérské divadelní společnosti a v sedmnácti režíroval své první představení, ovšem tím rozhodujícím krokem kupředu bylo jeho přijetí na univerzitu v Cambridgi, kde získal stipendium díky výborným studijním výsledkům. Na Cambridgi se Nunn okamžitě zapojil do tamních divadelních aktivit, vyzkoušel si režii klasických her i muzikálů a při té příležitosti se seznámil mimo jiné i s Ianem McKellenem, budoucí celebritou (nejen) britské shakespearovské scény; McKellen později účinkoval v mnoha Nunnových divadelních inscenacích a dodnes jsou oba dobří přátelé.
V roce 1964 Nunn vstoupil do slavné Royal Shakespeare Company a jen o čtyři roky později – v pouhých dvaceti osmi letech – se stal jejím historicky nejmladším uměleckým ředitelem. Tuto funkci Nunn zastával celých osmnáct let a během té doby režíroval mnoho úspěšných představení, z nichž zřejmě největšího uznání ze strany britské kritiky i veřejnosti se dočkaly jednak jeho shakespearovské produkce, jednak populární muzikály. Mezi jeho nejznámější projekty patří minimalistická, klaustrofobní inscenace Shakespearova MACBETHA s McKellenem a Judi Dench v hlavních rolích, grandiózní devítihodinové divadelní zpracování Dickensova románu THE LIFE AND ADVENTURES OF NICHOLAS NICKLEBY, dále legendární CATS, jeden z nejdéle běžících muzikálů v historii Broadwaye (1982—2000) a první anglická produkce muzikálu LES MISÉRABLES, která na Broadwayi vydržela téměř stejně dlouho (1987—2003). V roce 1974 začal Trevor Nunn adaptovat své úspěšné divadelní produkce pro televizi – po komorní, ovšem díky působivým hereckým výkonům Richarda Johnsona a Janet Suzman (Nunnovy první manželky) pamětihodné adaptaci ANTONIA A KLEOPATRY následovalo televizní zpracování výše zmíněného MACBETHA (1979) a NICHOLASE NICKLEBYHO (1982), po nich přišel OTHELLO (1990), KUPEC BENÁTSKÝ (2001) a nejčerstvěji také KRÁL LEAR (2008), opět s Ianem McKellenem v hlavní roli. Společným rysem všech Nunnových inscenací je zjevná péče, která je věnována detailu, ať už jde o jemné nuance v textu samotné hry, charakterizaci postav pomocí kostýmů nebo drobné jevištní aktivity (tzv. bits of business), jimiž herci často doprovázejí a zpestřují své výstupy. Právě díky těmto miniaturním dramatickým ozdobám Nunn dokáže dodat energii, bezprostřednost a někdy i komiku hrám, které jsou jinak vzhledem ke svému stáří nezřídka vnímány spíše jen jako jakési kulturní relikvie.
Po odchodu z čela Royal Shakespeare Company se Nunn začal s úspěchem věnovat komerčnímu divadlu a filmu. Jeho dva celovečerní, romanticky laděné filmy, LADY JANE (1986) a Shakespearův VEČER TŘÍKRÁLOVÝ (1996), sklidily vesměs pozitivní ohlasy, třebaže jeho novým divadelním inscenacím (mezi nimiž bychom našli například i Stoppardovu ARKÁDII a ROCK’N’ROLL) se často dostalo přijetí ještě o něco vřelejšího, a Nunn, od roku 1994 šťastně ženatý s herečkou Imogen Stubbs (Desdemonou z jeho OTHELLA a Violou z VEČERA TŘÍKRÁLOVÉHO), obklopený mnoha prestižními cenami za nejlepší režii her i muzikálů a navrch ještě poctěný rytířským titulem, uděleným za mimořádný přínos britské divadelní scéně (2002), si může oddechnout – jeho dětský sen se stal skutečností – a předstírat touhu po klidném životě v důchodu.
bogu
