Džúzó Itami

Juzo Itami byl japonský režisér, scenárista a herec. Filmovou tvorbu měl Itami v krvi díky svému otci Mansaku Itami, který začínal na přelomu němé a zvukové éry filmu jako scenárista a režisér. Po otci zdědil nejen scenáristické schopnosti, umělecké příjmení (jeho původní jméno bylo Jošihiro Ikeuči), ale i nadání satirického stylu, který je v jeho filmech typickým.

Jako student byl Itami zjevně nadaný, ale postrádal disciplínu a nedokázal vystudovat Matsuaymam Higashi. Následně přešel na méně uznávanou školu, než neuspěl v příjímací zkoušce na College of Engineering na univerzitě v Ósace. Když nechal tato zklamání za sebou, dokázal si vybudovat úspěšnou kariéru jako komerční designér, televizní reportér, redaktor časopisů a jako esejista. Ve 26 letech začal studovat herectví v Tokiu, než nastoupil do studia Daiei Film.

Po svém hereckém debutu ve filmu Mudcat of Ginza (1960) se Itami objevil více než ve 40 filmech a dramatech, jako například Sing a Song of Sex (1967), kde se poprvé setkal se svou dlouholetou manželkou a nejčastěji obsazovanou herečkou v jeho filmech Nobuko Miyamoto, v historickém válečném dramatu 55 dní v Pekingu (1963) anebo v groteskové komedii Family Game (1983).

Ačkoli je Itami v Japonsku známý spíše jako charakterní herec, tak jej v zahraničí znají především jako režiséra. Začátkem 70. let se věnoval režírováním dokumentů pro televizní stanice, které nadále formovaly jak jeho přístup ke komedii, tak jeho estetiku.
Svou velkou režijní tvorbu započal celovečerním debutovým filmem The Funeral (1984). Jedním z nejoblíbenějších a nejznámějších filmů se považuje film Tampopo (1985). Jedná se spíše o dílo, které mělo velké ohlasy ve světě než v domácím japonském prostředí. Jeho méně známým filmem byl A Taxing woman (1987) a jeho pokračování A Taxing Womans Return (1988), které je dynamičtější a zároveň trochu pesimističtější, což není úplně zvykem u Itamiho tvorby.

Dále také natočil ožehavou sexuální satiru A-ge Woman: Tales of Golden Geisha (1990), vizuálně kreativní efektový film The Last Dance (1993), společenskou satiru Supermarket Woman (1996) a A Quiet Life (1995). Posledním snímkem na Itamiho filmografii je Woman in Witness Protection (1997) s náhledem do filmového zákulisí k herečce, která byla svědkem závažného zločinu.

Itami před svou smrtí uvedl osm filmů, z nichž nejkontroverznější by se dal považovat Minbo: The Gentle Art of Japanese Extortion (1992). Satirická komedie je o tom, jak se Yakuza pokoušela vyzbrojit hotel, ale nepodařilo se jí to. Syndikát organizovaného zločinu nebral vlídně, jak byli zobrazování, a pomstil se útokem na oblíbeného režiséra před jeho domovem v Tokiu. Tři muži (členové Goto-gumi) s nožem ho sekli přes obličej, krk a rameno.

Během osmidenního pobytu v nemocnici Itami napsal dopis veřejnosti. „Yakuza nesmí mít dovoleno, aby nás připravila o naši svobodu násilím a zastrašováním, a to je poselství mého filmu,“ napsal. Výkřik nad Itamiho bitím si vynutil veřejný zásah proti aktivitám Yakuzy, ale problémy Itamiho pronásledovali i nadále. O pět let později se objevily zvěsti, že Itami plánuje natočit film o Goto-gumi, organizaci Yakuzy, a jejím vztahu s japonským buddhistickým náboženským hnutím Soka Gakkai. Podle všeho by pravděpodobně Gotovi způsobil film spoustu problémů, kdyby byl natočen.

Itami zemřel 20. prosince 1997 v Tokiu po pádu ze střechy budovy své kanceláře. Sebevražedný lístek ponechaný na jeho stole, napsaný na textovém procesoru, zmiňoval aféru a říkal, že vzít si život je jediný způsob, jak očistit své jméno. Nikdo z Itamiho rodiny nevěřil, že by se zabil kvůli aféře, ať už pravdivé nebo ne. Jeho smrt však byla oficiálně považována za sebevraždu, i když všeobecně se má za to (ačkoli neprokázané), že byl zavražděn členy Yakuzy.

Hanule411