Ukrajinská režisérka, která žije a tvoří v černomořské Oděse, kam ji před padesáti lety zavála umístěnka po absolutoriu moskevského VGIKu (ateliér Sergeje Gerasimova), představuje živoucí legendu i jednu z nejopomíjenějších figur ruskojazyčného filmu zároveň. Její zpočátku nedobrovolné vyhnanství daleko od ruských kulturních center se promítlo do režisérčina sebevymezení programově marginální autorky.Za své solitérství bezpochyby vděčí nezaměnitelnému rukopisu kloubícímu dráždivou estetiku se sofistikovaně vystavěnou skladbou, fragmentární a nepředvídatelnou dramaturgií a teatrálně-manýristickými hereckými kreacemi. Toto drásavě nekonformní uspořádání příběhu, které se v její tvorbě ještě umocňuje s počátkem přestavby, je vedeno snahou rozrušit navyklé stereotypy vnímání.Takový typ tvorby ovšem nevyhovoval někdejším ideologickým potřebám, stejně jako dnes neodpovídá požadavkům trhu. Proto se její díla dříve ocitala v trezoru a nyní se jejich život omezuje festivalovými projekcemi. Za 55 let natočila dvacet snímků, které se vyznačují jedinečnou schopností postihnout nejpodstatnější rysy společnosti v daném historickém okamžiku jejího vývoje.
Svou filmografii započala v 60. letech po boku tehdejšího manžela, Alexandra Muratova, s nímž natočila nejprve krátkometrážní snímek U krutogo jara (U příkrého srázu, 1962) a později i celovečerní Naš čestnyj chleb (Naši poctivou úrodu, 1964), po kterém skončila několikaletá spolupráce spolu s manželstvím. Oba filmy těžily z prostého života zemědělců a jejich socialisticko-realistické pojetí nijak nepředznamenávalo budoucí vyhraněnou estetiku režisérčiných děl. Vlastní tvorbu Muratova zahajuje lyrickým melodramatem Krátká setkání (1967), do nějž obsadila pozdější divadelní a pěveckou ikonu Vladimira Vysockého. Sama pak byla nepřízní okolností donucena zahrát si po jeho boku jednu z hlavních rolí, a ačkoli svůj part zvládla velmi přesvědčivě, napříště už si herecký exkurz nezopakovala. Těkavost hlavních postav milostného trojúhelníku horečnatě usilujících o změnu své existence provokovala filmové byrokraty z Goskina natolik, že se nakonec rozhodli snímek zabavit a uschovat na „lepší časy", které ovšem nastaly až po dvaceti letech.
Ještě horší osud stihl režisérčin druhý snímek Dlouhá loučení ( 1971), který byl kvůli svému „buržoaznímu ladění" odsouzen ke zničení. Naštěstí se dochovaly tři kopie, z nichž jedna byla němou verzí s titulky pro hluchoněmé, která pak putovala po soukromých projekcích, kde její podobu někteří přijali jako výraz autorské vynalézavosti. Melodrama o neurotické překladatelce (Zinaida Šarko) a jejím dospívajícím synovi (OlegVladimirskij), který by se rád z matčiny dotěrné péče vymanil, se dokonce stalo předmětem jednání Ústředního výboru komunistické strany Ukrajiny a v rámci exemplárního potrestání byl autorce anulován vysokoškolský diplom, takže několik let pracovala jako knihovnice.
S takovou reputací Muratova jen obtížně prosazovala své další projekty, její třetí film Poznavaja belyj svět (Poznávajíc širý svět, 1978) se téměř nepromítal a čtvrtý Sredi serych kamněj (Mezi šedými kameny, 1983) byl nevratně zničen cenzurními zásahy, takže se pod něj autorka odmítla podepsat. Rehabilitace se Muratova dočkala až za přestavby, kdy jí byla samotným Goskinem přislíbena podpora libovolnému z jejích námětů. Režisérka však odmítla roli oficiální oběti a natočila „esteticky přebujelý film" se záměrně navnazujícím zájmem Pěreměna učasti (Změna osudu, 1987), který byl adaptací sto let staré povídky.
S cenzurou Muratova bojovala i v době, kdy už formálně neexistovala a svůj stěžejní snímek Astenický syndrom (1989), který nedostal povolení k distribuci, musela vyvézt na festival do Berlína nelegálně. S rozpadem sovětského impéria se nicménějejí režisérská produktivita výrazně zlepšila. Po Astenickém syndromu, kde sdělila světu vše, co měla na duši, se Muratova začíná uchylovat k frivolnějším (často kriminálním) tématům, která vtipně reflektují změnu společenské atmosféry v postsovětském prostředí: Tri istorii (Tři příběhy, 1997), Vtorostěpennye ljudi (Druhořadí lidé,2001) a Dva v odnom (Dva v jednom, 2007). Ačkoli se smrt stává ústředním bodem jejích filmů ztrácí oproti Astenickému syndromu svůj tragický rozměr a bude napříště pojímána jako žádoucí konec něčí obtěžující přítomnosti, zbavený patosu, lítosti a do značné míry i „reálnosti". V upuštění od falešného dojetí vidí Muratova zásadní evoluční úspěch dnešní společnosti, o níž především její filmy pojednávají.Počátkem 90. let také začala její stálá spolupráce s mondénní kráskou a originální scenáristkou Renatou Litvinovou, jejíž manýristický projev organicky zapadá do tvůrčího světa Muratovy ve všech rovinách, kterými se vymyká z běžné filmové produkce: zdůrazňovaným ozvláštňováním protagonistů osobitou mimikou, gestikulací, verbálním projevem i jejich vztahem k realitě. To ostatně dobře zpřítomňuje i náš výběr z režisérčiny postsovětské filmografie v podobě titulů Tři příběhy a Nastrojščk (Ladič 2004).
Režisérčiny nonkonformní filmy nelze vystihnout jen v kategoriích zobrazovaných příběhů a jejich rozuzlení, jde spíš o komplexní systém nazření světa lidských traumat, tužeb a vášní, který od diváků vyžaduje i značnou intelektuální spolupráci k dosažení náležitého vhledu do jejich podstaty. A to je ostatně i důvod, proč se sláva autorky, která v roce 2014 oslavila osmdesáté narozeniny, šíří zejména v úzkých cinefilních kruzích.
Kamila "progulkina" Dolotina
