Перемена участи
Obsahy(1)
Podle takřka detektivní povídky Williama Somerseta Maughama natočila Muratova film s absurdní poetikou o etice vztahů, ale také o skrytých podobách skutečnosti. Hlavní hrdinkou je žena držená ve vazbě za vraždu muže, který se ji pokusil znásilnit. Byl to vzdálený přítel její rodiny a postupně vychází najevo, že vztah mezi ní a jím zřejmě nebyl pouze přátelský. Aby se dozvěděl víc, vyráží její manžel s rodinným právníkem na dlouhou cestu za ženou, která vlastní klíčový důkaz. (garmon)
(více)Recenze (2)
Film má zřetelné tři části a epilog. V první jde zejména o fešácký kriminál a jeho absurdity (silná byla minuta s hluchoněmou návštěvnicí), v druhé jde o pozadí vyšetřování a skutek samotný - a tady mě začal film zajímat, najednou se to rozdýchalo, bylo vidět, že Kira umí mistrovsky realizovat. Ve třetí částí se film úplně vymkne a přesune kamsi do Turkmenistánu (?), kde se mezi “druhořadými” pátrá po svědkyni zločinu. Celá cesta tam a celé prostředí mi silně připomnělo Sokurovovy Dny zatmění. Ta bída "domorodců" kupodivu prošla cenzurou tu i tam - každopádně tenhle film ozvláštňuje natolik, že se posouvá ještě o level dál nad ŽENSKÉ KINO. Mj. připomnělo mi to i to příšerné Resnaisovo Mélo - nízkorozpočtové, stylizované do divadelnosti. Naštěstí tady je hlavní představitelka mnohem lepší herečka než Azéma. Ale je taky chvílemi špatná, chvílemi nechutná, hnusná, ucajdaná, slizká obrýlená Ruska; chvílemi afektovaná pomalu jak Renata Litvinova - Muratova to tak po svých klisnách chtěla. Obrat štěstěny, či jak to přeložit, je ve věcech na něž se zaměřuje (perspektiva pravdivosti? ženský žal?) velmi podobný tomu nepříjemnému úvodu Astenického syndromu. Jemu se podobá i vedení herců - s překvapivou civilností, která mnohdy vzplane do nehrané agrese - v tomhle je Muratova tvrdší než naše Chytilová - rány jsou tu opravdové. V prostředí (krypty, sklepy, kancly, ruiny) je film podobný předešlému, cenzurou vykastrovanému Mezi šedými kameny - je nízkorozpočtový (dobře, tygr a pár kostýmů). Od Mezi šedými kameny ale uplynulo pár let a cenzura Muratové dovolila řadu aspektů, které film posunuly do postmoderního kina - přiznaná polystylovost (středověk anebo aspoň historický film ku osmdesátkovému líčení, kostýmům anebo interiérům), metaforizující narace (zas ten tygr-), samotný anglosaský námět (Sokurov v té době točil na G. B. Shawa, tak proč ne) - vlastně se to dá chápat i jako poměrně pokleslá detektivka na způsob Fassbinderových Frauen in New York... Cenzurou prošly i muratovské opakovačky, které už se pak v přiznané podobě linuly jejím dílem až k nekoukatelnému Věčnému návratu nakonec - ten je tu bohužel taky znát (ostatně klíčová scéna, kterou tu Muratová pustila dvakrát bez jakékoliv změny má snad pět minut) - je to práce s psychologií diváka a je to super v roce 1987, velmi starobně bohužel působí kopie, která koluje po netu. Zajímavé, jsem rád, že už jsou anglické titulky-). ()
Kira Muratova rozhodně nehodlala soutěžit s Williamem Wylerem o výstižnější zpracování povídky Williama Somerseta Maughama "Dopis (The Letter)". Jednak je mezi nimi (oběma filmy) téměř padesát let času a tisíce let tvůrčích představ a záměrů. Už porovnání hlavních rolí - Bette Davisová versus Natalja Leble - řekne vše. Pokud je Wylerův film lucidním sněním, pak se u Muratové bez Freudovy analyzy snů neobejdeme. Už tím, že se Muratovová zřekla původního názvu a nahradila jej dylanovským "Simple Twist of Fate", čili "Obrat štěstěny (garmond****) či "Osudná změna" či "Change of Fortune/Fate" naznačila, že jí jde o něco jiného než popis zvratu, který vyvolal nalezený vzkaz. A o co jí tedy jde? Samozřejmě o ženu, která může být nebezpečnější než splašený kůň, ať už jste v sedle nebo ne... S Muratovovou si už o tom ale nepopovídáme. ()