František Matějovský

František Matějovský se narodil 21. března 1874 v Načeradci do rodiny známého muzikanta, zpěváka a ředitele kostelního kůru. Přerušil studia na gymnáziu a pak nastoupl do Skřivanovy obchodní školy. A už jako dítě projevoval hudební a umělecké sklony, od dětství byl vokalistou v Praze u sv. Mikuláše a sv. Tomáše a členem dětského sboru Národního divadla. Hereckou činnost začínal v ochotnickém spolku Kolár na Smíchově, kde byl roku 1893 ve hře „Jan Výrava“ (Matějovský hrál Dvořáka) nalezen ředitelem Národního divadla Františkem Adolfem Šubertem. A ten ho ihned angažoval do činohry Národního divadla v Praze (1. června 1893 – 31. prosince 1926), odkud musel po sporech s K. H. Hilarem odejít na odpočinek (leden 1927). Poté žil v rodném Načeradci, ale stále spolupracoval s pražskými ochotníky.

Po nastoupení do Národního divadla se stal studentem u herce a režiséra Josefa Šmahy v Dramatické škole. Zpočátku představoval v Národním divadle malé a epizodní úlohy. Jeho vysoká, urostlá, mladá postava a zjev s barevným, příjemným a bohatým hlasem mu přinášely zpočátku milovnické party. I když byl v počátcích pokládán za velký talent, přesto si diváci mohli mj. všimnout jeho herecké nezkušenosti, nedostatečné vyspělosti své herecké techniky a špatné výslovnosti, dikce a nezvládnutí veršovaných dramat. Přesto byl u návštěvníků divadla oblíben a svou vnější efektností zastiňoval kolegy. Významný, zvučný a průrazný basbaryton později zvyšoval kvůli své stále se zvyšující chorobě sluchu.

I když hrál v komediích, nedokázal se vyrovnat s postavami salónních bonvivánů, psychologicky složitých kreací a venkovských charakterů. Až v pozdějším věku, kdy se přehrál do základních charakterních rolí, jeho herectví vyzrálo, v deklamaci přecházel mezi pozdním romantismem až po realistickou zkratku, ale nenašel v ní svoji osobitost a styl. Vrchol herectví zažil František Matějovský až v době vedení činohry Jaroslavem Kvapilem. Po příchodu vedoucího K. H. Hilara však odcházel Matějovský do pozadí, protože se jeho herecký styl nehodil v nadcházející tvořivé éře Národního divadla. Jeho nejvýznamnější postavou byl Radúz („Radúz a Mahulena“), Solenyj („Tři sestry“), Romeo („Romeo a Julie“) či Vojta Čáp („Přítěž“).

Z dalších hereckých příležitostí si uveďme inscenace „Sen noci svatojánské“ (Lysander), „Palackého třída čís. 27“ (Hynek a Adolf), „Člověk třtina“ (Beppo), „Gazdina roba“ (Mánek Mešjaný), „Jak se vám líbí“ (Orlando), „Cyrano z Bergeracu“ (Baron Kristian), „Zlato“ (Josef), „Šibalství Scapinova“ (Leandr), „Soud lásky“ (Simon Doria), „Zdravý nemocný“ (Kleant), „Dáma s kaméliemi“ (Armand Duval), „Hra náhody a lásky“ (Mario), „Oresteia“ (Aigisthos), „Lucerna“ (Mlynář), „Magelona“ (Don César), „Romeo a Julie“ (Tybalt), „Oblaka“ (Jan Matouš), „Revizor“ (Poštmistr Ivan Kuzmič Špekin), „Hamlet“ (Laert), „Pan Pygmalión“ (Maršálek Pavouk), „R. U. R.“ (Dr. Hallemeier), „Žižka“ (Mikuláš z Husi), „Rozum“ (Ivan) aj.

K české kinematografii má František Matějovský vztah se dvěmi filmovými úlohami. Poprvé si v dobách němého filmu zahrál titulní postavu řidiče a bývalého legionáře Jaroslava Krále v dramatu scenáristy a režiséra Rudolfa Měšťáka LEGIONÁŘ (1920). Po boku Matějovského si ve filmu zahrála např. Růžena Maturová, Adolf Krössing, Nina Laušmanová, Adolf Dobrovolný, Ela Laušmanová či Lili Měšťáková. A po dlouhých sedmadvaceti letech si na něho ještě vzpomněl režisér Vladimír Borský a obsadil ho jako kontroverzního kališnického válečníka a polního hejtmana Jana Čapka ze Sán do historicky prvního barevného českého filmu zestátněné filmové výrobny JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947). Za první českou filmovou barevnou kamerou stál tehdy významný český kameraman Jan Stallich.

Ojediněle spolupracoval i s rozhlasem. Jeho ženou byla od roku 1900 herečka a kolegyně z Národního divadla Ludmila Vlčková – Matějovská (1869 – 1952), dcera dramatika, prozaika i novináře Václava Vlčka (1839 – 1908). František Matějovský zemřel 6. července 1950 v Praze ve vysokém věku sedmdesáti šesti let. Zemřel třicet let po své poslední filmové úloze, pouhé tři roky po té poslední a třiadvacet let po odchodu z činohry pražského Národního divadla. Jeho o pět let starší manželka ho přežila pouze o dva roky. I přes různé herecké a technické nedostatky je František Matějovský (za svůj přístup byl označován za nejsvědomitějšího herce Národního divadla) právoplatnou osobností české kultury, divadla a filmu.

Jaroslav "krib" Lopour