Marie Laudová-Hořicová

Marie Laudová se narodila 16. srpna 1869 v Mladé Boleslavi. Po provdání s redaktorem J. Hořicem však používala nové jméno Marie Laudová – Hořicová. S divadelní činností započala již v karlínském spolku Pokrok. Následně se stala členkou smíchovského Švandova divadla a školila se u známé A. Versingové – Hauptmannové, herečky pražského Německého divadla.

Ředitelstvím Národního divadla v Praze byla roku 1889 pozvána k pohostinskému vystoupení. Další rok byla angažována natrvalo do činohry (1890 – 1915). Herecké práci se bohužel tato talentovaná herečka musela vzdát po těžkém úraze přímo na scéně. Dále však spolupracovala s oblastními divadly (Plzeň, Brno, Olomouc) a s ochotníky na Moravě a v Čechách. Významné a známé bylo také její hostování na zahraničních scénách: ve Lvově (1897), Záhřebu (1899), Bělehradě (1901) a také Petrohradě (1903).

Její vyřazení z aktivního hereckého života si vynahradila novinářskou činností. Pracovala a psala pro slánské noviny Svobodný občan, plzeňský Český západ (řídil ho její manžel J. Hořica) a od roku 1916 pro Venkov, kde ji byl svěřen sobotní fejeton a rubrika Společenský rádce. Publikovala také teoretické studie o herectví v periodikách Zlatá Praha, Národní listy, Národní politika či Lumír.

Po svém příchodu do Národního divadla se stala představitelkou různých tragických hrdinek a rovněž dam velikého světa, které ztvárňovala svým vznosným, majestátním zjevem, samozřejmou kulturou řeči, vystupování a jednání. Své role vytvářela střídmou mimikou, výrazovými prostředky, stylizovanou pózou, výtvarně promyšlenými gesty i patetickou rétoričností se silně doznívajícími romantickými styly.

Dokázala se vznešeností sobě vlastní zahrát rozličné úlohy ve francouzských salónních konverzačních komediích dramatiků V. Sardy, E. Scriby nebo E. Paillerona, moderních anglosaských konverzačních dramatech T. Wildera, G. B. Shawa, W. S. Maughama aj. Dále to byly elegantní, vtipné a vznešené dámy („Ideální manžel"), smyslné a vášnivé ženy, velké vladařky („Námluvy Pelopovy", „Radúz a Mahulena", „Hamlet") a realistické i naturalistické postavy význačných realistických spisovatelů (Lev Nikolajevič Tolstoj či Henrik Ibsen).

Svůj jediný, ale nezanedbatelný otisk v české kinematografii zanechala roku 1925 v dramatu OKOVY (1925). Pod režijním vedením Václava Kubáska sehrála Laudová – Hořicová statkářku Vítězovou. Pro teatrální vědce (koneckonců i pro diváky) je však velikou ranou fakt, že se snímek do dnešních dnů nedochoval. Snímek patřil do „seriálů" Václava Kubáska a kameramana Josefa Kokeisla (spolu s filmy ČAROVNÉ OČI, 1923; JINDRA, HRABĚNKA OSTROVÍNOVÁ, 1924; DVOJÍ ŽIVOT, 1924 a DĚVČE Z HOR, 1924).

Všechny snímky se však mohly pochlubit roztříštěností příběhu a diletantským režijním zpracováním. Záběry z natáčení jsou použity v dokumentárním snímku Bohumila Veselého JAK SE U NÁS KDYSI FILMOVALO (1960). Po této nepříliš lichotivé zkušenosti s kinematografií nespolupracovala.

Po znemožnění své další herecké dráhy se uplatnila mj. na poli pedagogickém. V letech 1919 – 1931 byla profesorkou deklamace a mimiky na Státní konzervatoři v Praze.

Při své výuce lpěla na ovládání a rozvíjení mluvní a hlasové techniky, ideový rozbor role, vnější a fyzický vzhled, který bude v souladu s jednáním a charakterem postavy. Jejími žáky se dokonce stali pozdější slavné divadelní a filmové hvězdy Otomar Korbelář a Jiřina Štěpničková. Dokonce za zasloužila o založení fondu na podporu chudých žáků (1925) a vypracováním návrhu reformy studia herectví pro ministerstvo školství (1927), v němž také požadovala, aby všichni absolventi prošli výukou u všech pedagogů.

Marie Laudová – Hořicová spolupracovala také s rozhlasem a gramofonovými závody. Bohužel její skvělé herectví nereprezentuje státní nebo jiné vyznamenání. Významná a legendární česká herečka, novinářka a pedagožka Marie Laudová – Hořicová zemřela 20. října 1931 v Praze ve věku pouhých a velmi nezanedbatelných šedesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour