Dalibor Pták

Dalibor Pták se narodil na Silvestra 31. prosince 1894 v Brně. Narodil se hercům Bohumilovi Ptákovi (1869 – 1933) a Marii Bursové – Ptákové (1873 – 1953). Odmalička skvěle hrál na klavír a zpíval. Jedno z jeho prvních angažmá bylo ve Vinohradské operetě, kde Pták hlavně zpíval. V divadle se seznámil s mladým Vlastou Burianem, se kterým na podzim 1916 přešel do kabaretu Rokoko. Spolu pak v Rokoku vytvořili slavné kabaretní číslo, parodii italské opery. Burian napodoboval všechny operní hlasy a Pták ho doprovázel na klavír a zpíval. Spolu vytvořili další výstupy (např. „Přípitky“, parodie cizích řečí, napodobování hudebních nástrojů atd.). S různými kuplety a komickými výstupy vystupovali ve Varieté, Červené sedmě, Bum či v Revoluční scéně. Za první světové války putovali také po českém venkově (známá byla jejich štace v Mělníku).

Pták však s přibývající slávou Buriana ustupoval do ústraní. Neměl nic, čím by diváky zaujal, snad jen skvělým hraním na klavír. Když si Burian v roce 1925 otevřel vlastní divadlo, Pták chvíli řídil divadelní orchestr (později tuto funkci zastával například herec Eman Fiala) a psal hudbu k repertoárovým hrám. Později již s Burianovým divadlem spolupracoval minimálně či externě.

Pták se rovněž objevil, téměř vždy se slavnějším kamarádem Vlastou Burianem, ve filmu. Dvakrát doprovázel Buriana na klavír při jeho imitačních a parodických číslech v komediích FUNEBRÁK (1932) Karla Lamače a BARON PRÁŠIL (1940) Martina Friče. V Burianově a Svitákově komedii PŘEDNOSTA STANICE (1941) se již objevil jen v roličce člena pěveckého spolku, ale se svým přítelem před kamerou nesetkal. V české kinematografii se naposledy uplatnil v epizodní roličce návštěvníka vídeňské opery v melodramatu TANEČNICE (1943) Františka Čápa, ve kterém Burian nehrál.

Po 2. sv. válce ještě Dalibor Pták vypovídal proti Čeňku Šléglovi u soudu, ale vzápětí odešel na venkov. Vyučoval hru na klavír na opuštěném zámku v Horní Polici a provozoval loutkové divadlo. Následně odešel do Žandova, kde se jako hlavní kulturní osobnost opět věnoval loutkovému divadlu. V roce 1947 ještě pomohl organizovat výročí osvobození, kde recitovala také jeho matka. Na sklonku roku 1949 Pták odešel za matkou a za sestrou Miladou do Chřibské. Po matčině smrti ještě žil a vyučoval hudbě v České Kamenici. Roku 1955 se přestěhoval do Rynartic, a odtud 4. září 1958 do Srbské Kamenice. Zde pak zcela zapomenutý, na pokraji chudoby, v nicotných poměrech a s pocitem křivdy, kterou neprávem přisuzoval i svému slavnějšímu kolegovi Burianovi, ukončil po boku své vážně nemocné ženy Antonie Doskočilové – Ptákové (1918 – 19??), která měla těžkou cukrovku, neobvyklou životní pouť. Zemřel 21. února 1960 v nemocnici v České Kamenici ve věku šedesáti pěti let. Je pochován s manželkou ve společném neoznačeném hrobě na místním hřbitově. Ještě 11. ledna 1960 napsal dopis svému příteli a bývalému zaměstnavateli z Červené sedmy Dr. Jiřímu Červenému, v němž ho žádal o pomoc. Zde krátké citace:

„...že s Tebou mluvil o nějakém příspěvku, který by byl možný vymoci pro mě, jako příspěvek jednorázový k mé tak malé penzi. Víš sám, že vždy v létě byli jsme všichni vysazeni z ansáblu a zas na podzim přijati z milosti do ansáblu (hlavně u milého mého partnera Vl. Buriana). Dík jemu beru teď tak malou penzi, neboť tím mě připravil o 80 měsíců nepojištěné doby. Ale to jest již doba minulá, snad bych s tou trochou peněz vyšel, ale mám ženu a ta chudák má ještě ke všemu těžkou cukrovku a má drahou dietu, takže mně ji každou chvíli odvezou do nemocnice. Pokusí se vždycky znovu do nějakého místa nastoupit, ale fyzická námaha ji za pár dní zkosí a podnik ji dále nedrží. Nyní, kdy má nemoc nedovolí, aby se vůbec vzdalovala z domova kvůli záchvatům, které mě postihují dosti často, až 3krát denně, jest nám tak hrozně, že si nedovedeš vůbec představit, jak tady žijem. Vše, co jsem měl trochu cenného, to už jsem prodal za babku, kdo přišel, a teď jsem koupil uhlí 23 g za 310 Kč... Tak teď mám uhlí v chlívku a koukáme se ženou na vohníček a čekám, kdy ji odvezou se záchvatem, neboť jak nemá dva dny maso, tak je v záchvatu... Prosím Tě snažně, pomoz mi v tomto, máš nyní tolika známých všude a já jsem tu v té sakrabónii zakopaný, ne vlastní vinou. Víš, že jsem jel do pohraničí za matkou, která se usídlila u sestry v Chřibské a byla těžce churavá. Pak zemřela a já se ženou a vším jsem zůstal tady v pohraničí a příbuzné mám všechny v penzi a těm to brát a říkat jim nemohu... P.S.: Už na to nevidím a ruce se klepou, tak je to na luštění rébus... Dalibor Pták“

Za velmi cenné informace děkuji panu Ivanu Bílkovi.

Jaroslav "krib" Lopour