Helena Scharffová-Tomanová

Nadmíru zajímavá osobnost česko – německé vzájemnosti a herečka Helena Tomanová se narodila jako Helena Scharffová 31. srpna 1917 v Praze do pražské německy hovořící rodiny. Jejím otcem byl profesor na Mikulandské reálce a lektorem francouzštiny na Univerzitě Karlově a matkou Francouzska. Své vzdělání získala na německých a francouzských školách, věnovala se sportu (hrála např. tenis) a nakonec ještě vystudovala v roce 1935 herectví na německy hovořící Státní konzervatoři – Akademie für Musik und darstellende Kunst.

A až do roku 1938 byla německou herečkou na scénách opavského Stadttheater, Neues deutsches Theater v Praze, vídeňského Volkstheater a Stadttheater v Brně. Roku 1938 vystoupila naposledy jako německá herečka na festivalu Brünner Sommerfestspiele. Jako antinacisticky smýšlející umělkyně se na konci 30. let v Čechách aktivně angažovala a také pomáhala německým uprchlíkům jako členka Klubu českých a německých divadelních pracovníků.

Po okupaci, kdy si své německé jméno upravila na popud herečky Olgy Scheinpflugové (podle názvu hry „Toman a lesní panna“) na pseudonym Tomanová, pracovala už výhradně jako česká divadelní a filmová herečka. Působila v zájezdových představeních Národního divadla v Praze, dále byla herečkou Vinohradského divadla, Realistického divadla, Divadla státního filmu (1948 – 1951) a nakonec zájezdového Vesnického divadla (1951 – 1959). Ale z politických důvodů v roce 1959 Helena hereckou kariéru nadobro ukončila.

V letech 1959 – 1979 pracovala až do odchodu na penzi jako redaktorka zahraničního vysílání rakouské redakce Československého rozhlasu, kde plně využila své jazykové vybavení. I přes zákaz překládala už na odpočinku texty, knihy a z češtiny do němčiny přeložila několik divadelních her (např. „Generálka“, „Stará dobrá kapela“ a nebo „Dům na nebesích“ od Jiřího Hubače).

Už od dětství se díky uměleckému zázemí rodiny Helena Tomanová setkávala s řadou významných kulturních česko – německo – židovských osobností (Max Brod či E. E. Kisch), o kterých po roce 1989 uveřejňovala vzpomínkové články v českém a rakouském tisku, v publikacích a v rozhlase (často se jednalo o osobnosti, které byly před rokem 1989 zakázány).
Své jemné jevištní herectví a typ atraktivní blondýnky využila i na divadelních prknech ve hrách „Čech a Němec“, „Lakomec“ (Mariana), „Guayana“ (Jana), „Kolébka“ (Alena), „Chudák manžel“ (Anděla), „Nemá kocour pořád posvícení“ (Agnia), „Koho tlačí bota“ (Zoja), „Osudy dobrého vojáka Švejka“ (Palivcová), „Pozdní láska“ (Ludmila), „Dítě“ (Františka), „Malajská romance“ (Kristina), „Čest rodiny“ (Zina), „Úklady a láska“ (Luisa), „Panenské sliby“ (Anděla), „Slamník“ (Hana), „Dvé šlechticů veronských“ (Silvie), „Život lásky a vzdoru“ (Anna), „Učitel tance“ (Feliciana), „Skandál v obrazárně“ (Žena), „Třetí přání“ (Televizní konferenciérka) a taktéž „Evženie Grandetová“ (Evženie).

Některé role hrála Německy, později i Česky. Ještě jako konzervatoristka se pod dívčím jménem představila v komedii s Vlastou Burianem HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN (1934) režiséra Miroslava Cikána jako neteř admirála Piacciho (Čeněk Šlégl) Heda. Po dvanácti letech se před kamery Tomanová vrátila v poválečném zestátněném filmu jako žena obchodníka Krejzy (František Kreuzmann) Greta a jako květinářka ve Wassermanově dramatu NADLIDÉ (1946) a v komedii TŘI KAMARÁDI (1947).

Dále jako sestra v nemocnici v Čápově MUZIKANTU (1947), dcera bankéře Geittlera (Jaroslav Seník) v dramatu REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949) Václava Kršky a naposledy (více jak půl století před smrtí) manželka cukrovarníka (František Hanus) ve Weissově dramatu VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI (1950).

Kulturně činná byla až do vysokého věku. Připravila i několik rozhlasových relací („Městský park" 1993, „Probudit zase Golema" 1993 i „Max Brod uvádí ,Annerl' do společnosti"). Vzpomínky a především své články a fejetony o významných osobnostech vtělila do vzpomínkové česko – německé knížky „Setkání v Praze / Begegnungen in Prag" (1996). Posmrtně vyšly výbory z jejích starších literárních prací „Kamenný oblouk / Der Steinbogen" (2014) a „Výhled z Hradčan" (2015).

Její první manžel, žurnalista Otto Waldmann (18. 4. 1909 – 17. 10. 1941) byl popraven během prvního stanného práva v Praze a druhým manželem byl od roku 1951 Mikuláš Weiss, jenž jako bývalý důstojník západní armády byl po roce 1948 politicky perzekuován. Jako Helena Tomanová – Weissová byla redaktorka i překladatelka. Helena Scharffová – Tomanová zemřela v zapomenutí 29. ledna 2007 v Praze ve věku nedožitých vysokých devadesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour