Tři kamarádi

Český film měl tehdy, krátce po skončení války, silnou nouzi o dobré, zajímavé náměty. Opravdu veselých, odlehčených příběhů bylo poskrovnu a proto ani režisér Václav Wasserman, starý filmový praktik, si zpočátku nevěděl příliš rady s původním námětem Jiřího Brázdy. Doba byla složitá a každá příležitost, jak vyhladovělým divákům v kinech polechtat alespoň na okamžik bránici se nesmírně cenila. Příběh tří mladých lidí, kteří si zařídí malou autosprávkárnu a očekávají, že dědictví jednoho z nich je vyvede z tísnivé finanční situace, sázal především na populární herecké tváře Ladislava Peška, Josefa Grusse, Saši Rašilova, Emana Fialy a Járy Kohouta. Poprvé tu ale také před kamerou vystoupila Irena Kačírková, jejíž zjev nenechával nikoho na pohybách, že o tak sličnou tvářičku by v budoucnu nebyl zájem. Rozpačité dílko doslova rozcupovala tehdejší kritika, která tvůrcům spílala, že ve filmu toho k smíchu mnoho nebylo. Ale kde brát, když není z čeho? (03.02.2009)

Zapomenutá pohodová komedie, pravděpodobně se nepromítala především proto, že jeho hrdiny byli veteráni ze západní fronty. Kdesi na továrně jednu chvíli vlály vedle sebe vlajky USA i SSSR, ale na večírku byla na stole jen vlajka americká, což mohla být slušná provokace. Výkony herců byly průměrné, snad Pešek a Nedbal stojí za povščimnutí. Možná poslední role Járy Kohouta, Film jsem viděl poprvé a docela mě pobavil, i když jeho obdoba (s motocykly) byla natočena jako Pětistovka. (08.02.2021)

Ano, ano tento dnes již polozapomentý film (ještě že máme tu ČT) stojí za připomenutí jednak kvůli návratu Ladislava Peška před kameru asi po třech letech odmlky a také kvůli Ireně Kačírkové-debutance-tehdy ještě studentky pražské konzervatoře. Jinak bych ocenil i líbivou Stelibského hudbu a Huňkovu kameru. Půměrná nenáročná komedie, tehdy již znárodněné kinematografie.. (09.03.2008)

Zcela zapomenutá komedie s remarqueovským nádechem vrací do duchovního světa třetí Československé republiky. Motiv západní fronty a druhého odboje prolíná do optimismu poválečného budování a víry v šťastnou demokratickou budoucnost. V tomto ohledu jakoby navazoval na ŠKOLU-ZÁKLAD ŽIVOTA i jiné podobně zaměřené filmy z poslednách měsíců První republiky. Nikoliv náhodou se tu projevuje prolínání hereckých generací a uměleckých stylů (Nedbal, Gruss, Zvarík, Pešek, Řepa, Kemr, Kačírková, Rudolf I. Hrušínský, Jára Kohout). Pravděpodobná trezorová existence filmu po r. 1948 je dána některými, již uvedenými jmény i jeho samotným námětem a obsahem filmu. Za úvahu stojí převedení na DVD nosiče právě pro onu zapomenutost. Soudě podle data premiéry lze dobu, po kterou byl film uváděn v kinech, odhadovat na 1-2 roky. Zábavný film své doby jen velmi vzdáleně formou a úrovní svého vytvoření může oslovovat naši současnost. Není to jeho vina. Je to jeho - už jsem naznačil, proč - úděl. Úděl a osud. (09.03.2008)

Jeden z posledních "záškubů" staré české kinematografie. Film nemohl být hrán v kinech déle než jeden, dva roky - už proto, že hlavní hrdinové jsou soukromí podnikatelé, na stolech postávají nejen české a sovětské, ale i anglické a americké vlajky a ke všemu byli všichni tihle "tři kamarádi" na západní frontě - inu fuj. Film je to zapomenutý, snad i právem, ale odpad to určitě není. - - Hrál zde také Vladimír Řepa. (09.03.2008)