Dorota Kędzierzawská se v roce 1957 v polské Lodži narodila režisérce hraných a dokumentárních filmů, Jadwize Kędzierzawské. Jablko nepadlo daleko od stromu, Dorota roku 1981 dokončila filmovou školu v Lodži a následně v Moskvě. Již během studií si získala ohlas jak na domácí, tak i na mezinárodní scéně svými krátkometrážními filmy Agnieszka (1980), Jajko (Vejce, 1982), Początek (Začátek, 1983) a Gucia (1985).
Na pole hraných filmů se Kędzierzawská etablovala černobílým snímkem Koniec świata (Konec světa, 1988), jenž vznikl jako projekt určený pro polskou televizi. Její opravdový celovečerní debut představuje až film Diabły, diabły (Ďáblové, ďáblové, 1991), příběh mladé dívky jménem Mała, jež prožívá své první milostné vzplanutí. Jedním z důležitých aspektů snímku je minimum dialogů, film plyne velmi zvolna s důrazem na hlavní postavu dívky, jíž ztvárnila mladá herecká představitelka Justyna Ciemny. V tomto snímku se Kędzierzawská uvedla jako výjimečná režisérka dětských (ne)herců, v takto nastoleném trendu pokračuje v podstatě až dodnes.
V pořadí třetím celovečerním hraném filmu Wrony (Vrány, 1994), je centrum dění zaměřeno opět na mladou dívku, nad níž tentokrát zlomili hůl všichni včetně její vlastní matky. Wrona teskně toužící po matčině pozornosti se rozhodne k útěku z domova, unese malou holčičku (Malenstwo) a vydává se s ní na útěk doufaje, že konečně nalezla milující rodinu. Wrona malé dívce hraje matku, nicméně stejně jako matka Wrony, tak je i ona neschopná dát lásku svému „rukojmí". Dobrodružství končí ten stejný den večer předáním malé dívky starostlivým rodičům.
Ve filmu Nic (1998), do té doby režisérčin největší úspěch, Kędzierzawská líčí zatím nejzávažnější téma. Příběh mladé starostlivé matky tří dětí (Hela), jejíž manžel je typickým tyranem. Ve chvíli, kdy Hela zjistí, že je počtvrté těhotná, rozhodne se ke krajnímu, až brutálnímu řešení dané situace. Film v katolickém Polsku silně zapůsobil a dodnes je často citován a diskutován.
V dalším snímku se Kędzierzawská opět vrací do světa dětí. Jestem (Jsem, 2005) je možné považovat jako volné pokračování filmu Vrány, jen s tím rozdílem, že hrdinka Wrona o několik let zestárla a zároveň se převtělila do chlapce jménem Kundel. Ten uteče z domova, aby se vrátil ke své pravé matce, jež ho jako malého zavrhla. Krátce poté se ale opět vydává na útěk. Poprvé sehrává důležitou roli hudební složka, již zkomponoval slavný Michael Nyman. Výborná je též kamera Artura Reinharta, jehož pomalé jízdy spolu s precizní kompozicí záběru dodávají filmu na reálnosti a autentičnosti. Hlavním tahounem filmu jsou ale opět dětští představitelé, které Kędzierzawská velmi citlivě vybrala. Jsem získal mnohá festivalová ocenění po celém světě, např. na Berlinale.
Hlavní devizou předposledního filmu Doroty Kędzierzawské Pora umierać (Čas umírat, 2007), jenž byl zakoupen do české kinodistribuce, vyniká černobílou kamerou. Zároveň je také vnímán jako pocta polské herečky Danuty Szaflarské; s režisérkou spolupracovala již na snímcích Ďáblové, ďáblové a Nic. Striktně minimalistický film se primárně zabývá postavou stařenky (Aniela), která se ocitá sama v rodném domě. Majitelka se uzavírá nejen do svého sídla-pevnosti, ale i sama do sebe. Doma zažívá nejrůznější dobrodružství a hry, které si sama dokáže zinscenovat a při nichž často přemýšlí a vzpomíná na útlé dětství. Občasným návštěvníkem stařenky je pouze její syn s rozmazlenou vnučkou. Poetizující prvky mají značnou výpovědní hodnotu, režisérka obrací svou předešlou tvorbu naruby a zároveň ji reflektuje; hlavní hrdinka je sice v poslední fázi života, i tak se ale dokáže radovat z maličkosti „jako malé dítě".
V prozatím posledním dokončeném filmu Jutro będzie lepiej (Zítra bude líp, 2011) se tvůrkyně vrací k tématu dětských vyvrženců, tentokrát se v hlavních rolích představí hned trojice mladých herců.
Dorota Kędzierzawská se řadí k nejúspěšnějším polským filmovým režisérům postkomunistického období. Její často minimalisticky laděné filmy v sobě snoubí sociální podtext, hlubokou lidskost s neopakovatelnou atmosférou. Typickým prvkem režisérčiny tvorby je určitý kontrast prostředí, v němž se dané filmy odehrávají. Ve snímku Ďáblové, ďáblové to byla zapadlá vesnice uprostřed nekonečných luk a polí; ve Vránách malé provinční přímořské městečko; ve filmu Nic zase větší město; ve Jsem to bylo menší městečko s polorozpadlým hausbótem a konečně v Času umírat se rámec filmu uzavřel na prostředí rozlehlé vily uprostřed velké zahrady. Je škoda, že dílo Doroty Kędzierzawské je v Česku víceméně neznámé. Naši tvůrci mohou jen přihlížet s jakou bravurou Polka tvoří a sbírá jeden vavřín za druhým a oprávněně.
Michal "ORIN" Valeš
