Arturo Ripstein Rosen se narodil 13. 12. 1943 v hlavním městě Mexiku. Jeho otec Alfredo Ripstein (1916–2007) byl vlivným producentem komerčních filmů. Syn ho od dětství doprovázel do největších studií Estudios Churubusco. Získal vzdělání na prestižních školách Colegio Americano a gymnáziu Escuela de la Ciudad de México. Ještě před maturitou začal navštěvovat filmový kurz na univerzitě UNAM. Nejprve se zapsal na práva, následně absolvoval několik semestrů dějin umění na Iberoamerické univerzitě. K filmu se definitivně obrátil až v šedesátých letech (první krátké snímky nicméně vznikly už ve druhé polovině padesátých let). Již v počátcích je cítit silný vliv cinefilie, jak se k ní ostatně přiznal například pro Slovník mexických režisérů. Zde uvádí, že rozhodující pro něj bylo působení francouzské nové vlny a v neposlední řadě také Michelangela Antonioniho, Fritze Langa nebo Johna Forda. Za zásadní objev označuje Nazarína (1958) Luise Buñuela, jehož natáčení díky svému otci mohl přihlížet. Rokem 1961 se datuje skutečný začátek spolupráce Arturo Ripsteina s tímto španělským režisérem. V osmnácti letech sice získává funkci asistenta režie snímku Anděl zkázy (1962), ale není uveden v titulcích. Na počátku šedesátých let dochází v mexické kinematografii k zásadním změnám a k nástupu alternativního autorského filmu. Klesá roční filmová produkce. Univerzita UNAM podporuje rozvoj filmových klubů. Na významu nabývá festival v Acapulcu založený v roce 1958. Vzniká skupina Nový film (Nuevo Cine), do níž patří řada budoucích filmařů nejrůznějších profesí, kteří zásadně změní tvář domácí kinematografie. Prezident Gustavo Díaz Órdaz mění způsob podpory kinematografie, jenž bude vstřícnější k originálním projektům. Ty jsou od roku 1965 představovány v Soutěži celovečerních experimentálních filmů (Concurso de Cine Experimental de largometraje), kde je také uveden Ripsteinův debut Čas zemřít ztvárněný podle původního scénáře kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze a mexického spisovatele Carlose Fuentese. Strohý příběh o krevní mstě byl natočen s minimem prostředků a přitom s obdivuhodnou formální vytříbeností v duchu chilli westernů. Přestože se děj odehrává v podmanivé krajině oblasti Pátzcuaro, hrdinové jsou dle dobových zvyklostí oblečeni jako američtí kovbojové, což bylo režisérovi vytýkáno. V následujících sedmi letech Ripsteinova tvorba odráží celospolečenské změny. Ještě v roce 1966 natáčí epizodu HO z mexicko-brazilského povídkového filmu Jôgo perigoso (Nebezpečná hra) a v klíčovém roce 1968 výpravné historické drama Los recuerdos del porvenir (Vzpomínky na budoucnost), které zaznamenalo fatální neúspěch jak u kritiky, tak u diváků. V roce 1969 vrcholí napětí ve společnosti (v oblasti kinematografie fungovala dosti silná cenzurní praxe) masakrem studentů na náměstí Tří kultur na Tlatelolcu. Mladí filmaři jako režiséři Felipe Cazals a Arturo Ripstein, střihač Rafael Castanedo nebo kritik Tomás Pérez Turrent zakládají skupinu Nezávislý film (Cine Independiente). Pro Ripsteina nastává doba experimentování s filmovým časem, prostorem, filmovou formou a setkáváme se u něj s estetikou, k níž se jako etablovaný „klasik“ už nikdy nevrátí. Ve zmiňovaném období vzniká celovečerní minimalistický příběh Hodina dětí (1969) a v roce 1970 tři krátké snímky natočené na 16mm materiál – Crimen (Zločin), La belleza (Krása) a Exorcismos (Vymítání). Obrazy bez jakéhokoli děje a často i bez dialogů jsou většinou dlouhé statické záběry, někdy dokonce na několik sekund přerušené černými předěly.
V roce 1970 se prezidentem stává Luis Echeverría a začíná tzv. druhé zlaté období (segunda época de oro). Nastupuje generace nových dobře připravených režisérů, kteří jsou ochotni bořit zažitá klišé. Nikdy předtím v Mexiku nevzniklo tolik filmů, v nichž nenajdeme obdivuhodného macha, nehynoucí matku, neomylného otce, neposlušného syna, velebného kněze a nějakou hříšnici. Arturo Ripstein natáčí tři klíčová díla – Zámek čistoty (1972), Inkvizici (1973) a dokument Černý palác (1976). Jde o studie mexické společnosti zasazené do uzavřeného prostředí. Zámek čistoty, ačkoli byl inspirovaný skutečnými událostmi, je do značné míry chápán jako metafora státního paternalismu. V Inkvizici je vykreslen osud mexických Židů a Černý palác je sice státní zakázkou, ale nakonec tento obraz největšího vězení Lecumberri vyznívá poměrně subverzivně. Přibližně od této chvíle je režisér považován za mezinárodně prezentovatelného (Inkvizice je vybrána do soutěže v Cannes). Bohužel v letech 1977–82 vzniká většina produkce v soukromém sektoru. Pro domácí kinematografii to znamená záplavu levných napodobenin žánrových filmů hollywoodské provenience. Slibná skupina Felipe Cazals – Jaime Humberto Hermosillo – Paul Leduc a mnozí další bojují s hrozbou nezaměstnanosti. Arturo Ripstein tvoří výjimku. Vznikají jeho nejúspěšnější a nejoceňovanější díla, v nichž nastavuje nelítostné zrcadlo mexické společnosti: Místo bez hranic (1977), vizuálně působivý obraz osudu transvestita, politický thriller Bludný kruh (1980), odhalující korupci ve státní správě (ve stejném roce byl uveden na festivalu v Karlových Varech), horor La tía Alejandra (Tetička Alejandra, 1979), ukazující nebezpečí pověrčivosti hluboce zakořeněné nejen na venkově. Právě do konce sedmdesátých let se dosti zřetelně ustálil jeho realistický styl. Mexiko je vykresleno převážně jako země, kde je každodenní boj o přežití nedílnou součástí osudu většiny obyvatel. Ti jsou nositeli magickorealistické atmosféry vyvěrající z jejich neutuchajícího optimismu, životního elánu a lpění na konkrétních pozitivních mezilidských vztazích.
S narůstajícím počtem zahraničních ocenění se zlepšuje produkční zázemí. V zahraničí je mexická kinematografie automaticky spojována se jménem Ripstein. Zmiňované propojení reality a magie bylo pro zahraniční publikum snadno pochopitelné. Zatímco ve své vlasti začínal sklízet čím dál tím ostřejší kritiku, což v devadesátých letech vyvrcholilo paradoxní situací, kdy bylo snazší vidět jeho filmy v zahraničí než v Mexiku, především v Evropě se mu dostává uznání. Často se lze setkat s výtkami odkazujícími k příliš pesimistickému vykreslení domácí reality. Navíc snaha o postižení života nejnižších společenských vrstev vyznívá v očích kritiků jako marná, když autor sám pochází z vyšších vrstev. Z toho vyplývá osočení z akademismu, který vysává život z postav a neodráží skutečné problémy. Nicméně chválena je Říše bohatství (1985) jako důstojný návrat mexické kinematografie na mezinárodní scénu. Tento snímek vznikl v době funkčního období prezidenta Miguela de la Madrid Hurtady. V březnu 1983 byl založen Mexický filmový institut (IMCINE), jehož prvořadým úkolem je propagace a podpora kinematografie. Říše bohatství zahajuje úplně novou etapu v Ripsteinově díle díky spolupráci se scenáristkou Paz Alicií Garcíadiegovou. Zhruba od počátku devadesátých let se jejich tvůrčí propojení stává emblematickým a také vyvolává více pozornosti v zahraničí. Přestože Mexiko zažilo dvě silné krize (1982 a 1994), což vedlo k poklesu roční produkce až na pouhých 28 filmů v roce 1994, ve filmografii Artura Ripsteina nalezneme několik děl, která by neměla zůstat bez povšimnutí. Kromě zmiňované Říše bohatství je to také La mujer del puerto (Žena z přístavu, 1991), v české distribuci uvedený Počátek a konec (1993), na festivalu v Karlových Varech představený thriller Temná červeň (1996) a magickorealistické Evangelium zázraků (1998). Ale právě ekonomické těžkosti byly bezpochyby jedním z popudů k přechodu k současné videotvorbě (Zkáza mužů nebo Hrdinové a doba).
Arturo Ripstein je nositelem více než třiceti různých ocenění, z nichž jmenujme například šest Zlatých Arielů (mexická výroční cena), cenu San Marco v Benátkách za Pannu chlípnosti, Zlatou mušli v San Sebastiánu za Počátek a konec (1993) a Zkázu mužů (2000) nebo v Sundance Cenu latinskoamerického filmu za snímek El coronel no tiene quien le escriba (Plukovníkovi nemá kdo psát, 1999). Mexický prezident Ernesto Zedillo udělil Ripsteinovi v roce 1997 Národní cenu vědy a umění. Ripsteinova tvorba je přijímána rozporuplně v závislosti na jeho tvůrčím období, rozhodující roli hraje také geografická příslušnost kritika. Právě i pro svou nejednoznačnost se zapsal do dějin mexického filmu, jehož vývoj se neocenitelným způsobem odrazil ve více než padesáti Ripsteinových snímcích, a to jak po stránce obsahové, tak i svou formální podobou. Mimo festivaly pořádané v hispanofonních zemích se retrospektiva tohoto zástupce mexické kinematografie objevuje jen sporadicky. Důvodem je určitě poměrně velká různorodost jeho díla, která se rozprostírá od experimentálních hříček přes žánrové filmy, politicky kontroverzní témata až po komorní dramata, která bychom očekávali spíše na televizní obrazovce. Navíc základní estetické rysy jako kýčovitá barevnost, jakási chaotická bujarost nebo dokola omílaný hudební motiv nejsou vždy snadno snesitelné pro diváka nedotčeného mexickou, potažmo latinskoamerickou kulturou. Z dramaturgického hlediska jde tedy určitě o odvážný počin nabízející ukázku z díla umělce, který je bytostně mexický, i když samotní Mexičané mu to ne vždy věří.
[43. MFFKV 2008]
