Martha Raye

„Do tří let jsem nemusela pracovat. Ale potom už jsem se nezastavila...“

Martha Raye, zvaná „Velká ústa“, nebo později „plukovník Maggie“, byla americká ikona zábavního průmyslu. Reputaci si vybudovala svým účinkováním v rozhlase, divadle, televizi, filmu a především službou pro americkou armádu.

Narodila se jako Margy Reed v nemocnici St.James ve městě Butte v Montaně, kde její rodiče Maybelle Hazel Hooper a Peter Reed Jr., kabaretní umělci irsko-německo-anglického původu, provozovali varietní show, s níž objížděli zemi. Její matka už dva dny po porodu opět stála na jevišti a sama Margy debutuje po boku rodičů ve třech letech. Rodina se později rozroste o sestru Melodye a bratra Buda. Ve 13 letech už vystupuje v tehdy populární „Benny Davis Kid Revue“. Její moment příjde, když zaskakuje za nemocnou hlavní hvězdu programu Ellu Logan. Publikum zaujme svým zpěvem a komediálním talentem. Roku 1929 si zvolí umělecké jméno Martha Raye, které s matkou náhodně vyberou tak, že zapíchnou špendlík do telefoního seznamu. Na počátku 30. let je angažována jako zpěvačka v orchestru Paula Ashe, kde si jí v r. 1934 při koncertu v New Yorku všimne hollywoodský hledač talentů. Poprvé na stříbrném plátně zazpívá v krátkém filmu A Nite in a Nite Club (1934). V celovečerním Rhythm on the Range (1936) zaujme publikum písní „Mr. Paganini“.

Pro plasticitu obličeje, velikost úsměvu a schopnost dělat si legraci sama ze sebe, ve spojení s její malou postavou (160cm), se ji začne přezdívat „Velká ústa“, čehož později v 80. letech využije v reklamě na dentální výrobky.

„Byla jedním ze čtyř nejlepších komiků na světě.“ Milton Berle

Její hluboký melodický hlas s komediálním nádechem je poznávacím znamením a obchodní značkou zároveň. Od půlky 30. let se vyprofiluje jako hvězda muzikálů a komedií po boku hvězd jako Bing Crosby, Bob Burns, Ida Lupino, Milton Berle nebo Bob Hope. Po boku Charlieho Chaplina řádí v Monsieur Verdoux (1947), načež New York Post píše, že je jediná, kdo s králem komiků udrží krok. Za vedlejší roli v Billy Rose's Jumbo (1962) je nominována na Golden Globe. Se stříbrným plátnem se loučí v akčním Concorde-Letiště 1979 (1979) vtipnou roličkou cestující, oznamující problémy s toaletou.

Její doménou jsou živá vystoupení. Často se objevuje z rozhlase, v letech 1936–39 například v pravidelném rozhlasovém pořadu „The Lifebuoy Program Al Jolsona“ na rádiu CBS. Nahrává také gramofonové desky. V padesátých letech začíná působit i v televizi. Hostuje v Four Star Revue (1950–1953), která se časem promění v její vlastní vysoce hodnocenou televizní show The Martha Raye Show (1954–1956) a vystupuje v mnoha jiných pořadech jako The Judy Garland Show (1964), The Carol Burnett Show (1967, 1969) nebo sitkomu Alice (1979–1984), seriálu založeném na filmu Alice už tu nebydlí (1974). Za televizní tvorbu byla 3x nominována na cenu Emmy, jako herečka v hlavní roli (1952), vyjimečná osobnost (1953) a hostující herečka (1975).

Na Broadwayi zářila od konce třicátých let v muzikálech a hudebních revue jako 158x reprízované „Hold On Your Hats“ (1940) s Alem Jolsonem, v „Hello Dolly!“ (1967), „Goodbye Charlie“ (1968), „No, No, Nanette“ (1972) nebo „Annie“ (1983). Naposledy byla obasazena do „The Prince of Central Park“ (1989), ale před uvedením byla přeobsazena. Naštěstí – protože muzikál byl kriticky i komerčně propadák, prodělal přes 2 miliony dolarů a po čtyřech představeních byl stažen.

„Byla jediná, kterou bylo slyšet přes dělostřeleckou palbu.“ Bob Hope

Srdcovou záležitostí Marthy Raye se po vstupu USA do 2. světové války stala armáda. V roce 1942 odjede s Carole Landis, Kay Francis a Mitzi Mayfair na šestiměsíční turné s United Service Organizations do Anglie a poté do Severní Afriky (USO je americká nezisková charitativní společnost spadající pod ministerstvo války/obrany, která od r. 1941 dodnes zajištuje zábavu, sociální zázemí a další programy příslušníkům ozbrojených sil USA a jejich rodinám). Čtveřice hereček si později zahrála v Four Jills in a Jeep (1944), filmu volně založeném na tomto turné. Když jim vypršela smlouva, Carole, Kay a Mitzi se vrátily do Hollywoodu, ale Martha pokračovala v angažmá dál. Absolvovala také kurz zdravotní sestry s chirurgickou specializací a kdykoliv bylo potřeba, asistovala lekařům při operacích a ošetřovala vojáky v polních lazaretech. Jednou z prvních věcí, kterou jako sestra provedla, byla transfuze vlastní krve zraněnému vojákovi.

Svými vystoupeními zvyšovala morálku tisíců vojáků na amerických základnách v Africe a Evropě do konce 2. světové války, poté v 50. letech během korejské války, a na Filipínách a ve Vietnamu v letech 1965 až 1973. Za svou službu pro armádu získala nejen přezdívku „plukovník Maggie“, ale také řadu ocenění jako Medaili za národní službu od Nadace svobody, Cenu Dickeyho Chapelle do Námořní pěchoty nebo ocenění Žena roku od USO a Veteránů zahraničních válek. Členům Zelených baretů říkala „moji chlapci“ a někteří ji oslovovali „mami“. Jednotka si tak vážila její činnosti, že požádala ministerstvo obrany o vyjímku ze zákona a prezident Lyndon B. Johnson v roce 1966 jmenoval Marthu Raye Čestným podplukovníkem zvláštních sil. V roce 1968 jí Akademie filmových umění a věd jako první ženu v historii ocenila Humanitární cenou Jeana Hersholta, za obětavou pomoc ve třech válkách. 2. mlistopadu 1993 ji pak prezident Bill Clinton udělil Prezidentskou medaili svobody – nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států, za „velkou odvahu, laskavost a vlastenectví“.

Za velkým úsměvem a chraplavým smíchem však Martha Raye skrývala temnější osobní stránku. Byla celkem sedmkrát vdaná, žádné manželství však dlouho nevydrželo. Posledního manžela, kterým byl o 33 let mladší bisexuální producent Mark Harris, si vzala v roce 1991 po dvoutýdenní známosti. Díky tomu se stala terčem bulvárních plátků. S jedinou dcerou Melodye měla komplikovaný vztah, osobní problémy často řešila alkoholem a barbituráty. I přes velký talent a úspěchy se cítila herecky nedoceněná. Po zániku její televizní show, rozpadu pátého manželství a dalších problémech se v r. 1956 pokusila o sebevraždu předávkováním prášky na spaní. Od mládí měla řadu zdravotních problémů, některé z nich „díky“ službě v armádě, které se věkem zhoršovaly. Mnoho let trpěla anémii, za války v Severní Africe prodělala těžkou malárii, v roce 1962 byla v Malibu nalezena v bezvědomí na pláži, ve Vietnamu byla dvakrát raněna. Ke konci osmdesátých let utrpěla několik mrtvic, které ji připoutaly na invalidní vozík, v říjnu 1993 podstoupila bypass srdce a léčbu gangrény v noze. Trpěla také Alzheimerovou chorobou, šedým zákalem, onemocněním jater a rok před smrtí přišla o obě nohy kvůli problémům s oběhem.

Závěr jejího života byl smutný, kromě zdravotních se přidaly i osobní problémy. Přátelé se od ní odvraceli kvůli sňatku s Harrisem, který začal ovládat její život, dcera úspěšně požádala soud o zbavení svéprávnosti a posledních devět měsíců života strávila Martha v hotelu Radisson nebo v nemocnici, když zemětřesení v lednu 1994 poškodilo její rezidenci. Sám prezident Clinton vyjádřil ve jmenovacím dopise k Medaili svobody obavy o její zdraví. Existuje záznam z předání vyznamenání Marthě v jejím domě v Bel Air 15. listopadu 1993, ale je to smutná podívaná. Sledujeme vyhaslou ženu v kolečkovém křesle, s nepřítomným pohledem a myslí evidentně mimo sebe, mezi salutujícími uniformami a křepčícími civilisty.

Martha Raye zemřela 19. října 1994 ve věku 78 let na zápal plic, v nemocnici Cedars-Sinai Medical Center v Kalifornii. Už v osmdesátých letech jí bylo díky angažmá v armádě nabídnuto místo posledního odpočinku na Arlingtonském národním hřbitově, ale „plukovník Maggie“ si zvolila jinak. S vojenskými poctami byla 22. října, jako jediný civilista a žena, pohřbena mezi „svými chlapci“ na vojenském hřbitově Speciálních sil Fort Bragg ve Fayetteville v Severní Karolíně.

Po její smrti došlo k soudním sporům s některými bývalými manžely a její dcerou o její dědictví v hodnotě 2,5 milionu dolarů. Martha část majetku odkázala organizaci na ochranu zvířat PETA a zbytek poslednímu manželovi Marku Harrisovi. Ten část peněz utratil za návrh řady kožešin...

V r. 1987 zažalovala Davida Lettermanna za pomluvu, když ve své show parodoval její reklamu na čistič zubní náhrady ve spojitosti s kondomem. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že rozumní lidé pochopí nadsázku. Rovněž žaloba na Bette Midler a tvůrce filmu For the Boys (1991) s tvrzením, že dějová linie byla založena na Marthině působení v USO, byla zamítnuta, když Bette u soudu prohlásila, že jediná spojitost mezi postavou, kterou hrála, a Marthou byla, že obě byly zpěvačkami v armádě.

Měla panický strach z létání, který řešila alkoholem. Jeho míru však občas neodhadla a to vedlo k tomu, že ji některé letecké společnosti odmítaly přepravovat. Bylo o ní napsáno několik životopisů. Jako věrná republikánka byla velkým zastáncem Richarda Nixona a Ronalda Reagana. Celoživotními přáteli jí byli Bob Hope a Rock Hudson. Má dvě hvězdy na hollywoodském chodníku slávy – jednu za filmovou tvorbu, druhou za televizní činnost.

kenny.h