Karel Zídek

Karel Zídek studoval Střední průmyslovou školu strojnickou. Škola, která je nejstarší střední průmyslovou školou v České republice s tradicí již od roku 1837, sídlí v historickém centru Prahy v Betlémské ulici. V roce 1944 byl však přidělen v rámci „Totaleinsatz, resp. NS-Zwangsarbeit“ k Pražské plavbě, kde uklízel a strážil. Totaleinsatz bylo pojmenování pro nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí.

V listopadu 1944 bylo potřeba zatáhnout jeden remorkér do Děčína. Cestu absolvoval na místě topiče. Po příjezdu do Děčína byl převelen na parník a cestoval do Hamburku. 13. února 1945 zakotvili blízko Drážďan, kde viděli na vlastní oči ohnivé peklo způsobené nálety spojeneckých pilotů. Vidět bylo jako ve dne, vše hořelo. Tehdy to vítal, ale po letech to už viděl jinak. Po náletu Drážďan uprchli s několika českými dělníky a v Říčanech se dočkal konce války. Z této zkušenosti a kamarádova příběhu s německou láskou Ulrikou vznikla kniha „Oznamuje se láskám vašim“ a později i stejnojmenný film.

Vrátil se domů, dokončil školu, ale už v Ústí nad Labem, protože tam měl možnost jídla i noclehu na paroplavbě. Přišel do Říčan a získal místo u Pražské kanalizace, kde pracoval jako mistr a měl pod sebou partu kopáčů. Pro mladého kluka to byla velká životní zkušenost jak s řemeslem, tak s lidmi. Po několika dalších zaměstnáních se stal v šedesátých letech ředitelem závodu Železniční bytové výstavby v Praze. Byla to náročná funkce i proto, že byl nestraník a byl pod denním drobnohledem.

Z tohoto prostředí vznikla kniha „Jako jed“ a později následoval stejnojmenný film. Po válce publikoval povídky v různých periodikách. Vyšly mu knihy „Na Labi stával člun“ a kniha a „Šelmy se vracejí“. Napsal také knihu „Chladna, mlhy, plískanice“ o osudu prostých lidí v pohraničí za předmnichovské doby. Vydání se však nedočkala. Se svou rodinou a dětmi žil v Říčanech.

sator