Vodou

Film ve mě probudil čisté myšlenky....

Jako vítr, co přichází z otevřeného prostoru...

Viděl jsem film, u kterého jsem si uvědomil, jaká je škoda, že už se u filmu neumím rozplakat. Dojmout ano, ale ne rozplakat. Třeba už jenom tím, že jsem viděl takový film. http://www.youtube.com/watch?v=PqXh_QhypX4

Jasudžiro Ozu řekl:"Konec filmu je jeho začátkem." Nějak mám pocit, že ta věta souzní právě s tímto filmem. Souhlasím s Vitexem. Kouzlo.

Není to jen čistý neorealismus. Stejně jako Antonioni, například ve Výkřiku, v neorealismu jen krouží, podobně i De Sica jej dokáže postavit jen do okolnosti. V postavě služebné je skoro všechno...

Michelangelo Antonioni zde své téma kupodivu filtruje přes postavu muže a to ještě v době neorealistické vlny. Film má velmi zajímavý půdoris - způsob jak se představuje hlavní postava, jak je budován děj, i hledání tématu - divákem. To jsou důvody, proč není možno během filmu vystřízlivět. A je to velmi citlivé, ...jak je to celé citlivé!!!

Viděno v sobotu večer. Ještě teď, v pondělí, mám pocit a dojem z tohoto filmu v hlavě. Stále se pohybuji v jeho stínu a ještě bych chvíli chtěl. Nádhera.

Velmi teskný film.

Film je o vnímání. Nádherné, jak se Jean Eustache dostal tak blízko k člověku.

Skvělá groteska (i) o lásce k Paříži. Chvíle, kdy se režisér dívá do tváře Zazii, a ona běží, anebo kdy pozoruje ženu postavy Ph. Noireta jedoucí na motorce skrze noční město, jsou nezapomenutelné.