Ygnor

Naprostá špica z modelu zvaného seriál. Drobné nedostatky by se sice našly, ale takovou chuť udělat "retro", které mě dostane jak malýho kluka obří porce zmrzliny, jsem ještě fakt neviděl. Tolik radosti, smutku, lásky, něhy ale i bolesti, smíchané do těžce uvěřitelného koktejlu světa, kde se mysticita prolíná s opravdovosti, který lze pít, snad vždy a všude, s vlahou chutí, moudrým nadhledem, dětskou bezelstností a říznutý nezbytnou sebeironií. Kdyby naše seriály dostaly alespoň hlt této dobroty, tak by se možná dalo na ně někdy dívat (bohužel bez hereckých výkonů a nezbytné filmařiny to samozřejmě nikdy nepůjde). Siciliané si prošli dozajista svým peklem, které má však obrysy snad duhové grotesky, kdy kotle jsou nabarveny na růžovo. Katarzaistické. Nebojte se umět vyjádřit své city, než nenávist pohřbí vaše smysly. (druhá série už ale na první bohužel nemá, ale i tak).

Už dlouho jsem nedal za pět. Řemeslně zcela fascinující, dech beroucí. Nemám slov. Námět, byť nebyl originální, ba již mnoho krát viděný v různých verzích, ale to provedení je jak z říše sci-fi. Nedokáži si představit nejen práci kamery, ale celého štábu, až po přípravu scén, techniky a maskéry... Za plného provozu v obrovském městě, v různých lokacích a v této stopáži. Měnit barvy a vyznění filmu a udržet bez chyb stupňující se napětí s tragickým a nevyhnutelným vyústěním. Gratuluji a děkuji za vrcholný zážitek.

Umění filmu ještě žije! Velká radost (The Cure) v mém melancholickém srdci.

už to nechci nikdy vidět

Už jsem se tak dlouho nenasmál a nebyl tak příjemně dojat. Žádná moralita. Jen zhmotněný vzpomínek sen. Výrazem pro mne neuvěřitelně silný „dětský“ a „spravedlivý“ film, který mě neochvějně přenesl do mého chlapeckého zrání, byť jsem v době jeho vzniku nebyl zdaleka ještě na světě. …ano,měl jsem štěstí, ještě jsem tu „prachobyčejnou“ dobu trochu u prarodičů na dvou chalupách chytil a svezl se na její hřejivé vlně. Myslím, že je to utajený majstrštyk před výpravnějšími „Pány kluky“. Pro mě vlastně lepší.

Tak to byl opravdu hustý, depresivní zážitek; trošku jako originální kříženec voyeurského Lynchova Modrého sametu, říznutý osaměním Dealerů z Refnové trilogie, a skeptickou, chladnou a racionální malomluvností Nemesova Saulova syna. Opět (po Spravedlnosti a Meruňkovém ostrovu) fascinující kamera Martina Žiriana a hudba Juraje Dobrakova a pevná režie Petera Bebjaka. (Rozumím, ale i tomu, že se film nelíbí těm, co hledají humor, nebo nemají rádi klub náročného diváka).

"Kriminálky" si za prvé pečlivě vybírám, a že jsem první den trošku s despektem začal se po očku dívat teprve, co z toho bude. Více než scénář mě trefila vynikající kamera a minimalistická, nepompézní, ale přesto velmi přesvědčivá hudba. Dále obsazení Fingera (který po Rodině, co je základ státu) si švihnul opět reálného a přesvědčivého kriminalistu. Vetchý také výborný (určitě lepší než v roli „Mrázka“). Potěšil mne hodně Honza Plouhar a jeho smutné, bezvýchodné oči, přesvědčivý byl rovněž Jan Novotný, jako šéf 1. OOK. Námět ne zcela originální, každopádně nejednoznačnost, rozporuplnost a kontroverzní chování postav má své dramaturgické opodstatnění. Celkový výraz minisérie vyznívá velmi civilně, ba reálně, a to nejen důrazem na věrohodnost interiérů, ale i postupů ve vyšetřování evokující oblíbené případy prvního oddělení, na rozdíl od jiných sérií, kdy některé sází prvoplánovaně na drsnou školu, nebo straší neokultními manýrami podle jakési (fantasmagorické) předlohy. …a za druhé tohle nebyla kriminálka, ale zejména psychologické drama.

Nesmírně krásný,naivní, sentimentální a dojemný film,kdy u některých scén jsem si zakrýval oči a u druhých ty stejné otíral od soli.

Nejsilnější Sláma a (po Poupatech, kde toho nebylo moc k smíchu), nejlepší rodinně vztahový film od dob Pelíšků.

Jarmuschův Mrtvý muž má svého souputníka a ve mě dalšího filmového stoupence. Vypichuji fantastické obsazení a existencionální přesah. Jak také jinak u Nicka Cavea...