JB2203

V kontextu tvorby španělského režiséra Carlose Saury představuje Temná noc formálně i obsahově vyjímečný film. Ať již tím, že se jedná o zfilmovanou biografii historické osobnosti, tak především tím, že zde nevystupuje žádný z jeho "dvorních" herců. V přísné dějové sevřenosti líčí autor scénáře i režisér v jedné osobě klíčové období života španělského mystika 16. století: sv. Jana od Kříže (Juan de la Cruz). Carlos Saura, znalec a obdivovatel španělské katolické mystiky, transponuje na plátno devět měsíců Janova života, kdy byl tento karmelitánský mnich vězněn pro své reformní názory (v duchu obrazoboreckého učení sv. Terezi z Avily) v konventu toledského kláštera a kdy vznikla mimo jiné i jeho nejvýznamnější duchovní báseň "Temná noc". Mystičnost básně odráží se také ve způsobu, kterým přenáší tvůrce životopisná data na filmové plátno. Šerosvitné obrazy prosvětlené Janovou touhou po splynutí s Bohem personifikovanou v postavě Milenky-Panny (mladičká Julie Delpy), tvoří z tohoto opomíjeného díla výtvarný i duchovní klenot Saurovy filmografie.

Hned na začátku musím napsat, že mě tento film překvapil jistým vnitřním paradoxem. Z jedné strany kopíruje zcela věrně svojí japonskou předlohu v duchu filmařských postupů současné americké tvorby, z druhé je završen překvapivě neamerickým koncem, který může leckomu připadat jako čirá konstrukce či blábol. Mně však tento neamerický závěr přišel na celém filmu nejzajímavější. Možná to bylo proto, že až v několika posledních minutách se podařilo režisérovi navodit tu pravou hororovou atmosféru, které mohlo být dozajista mnohem víc. Mohlo, kdyby. On totiž celý problém tohoto filmu netkví pouze v pocitu, že tohle všechno jsme již někde viděli (co nového mají ti chudáci scénáristé taky pořád vymýšlet) ale především ve zmateném a chvílemi veskrze nelogickém střihu, který dělá (na rozdíl od japonské předlohy) ze střední části filmu nelineární sled jednotlivých (místy toliko vteřinových) záběrů. Divák je zmaten. Co je skutečnost, co sen, co minulost, co přítomnost? Možná to byl záměr. Ten však nevyšel. Co naopak vyšlo, tak to byl výběr prostředí (tady se tvůrci svému japonskému vzoru velice přiblížili) a obsazení hereckých představitelů. Jennifer Connely je půvabná, Pete Postlethwaite charismatický, John C. Reilly přesvědčivý. Summa summarum docela příjemná oddechovka na večer, kdy vám padají únavou víčka.

Vymítání Ďábla versus americká justice. Dvě témata, které na první pohled nemohou jít vzájemně dohromady, neboť tradice církevního exorcismu je věcí hluboce evropskou, vycházející z kořenů středověkého církevního (katolického) práva, s nímž má právo americké společné asi tolik jako filmy Ingmara Bergmana s filmy Jaroslava Soukupa. A přesto to tady nějakým způsobem funguje. Ovšem pouze za předpokladu, že se smíříme s tím, že na plátně nesledujeme horor ve stylu přelomového Friedkinova "Vymítače Ďábla", nýbrž klasické soudní drama amerického střihu. A o tom, že Američané dokáží tento střih velice dobře zvládnout, jsme se mohli již několikrát přesvědčit ("...And Justice for All", například.) Mám dojem, že se to povedlo i tentokrát. Hlavní zásluhu na tom zřejmě nese civilní a přesto poutavě naléhavý způsob, jakým ztvárnila svoji roli opět výborná Laura Linney a v neposlední řadě i scénář P.H.Boardmana a režiséra S.Derricksona, jimž se podařilo vyvarovat bezobsažných klišé ve stylu útrpně a zvolna vítězící spravedlnosti. Dokonce i hororová část filmu nepostrádá jisté sugestivní atmosféry dané především zajímavou výtvarně působivou kamerou a emotivně silným hudebním doprovodem.

Další z řady variací ne téma několikanásobný vrah. Tentokrát nám však autoři nepředstavují prudce inteligentní monstrum vraždící podle pravidel vykonstruovaných na základě nějaké (nejlépe náboženské) knihy či sestavující z rozkrájeného korpusu nebohých obětí pohříchu ideální mystické tělo, nýbrž vyšinutého jedince projektujícího své osobní nepřátele do postav mimozemských bytostí usídlených na planetě Zemi. A co by to bylo za umění, kdyby zde nebyla traumata z dětství a také nejasný závěr, protože co když to bylo nakonec všechno jinak? No budiž. Musíme přece alespoň jednou za ty dvě hodiny sledování filmu při nějaké hodně odpudivé scéně odvrátit hlavu od plátna či obrazovky, abychom měli ten pravý a neopomenutelný zážitek. A přece je v tomto filmu něco, proč stojí zato se na něj podívat. Za tím vším scénaristickým balastem totiž prosvítá režisérova schopnost natočit film. Natočit dobrý film. A pak také ty korejské reálie a dobře budované scény z výtvarně procítěných obrazů, které upomínají na tu nejlepší tradici asijské kinematografie. Ač jediné čeho jsem se u tohoto hororu bál, bylo to, že přijde další nechutná scéna, přesto jsem jej sledoval až do závěrečných titulků v naději, že to co vidím, ve mně nakonec zanechá přece jen o trochu víc, než dojem brutality a hnusu. Pak tedy musím říct: v tomto směru jsem zklamán nebyl.

Michalkovův mistrný opus na motivy Čechovovy povídky "Dáma s psíčkem" kombinuje klasické ruské téma nenaplněné lásky a touhy po kráse s tématem marného hledání smyslu a naplnění vlastní existence. V tomto případě existence hlavního hrdiny, kterým zde na rozdíl od literární předlohy není kultivovaný ruský úředník nýbrž veskrze pohodlný a všeliké zodpovědnosti se vyhýbající Ital "Romano" - nezapomenutelným způsobem ztvárněný italským hercem Marcelem Mastroiannim. Ten dává své postavě vedle Razkolnikovského rozměru "zbytečného člověka" také rozměr pitoreskních postav Felliniho filmů, čímž posouvá celé dílo až k hranicím komičnosti. Připočítáme-li k tomu onen pro Michalkova charakteristický filmový sentiment a smysl pro satirické vystižení ruské duše ve své "nahotě a smutku", pak nám nezbude než v okouzlení sledovat film, který vedle "Oblomova" tvoří jeden z vrcholů režisérovy adaptační tvorby. Láska, touha, smutek, vzdor, smíření a rezignace. A nad vším nepokoj lidského srdce.

Poslední dobou mě při sledování tzv. áčkové americké produkce napadá stále častěji otázka, kde že se to bere v 1. lize amerického filmu tolik průměrných a podprůměrných scénáristů. Herci ucházející, režie dobrá, efekty, hudba, výprava ba i kostýmy dobré, ale co je to všechno platné, když těm figurám na plátně nevěříte ani slovo. A výsledek? Docela ucházející zábava po níž zůstane ve vzpomínkách toliko barevná a veskrze indiferentní šmouha. V případě tohoto filmu navíc i obraz dvou kohoutů na hollywoodském smetišti. A jedné neohrožené slepice. Její jméno vyvolává strach: Major Valentina Kozlovová! A nakonec jedna hvězdička k dobru za Massive Attack, jejichž hudba sem nejspíše dolehla z nějakého jiného filmu.