JB2203

Ač nevěrohodné v ději i v charakterech postav, přesto silné podobenství o morálním tápaní v mravní neukotvenosti lidského ducha. Charismatický představitel a několik silných symbolistních momentů vybočující narativní tok z jinak přísné realističnosti povyšují film nad festivalový průměr.

I ve středním věku může být život snesitelný. Díky serotoninu. Přirozené, nepřepjaté, bez moralizování. Vzhledem k závěrečné katarzi pro mě skoro za 4 hvězdy.

Ani se vlastně nedivím, že tento hloupý, ufňukaný a klišoidní opus sklízí na zdejším fóru tak vysoká hodnocení. On už totiž dávno přestal být pojem "film" chápán jako svébytná umělecká forma (filmové umění) a degradoval v rámci společenského kontextu na pouhý kulturní fenomén, jehož kvalitativní aspekt je kriticky poměřován mírou nabubřelé kýčovitosti a investičního smradu. Stačí se například podívat na zdejší žebříček oblíbenosti jednotlivých režisérů a sama skutečnost, že zde jména jako Bergman, Tarkovsky či Visconti nalézáme až ve druhé padesátce, hovoří více než výmluvně. Vsadím se, že kdyby Interstellar natočil někdo méně známý s podstatně nižším rozpočtem, ocitl by se tento blábol rázem mezi černými čísly. Nejenom, že příběhu chybí jakákoli akceptovatelná logika, duchovní či vědecká ukotvenost ať už v realitě, v imaginaci, ve snech či ve fantazii, on především nefunguje jeho narativní koncept. Takovouhle scénaristickou sračku by totiž zřejmě nevypotila ani průměrná autorka červené knihovny, ani její senilní prateta, ani její horlivá čtenářka v dřevěném baráku s vyvěšenou americkou vlajkou. Možná, že to byla právě ona (ta vlajka), která zastínila dolarovým stínem kritickou mysl zúčastněných tvůrců. A diváků též. Ale možná je problém naopak na mé straně a já film pouze nepochopil, což bude nejspíše dáno tím, že jsem si v opozici proti vůli tvůrců dovolil o jeho ději během tří nekonečných a ubrečených hodin několikrát zauvažovat. Ano, mea culpa, mea maxima culpa. Přijímej, leč neřeš! Totě heslo 21. století. Škoda, že jej nenapsali přímo na plakát. A taky tam mělo být upozornění, že citlivější povahy mohou dostat při sledovaní díla v návaznosti na všechny ty dimenze a gravitace epileptický záchvat. Taktéž hrozí osypky nebo úzkostná zmatenost. Já ty nápory sentimentu přežil ve zdraví. Ale jenom díky tomu, že mě vždy, když bylo nejhůř, vzal pod svá ochranná křídla dobrotivý bůh Hypnos.

Tak tohle mi nedá, abych se neozval. Ač jsem na zdejší hodnocení v poslední době již víceméně zanevřel, jelikož se zde spíše než s inspirativní kritikou filmového umění setkávám s diletantskými výpotky rádoby filmu znalých recenzentů předvádějících toliko své nedoceněné intelektuální ego, přesto musím varovat všechny ty, kteří by se snad mohli nechat ovlivnit tolika negativními komentáři: v případě První republiky se bezpochyby jedná o jeden z nejlepších televizních seriálů z produkce ČT, který se v porevolučních letech na obrazovkách objevil. Po stránce technické, scénaristické, herecké a především režijní jde o velice povedenou filmovou záležitost spojující ve funkční celek tradici kvalitní české seriálové tvorby s moderními postupy evropského televizního umění. Bezpochyby lze o mnohých aspektech seriálu polemizovat, o čem však polemizovat nemá cenu je skutečnost nebývalého diváckého zájmu, který (alespoň v mém okolí) seriál zaznamenal. Ono asi nelze zdejším glosátorům vyčítat nedostatek schopnosti postřehnout rozdíl mezi telenovelou a kvalitním romantickým opusem, jelikož tato schopnost závisí především na vrozeném uměleckém citu, a také na intezitě četby, vztahu k výtvarnému, hudebnímu a především filmovému umění. Tedy na jisté míře kritické zralosti, které se - jak vidno - zdejším konzumentům americké postmoderní seriálové produkce jaksi nedostává.

Tak tohle bylo moc i na mě. Již poněkolikété jsem se nechal zmást zdejším vysokým hodnocením. Začínám mít pocit, že nadnesené hodnocení na ČSFD podmiňuje v přímé úměře počet vyslovených vulgarit za určitou časovou jednotku v hodnoceném díle. Jakákoli česká režimní pitomina z padesátých či sedmdesátých let minulého století je totiž proti tomuhle Mendesovu filmu veledílo. Tolik stupidních dialogů a iritujících postav se v jednom spektáklu jen tak nevidí. Pokud bylo scénaristovým záměrem sděli divákovi, že všude v Americe žijí totální vymaštěnci, tak to se mu tedy podařilo na výbornou. Problém je pouze v tom, že stejně vymaštěni jako paradované figury mně přišli i oba hlavní představitelé. Přehrávání, kreace a žvásty, toť základní ingredience tohoto veskrze labužnického pokrmu. "Budu tě milovat, i kdybych už nikdy nenšel tvoji vagínu". Nebo tak nějak. Déle než hodinu se to nedalo vydržet. Čekal jsem něco romantiky, něco inteligentního či laskavého humoru, trochu dobrodružství, možná i nějaké poznání - o světě či o životě, umění, lásku, zajímavé záběry nebo neotřelé režijní nápady, zkrátka něco, co dělá odlehčený žánr kvalitním odlehčeným žánrem, leč dočkal jsem se toliko nablblého pitvoření a několika posunutých děloh. Jediné, co mi sledování této "svěží vztahové komedie" přineslo, je neochvějné poznání, že mě už napříště do filmové Mendesovy Ameriky nikdo nedostane, to už se vydám raději cvrnkat ořechové slupky do zarudlých opičích prdelí někam do východní Barmy. Taky Albánie bude dazajita přínosnější.

Ani mě nepřekvapuje, že má tahle záležitost tak vysoké hodnocení. Ono to totiž jasně reflektuje stav, ve kterém se ocitlo kulturní i společenské vědomí člověka na počátku jednadvacátého století. Něco ve významovém smyslu slova: žumpa. A současná americká komedie - toť prdel, která onu žumpu vrchovatě naplňuje ! V případě "Zbouchnuté" to ovšem platí dvojnásob. Nevkusné, vulgární a především veskrze pitomé. Myslím, že je zbytečné se o tom více rozepisovat. Jenom bych rád varoval všechny, kterým zbylo ještě trochu filmového vkusu: nenechte se zmýlit vysokým hodnocením jako já. Nejenom že je to stupidní, ale ke všemu ještě neskutečně dlouhé!

Co je to vlastně film? Třeba: zachycení stavu mysli v tenatách příběhu. Nebo: sled iluzorních obrazů na plátně divákova vědomí. Kratičký sen stažený z kůže reality. V hloubi naší mysli je vše dočista pomícháno - vjemy přítomnosti s odlesky minulosti, vzpomínky a představy. Toliko filtr rozumu dává skutečnosti individuální řád. I film je produktem lidského rozumu a v důsledku pak takovýmto filtrem. Co když však filtr vynecháme a začneme vnímat realitu ve své bezčasové přirozenosti? Jako sled emocí a výjevů, jako množinu nereálných prvků bez vzájemné kauzální souvislosti? Na tuto otázku se zřejmě rozhodli najít tvůrci filmu Stay odpověď a natočily příběh, který není ve své podstatě příběhem, nýbrž pokusem o zachycení procesu vědomí jedné z jeho postav. Vše co se odehrává na plátně je v zásadě neuspořádaným zachycením toho, co se odehrává kdesi v hloubi hrdinovy (okolnostmi značně napjaté) mysli. A je třeba napsat že obrazově i technicky velmi zdařilým zachycením. Minulost, přítomnost, představy i realita to vše vytváří dokonale namíchanou iluzi filmového syžetu uzavřeného prostřednictvím divákova účastenství v sobě samém. Krajina pochopení ztrácí své nejasné obrysy a na místo skutečnosti nastupuje sen. A pouze jeho zákonům je tento film podřízen. Moc se mi to líbilo. Zvláště pak oceňuji, že výlučná obsahová forma nesvedla její tvůrce k samoúčelnému intelektualizmu, což se v podobných případech nezřídka stává.

Je několik světově proslulých režisérů, kteří na sklonku své umělecké dráhy ztrácí veškerou soudnost a v jakési senilní touze po uplynulém mládí - či spíše v nutkavém regresu do vlastní minulosti - točí velmi slabá filmová díla s velmi silným erotickým kontextem (Fellini, Pasolini, u nás např. Chytilová). Při jejich sledování mám pocit, jako bych naslouchal infantilním písním nějakého bratra Nedvěda šeptajícího své lascivní verše do ucha nezletilé posluchačky. A podobný pocit jsem měl i při sledování posledního filmu Stanleyho Kubricka. Představuji si vrásčitého kmeta sedícího s opřenou hůlkou na režisérské sesli a fascinovaně zírajícího na odhalené pozadí (či popředí) Nicole Kidmanové. To je asi tak jediný duchovní zážitek, který jsem si ze sledování Eyes Wide Shut odnesl, neboť co se týče samotného filmu nestál v podstatě za nic. S kultivovaným vyprávěním rakouského prozaika Arthura Schnitzlera má společného asi tolik jako intelekt průměrného českého politika s intelektem Alberta Einsteina. Podle mého názoru by bylo na místě uvádění Schnitzlerova jména v souvislosti s tímto obsahově i výrazově vulgárním filmem ze zákona zakázat. Jistě že je Kubrick kvalitní režisér, což prokázal v mnoha svých předchozích filmech. V tomto případě bych však potenciálním divákům doporučil strávit 159 minut svého života raději nějak úplně jinak. "A co bychom tedy měli namísto toho dělat?" ptá se účastník fronty u pokladny kina. Závěrečnými slovy Nikole Kidmanové: " ....."!

Rok 1940. Francie. Na území okupovaném německou armádou opouští skupinka chovanců psychiatrickou léčebnu a prochází válkou poznamenanou krajinou. Zřejmě nemají žádný cíl, setkávají se s několika živými i mrtvými lidmi, pomáhají na poli, občas někdo z nich zemře. Další z řady "klubových" francouzských filmů, jehož smysl a důvod proč byl vlastně natočen jsem jaksi nepochopil. Velmi pomalé a velmi nudné. Několik "umělecky" vypointovaných scén podbarvených vážnou hudbou. Jeden umírá po požití jedovaté houby a druhý zachytává jeho světélkující duši do sklenice. Hrůza. Chorá mysl jednotlivých postav důsledně odráží chorou mysl jejich tvůrců. Stejné ocenění jako samotný film (Berlinale 2004) by si zasloužili i diváci, kteří to vydrží sledovat až dokonce. Po prvních pěti minutách, jsem měl pocit, že sem většina figur zabloudila z nějakého zombie filmu George Romera. A to taky bylo na celém díle asi to nejzajímavější.

V kontextu české "porevoluční" filmové tvorby se jedná bezpochyby o jedinečný film. Jednak návratem ke klasické formě filmového vyprávění (až na několik zbytečných úliteb tzv. modernímu uměleckému duchu) a také výběrem toho nejlepšího co je u nás v příslušné herecké generaci k dispozici (až na mírně přehrávající Simonu Stašovou a Annu Geislerovou). V první půli mi to svojí bezvýchodnou atmosférou připomnělo "All or Nothing" Mikea Leigha přenesený do prostředí českého Mostu. Druhá půle se pak již zcela svébytně zaměřuje na emocionální (postava Pavla Lišky) a dějové (opuštěné děti) jádro příběhu. A právě v onom dějovém jádru spatřuji největší slabinu celého film, kterou je podle mého názoru režijní práce s dětskými představiteli. Jejich výkon podtržený neustálými pohledy mimo scénu kamsi za kameru totiž zcela zásadně ubírá na celkovém realisticky koncipovaném vyznění jednotlivých scén a ke škodě věci zdůrazňuje skutečnost, že sledujeme "pouze" filmový příběh. Myslím si, že pro práci s dětmi si měl Bohdan Sláma přizvat do štábu nějakého specialistu. Mezi dospělými herci naopak exceluje Tatiana Vilhelmová a v menší roli i zcela přirozená Zuzana Kronerová. Jinak zde snad již bylo řečeno úplně vše. Já osobně jsem moc rád, že i dnes může u diváků a odborníků uspět film zdůrazňující takové zásadní etické hodnoty jakými jsou láska a dobrota lidského srdce.