zoe.x

To, co bylo před tisíci lety jasným rozsudkem smrti, si moderní člověk vybere dobrovolně, aby pochopil zas jen to stejné - samota je a vždy bude trestem. A tak se tu dělíme a panujeme a trpíme a nežijeme…

Síla mysli, síla mříží. Jak uniknout z klece, do které se člověk uzavře sám? Naděje prý umírá poslední. Možná kdyby vyhasla jako první, probudil by se v nás rváč dřív, než bude pozdě. Protože to pozdě je tak zatraceně snadné…

Rozdrtí i povznese zároveň. Doporučují čtyři ze čtyř (ne)zlom(e)ných duší. (Spiegel im Spiegel + the wave = dokonalost)

Takhle vypadá čistá krása - krajiny, duše, víry, života.

Tak nás ti Švédové zase v něčem předběhli. Ukázkové zobrazení budoucnosti západní civilizace, které se lze při troše snahy vyhnout. Ale nejde tu jen o ponuré znázornění faktů, nechybí tu humorný pohled druhé strany - např. bezstarostní hipíci v lese (Copak asi dělají v zimě?) a švédský doktor "MacGyver", jehož představivost nezná mezí. Jeden z těch dokumentů, který má potenciál změnit myšlení jednotlivce a tím i celou společnost.

C'est la vie - a Sofia moc dobře ví, jak žalostný by byl, kdybychom nechali rozum vyhrát nad city.

Celý život se učíme, jak zvládat překážky a těžkosti, co když nás ale nikdo nepřipravil na nesnesitelnou lehkost štěstí? Začneme utíkat. Odpíráme si to, po čem nejvíc toužíme. Bezcílně putujeme světem, abychom se vrátili tam, odkud jsme vyšli. Proč? Protože láska si nevybírá, neptá se, jestli o ni stojíme, prostě je.

Důkaz, že bezpodmínečná láska funguje - avšak jen za určitých podmínek. Křehké a čisté zobrazení poněkud ošemetného tématu, důmyslně doplněné vtipem a bystrými postřehy o proměnách - doby, charakteru, názorů a především vztahu dvou jedinců, které zpočátku nespojuje téměř nic, jen jedno kouzelné místo, kde se snadno zapomíná na starosti. Lze hluboce milovat někoho, s kým můžu být jen dva dny v roce? Jak potom milovat někoho, s kým musím být každý den? Je romantika jen iluzí, která nemá šanci přežít všední rutinu? Dá se nevěra prominout, pokud nijak zásadně nezasahuje do běžného života? Nakonec možná na ničem z toho nezáleží, když člověk najde porozumění a může si alespoň občas říct, že je šťastný.

Zpočátku velmi pozvolně plynoucí příběh, kde pečlivé soustředění na detaily jen nenápadně stupňuje napětí. Stejně totiž jako ticho občas bývá nejvíc ohlušující, může mít i emocionální odstup nakonec ten největší dopad. Chladně promyšlené plány tak narážejí na výbušnou horkokrevnost, svádění a letmé pohledy se mění v bouřlivou vášeň, naivita soupeří s realitou, přetvářka s upřímností, láska s nenávistí. Jsou to ale až odhalená těla, která odkrývají skutečnou duši. Není už jisté, kdo je tu oběť, krása a krutost pohltí vše. Opravdový vítěz je ale jen jeden - strach.

Existují dojemné filmy, které vás dokáží rozplakat, i když to třeba nečekáte, jsou ale i filmy, u kterých už předem víte, že dívat se na ně nebude snadné. Je v nich totiž mnohem víc - a tak jen pozorujete, opatrně přihlížíte, jak někdo vede boj o život, a při tom přemítáte o tom svém, přemýšlíte dokonce tak moc, že se vám nejdřív nedaří zachytit jedinou jasnou myšlenku, není čas na slzy, není čas na lítost, až dokud nepřijde -KONEC- a vy jen prázdně zíráte a čekáte. Na co vlastně? "Time can be so still and yet there is so little of it, it goes so slowly and yet it is so scarce."