Odnikud někam

Sofia Coppola zatím natočila jen 4 -včetně tohoto- celovečerní snímky, z nichž jsem 3 viděl a jeden mě natolik uchvátil, že jsem se do režisérky okamžitě -imaginárně- zamiloval a s napětím očekával další díla této talentované režisérky. Tím úchvatným snímkem bylo minimalistické drama -pro někoho možná romantická komedie- "Ztraceno v překladu" o dvou lidech "ztracených" v cizí zemi. Tento snímek bez příběhu mě neskutečně strhnul a po shlednutí traileru na "Odnikud někam" jsem bůh ví proč očekával něco podobného. Výsledek však už tak působivý není, ačkoliv by se zde možná našly podobné atributy, jako třeba to, že se jedná o sled epizod než plnohodnotný příběh. Celý "příběh" je o hollywoodské hvězdě, (nehrající ale výborný Stephen Dorff) která netrpí krizí středního věku ale nudou ze stereotypu, která dostane po dlouhé době na starosti dceru (talentovaná sestra Dakoty Fanning, Elle), kterou kvůli své práci celý život zanedbával. Nejedná se o ten typ snímku, kdy se hlavní hrdina napraví a stane se dokonalým otcem ale místo toho neustále divák sleduje, co tyto dvě psotavy dělají ve svém volném čase. Film podobně jako "Ztraceno v překladu" nemá zrovna svižné tempo a je zde řada až zbytečně natahovaných scén, ve kterých vlastně nesledujeme nic podstatného (záběr na herce v maskérně, sledování jízdy auta, koukaní na opalující se lidi apod.) a celou dobu si divák říká, kdy už konečně přijde ten střih a další scéna. Není zde žádné překvapení, působivé scény nebo snad ponaučení ale přijemně se na to kouká ale bohužel vše až nepříjemně rychle vyšumí. Asi jsem čekal až moc. (23.04.2011)

Ano, líné vyprávění o ničem. Jenže rukopis Sofie Coppola je tak zatraceně sexy, že mě po deseti minutách stejně dostala. Nedá se to vysvětlit, stejně jako nikdy nevysvětlíte své drahé polovičce, že vánoční cukroví její máti je fakt horší než to od té vaší. Somewhere musíte vidět. Minimálně proto, abyste zjistili, jestli byla Coppola jen láskou na jednu noc o dvou číslech, nebo jestli jde o osudovou přitažlivost. (14.04.2011)

"Coppola is a fascinating director. She sees, and we see exactly what she sees." Slova Rogera Eberta a já se pod ně můžu beze zbytku podepsat. Na Somewhere je nejlepší, že proměnu titulní postavy nechává probíhat tak nenuceně a pozvolna, až divák téměř nabývá pocitu, že k žádné proměně nedochází. Svým způsobem stojí na konci stejný Johnny Marco jako na začátku, ačkoliv film zejména v samotném závěru křičí, že to tak není. Pravou odpověď naleznete jedině tehdy, pokud se do statického Johnnyho dokážete alespoň trochu vcítit, což možná není nejlehčí a pokud už se vám to povede, pravděpodobně na sebe stejně nebudete dvakrát hrdí. Johnny totiž není někdo, koho by bylo snadné nazvat dobrým člověkem, nicméně totéž platí i pro opak. Úplně nejlépe ho vlastně vystihuje mlčení po otázce "Kdo je Johnny Marco?" během tiskové konference. Vrcholy přicházejí směrem k závěru, kdy se černé ferrari stává poněkud nesmyslnou obálkou... So, who is Johnny Marco? (03.04.2011)

Zas tie skreslenia. Ani v najmenšom nevyvraciam katarzný útlm oproti "Stratám v preklade" hĺbka-emócie-nálady v nich mali monopolné postavenie, ale tvrdenia, že "Somewhere" je založený na (1.) recyklacií zaužívaných postupov, ktorá je úzko spätá s (2.) autorkinou namyslenosťou a po fúzii týchto dvoch aspektov vzíde (3.) štrukturálna nudnosť, ma nútia k týmto trom názorom pridať aj moje obhajobné ekvivalenty._______Sofia Coppola: 1. Nerecykluje, len nepretržito verí svojim víziam, presvedčeniam a metódam, to že tentokrát nenatočila exponátny kúsok ešte neznamená jej rezignovanosť alebo vyprahnutosť. 2. Namyslená ako osoba - možno áno, ako autorka - určite nie. Viacerí si občas mýlia pôdu nezávislú s tou závislou, v tej prvej totiž nejde o to niekomu sa zavďačovať, vodiť za nos alebo ohromovať, v tej druhej však niekedy áno, preto ak sa niekto zatúľa do "cudzej dediny" a nie sú naplnené jeho vybájené požiadavky, šíri tieto klamné domnienky. 3. Zdanie nezáživného/zdĺhavého sledu záberov, ich zdánlivá zdelovacia holosť a nedokončenosť je posledným prestrelením kritizujucich, ale aj zároveň spoločným výstupom z predošlých dvoch bodov. Ak niečo exportne zapadá do ceľkovej koncepcie, tak je to práve onen "lenivý" strih, ktorý predeľuje (záujmovo nie až tak výrazné, kompozične vycizelované) zábery končiace vtedy, kedy si to daná okolnosť vyžaduje. Jednotlivé zvyklosti sú navzájom poprepájané a modelujú finálnu mozaiku presne tak, aby charakterizovala rozdielnosť tvorcu, jeho rozdielny prínos._______"Odnikiaľ niekam" nie je žiadnou studňou múdrosti, nazerá na denodennú rutinu žiadaného herca na pozadí hriešneho LA a krotko komunikuje jej "bočné" príznaky v podobe osamelosti/nezúčastnenosti/neštastia. Má všetko a vlastne nemá nič. Slasti prinášajú strasti. Bánalne, ale vďaka nevtieravej forme veľmi pôsobivé. K tomu diegetický soundtrack, verný prejav Stephena Dorffa a symbolika all around. Mnohými zatracovaní, mnou podporovaný. Prečo? Pre cit. (14.01.2011)

Dovedu si představit, že někdo bude tvrdit, že jde o upřímné vyprávění a citlivě zvolené pomalé tempo o frustrujícím životě herce. Nic to nemění na tom, že film je neuvěřitelná nuda a naprostá zoufalost ve všem. Scény jsou šíleně prodlužované a bohužel se v nich vůbec nic neděje, co by stálo za pozornost. Navíc se skoro vůbec nemluví a celková pointa v podstatě neexistuje. Chápu, že to všechno autoři chtěně předhazují, ale má to nulový výsledek. Navrhuji přejmenovat na Odnikud nikam. (18.07.2011)