xenie

Trochu mi to zpočátku připomínalo Svěrákovu "Jízdu" a ze začátku jsem si i naivně myslela, že by ji to dokonce mohlo i předčít, ale tenhle názor jsem velice rychle vzala zpět. Nuda, bezbřehá nuda. "Jízda" oproti tomuhle dílku byla akční trhák.

...aneb jak Světlana Nálepková navštívila Himálaje a byla překvapená z toho, že ve výšce 3300 m n.m. domorodci v horách nemají doma koupelny s tekoucí horkou vodou

Chvílemi mi to připomínalo naši kvalitní filmovou sérii "Byl jednou jeden polda". Na chvíli si dám zase od českých komedií pauzu.

Tentokrát mě Woody velice mile překvapil. Jak jsem ho po "Anything Else" téměř zavrhla a zařekla se, že ho nechci ani vidět a jeho další čtyři filmy jsem zcela ignorovala. Tak tentokrát mu dávám plný počet. Cate Blanchett je tam úžasná!

Indické Váranásí je nejméně tři tisíce let staré a je nejdéle trvale obydleným městem na zemi. Navíc plní odedávna stejnou primární úlohu - je místem, kde je každodenně spáleno a spuštěno do Gangy na tisíc mrtvých a kde se očišťují živí. Při návštěvě posvátných městských zón podél řeky máte pocit, že vidíte dávné kněze bohyně Isis, jak vykonávají své obřady v Luxoru. Žádné jiné živé město na světě neexistuje v tak čistě mytickém čase. Podobně i město samo je ikonografickým ztvárněním cesty z tohoto světa do světa dalšího: labyrint bazarů, chrámů a domů pro umírající se otevírá do schodiště vedoucího dolů k řece (v jednom místě schodiště se mrtví pálí), široké a všeočišt'ující, a dál ke vzdálenému, sotva viditelnému protějšímu břehu. Jde o všeobecně uznávané symboly, z nichž - s celou armádou dalších, jako je papírový drak zavěšený mezi nebem a zemí, žebraví psi, loďky převážející mrtvé na druhý břeh, očišťující oheň, obětní květiny - Gardner zkonstruoval montáž věčně se opakujícího. Je to jak studie mechanismu smrti (organizace benáreského kremačního průmyslu), tak mapa hinduistické kosmologie smrti, která je téměř celá znázorněna prostřednictvím ikonických obrazů. Zcela jistě je to nejhustěji sestříhaný film svého žánru, vskutku fuga znovu se opakujících prvků, jejíž podivuhodné použití zvuku udržuje cyklickou strukturu přenášením přirozeného zvuku jedné scény do další - což je Godardova technika zde použitá k naprosto jinému účelu. Nejradikálnějším Gardnerovým krokem je eliminace veškerých verbálních vysvětlivek. Komentář chybí, dialogy nejsou opatřeny titulky a v celém filmu je pouze jediný mezititulek - jediná věta z Yeatsova překladu Upanišady. Les štéstí víc než kterýkoliv jiný film zesiluje nezasvěcené postavení jak režiséra, tak diváka: musíme se dívat, poslouchat, být ve střehu, akceptovat zmatek, vyvozovat vlastní nejisté závěry, nalézat paralely s našimi vlastními zkušenostmi. Stejně jako cestovatelé tváří v tvář exotice jsme rovněž živé bytosti stojící před Bohem.

Já jsem Pierra Richarda nikdy moc nemusela, ani když byl ztřeštěný a nesmělý, co se léčí. Tady už je jenom pomatený a na můj vkus je jeho pomatenosti ve filmu věnováno zbytečně moc času, naopak obě "holky" mě tam potěšily a bylo pro mě milé je znovu vidět, jak jsou ve skvělé kondici.

Byla to pro mě o dvě třídy horší Nikita, ale i tak mě to bavilo...

Tenhle svůj film si Ki-duk naordinoval, jako dobrou psychoterapii. Vykřičel tam na nás všechny svoje démony, depky, křivdy a frustrace, které v sobě za celé ty tři roky poustevničení nasbíral. Film mě oslovil a chápu ho, proč ho natočil. Zároveň si ale neodpustím poznámku, že je to pěkný pozér.

Co mě jako první napadlo, že oproti Antikristovi neurazí, ani nenadchne.

Dokument o odvaze rozhodnout se v pravý čas, o přátelství a o poctě všem statečným horolezcům. (MFOF 2010)