Recenze (71)
Xenogenesis (1978)
Na amatérský film začínajícího autora po technické stránce zajímavé. Funguje to ale spíš jako nějaké technické demo než plnohodnotný kraťas.
Chlapec a jeho pes (1975)
Dívat se na to je docela utrpení, ale ten konec to zachraňuje.
Sisyfos (1975)
Krátké, ale nesmírně intenzivní. Výborná minimalistická výtvarná stránka.
Temná hvězda (1974)
Tohle je prostě úžasný. Ano, efekty jsou poplatné době a působí směšně (což vlastně miluju!) a místy je to hrozně utahané, ale tomuhle mistrovskému kusu to s radostí odpouštím. Perfektní atmosféra, bizarní mimozemštan, mluvící bomby, sexy palubní počítač. Je to kopanec do zadku Star Trekům a Star Wars a podobným naivním pohádkám. Vše završuje geniální konec, který bych možná zařadil to mého top five nejlepších konců všech dob.
Zardoz (1974)
Vynikající film! Pod slupkou surreálné psychedelické podivnosti se skrývá výtečně nasnímaná, překvapivě koherentní úvaha o lidské přirozenosti. Triky a sci-fi kulisy, kterých tu moc není, mají příjemně nedigitalizovaný vzhled - škoda, že se takhle už filmy netočí.
Dívka na koštěti (1971)
Pěkná crazy komedie,která přináší mnohem zajímavější svět magie než pozdější Harry Potter...
Fata Morgana (1971)
Můj oblíbený režisér smíchal dohromady záběry na pouštní krajinu ve stylu National Geographic, multižánrový soundtrack, legendy o stvoření, biblické podobenství a pseudofilosofické úvahy. Vznikl opravdu podivný guláš, který mě po půl hodině přestal bavit a po dalších dvaceti minutách mě začal neskutečně štvát.
Krtek (1970)
Opět jeden z filmů, na které je utrpení se dívat, ale po shlédnutí si říkám: hm, tý jo, fakt dobrý! Pár lidí odešlo v průběhu promítání z kina, což se mi naposledy stalo u Evangelia sv. Matouše. Asi nezvládli množství nechutných a krvavých scén. Ve srovnání s o chlup lepší Svatou horou působí El Topo trochu vyprahle, jako ta poušť, ve které se odehrává. Hudba je geniální, obzvláště ta úvodní melodie.
Rodinný život (1970)
Pro mě hodně osobní záležitost, zejména poslední scéna filmu, kdy Olbrychski odjíždí vlakem domů.
Velké ticho (1968)
V mezích žánru bych dal i pět hvězdiček. Trochu mě štvaly leckde toporné dialogy a předvídatelný děj, ale jednoznačně převažují klady: famózní hudba vhodně podbarvující situace na plátně, dovedné vybudování atmosféry, krásné záběry na krajinu, charismatický Trintignant a Kinski.