NinadeL

Obávám se, že s každou další reprízou půjde hvězda dolu, přestože je to sice poměrně dobře zvolené téma NRI a hlavní pár je sympatický. Ale všechno ostatní je úplně v háji. Na Aish se čeká dobrou půlhodinku, když dojde na první písničku, tak se jí ona účastní jen pasivně, to se dělá? Přeci jenom byla na začátku kariéry, ale v jihoindických filmech už něco dokázala. Holt Bollywood musí každého prověřit od nuly... Humor je hodně lidový, život indické komunity v NY je totálně parodický, ale se zaťatými zuby si kompletuju Aishiny puzzle, odrážku počátky. Takže přeci jenom pár pěkných záběrů na její mladistvou tvářičku se tu najde a v Taalu už jim to s Akshayem šlo mnohem líp, což se zase dá ocenit jen kontextuálně.

A na závěr celého bloku pikantní story o tom, že tráňa může být nejlepší tanečnicí ze všech. Anotace je poněkud celá mimo, ale tak už to u malých festivalů bývá. Hlavní hrdinka pracuje pod správcem a překrásný instruktor není muž, ale žena. Ach jo. #festivalbollywoodskehofilmu

Ve své době ještě neokoukaný formát.

Scénář to nemá, ale naprosto dokonale to zpracovává fungující subžánr tanečních teen komedií. Nechybí nic, nepřebývá nic a ještě je to dokonale aplikované na Bollywood. Všichni známe ten formát Glee, který nám byl před lety představen na VHS společně se Sestrou v akci 2. Mladí a neklidní jsou rozděleni na dva tábory - pouliční a nespoutaní jsou těmi, kteří musí najít svého týmového ducha a dodat nový smysl do života hlavního hrdiny, který ztratil své ideály (a zároveň je dokonalý taneční mistr). Jeho sok je logiky zkorumpovaný lídr skupiny číslo dva, která také tančí skvěle, ale přesto, že mají luxusní tělocvičnu a blonďatého hermafrodita v duhových teplákách jako choreografa, chybí jim ten týmový duch a to srdce. A teď to jede, pouliční tanečníci nacházejí v sobě pokoru, respekt ke svému učiteli a dokonce se naučí se vzájemně nerubat, ačkoli to tak běžně provozovali ještě během letošních oslav Ganeshi. Sem tam proběhne náznak mladé lásky, tu poučení, že cigarety a drogy jsou zlé, áno. A přesně podle předepsaného návodu nám tito ještě včera bezejmenní zázraci získávají popularitu na stupních aktuálně probíhají soutěže Dance Dil Se. Klasická směs koření masaly, která unese jak lehkou satiru na poměry v mezilidských vztazích, tak frašku i vážné chvilky. Ale hlavně jsou tu skvělá taneční čísla, o které jde v tomto případě až na prvním místě. A málem bych zapomněla na apel na srdce každého Inda, které zjihne při velkolepém finále v klasickém duchu.

Film s náročnou cestou k divákovi aktuálně bojuje o pozornost, jeho nasazení v kinech je velmi řídké. Nutno ale dodat, že finální zážitek, ke kterému se dostanete, pokud se vám film podaří zachytit, je nadmíru dobrý a zajímavý. Psychologické drama pojednává o vnitřním světě hrdinky, která prochází zásadní proměnou. Onu proměnu nastartovalo její nové mateřství a ona si tak poprvé klade nové otázky ve vztahu ke své matce, respektive nachází paralelu mezi odcizením, které panuje mezi ní a její matkou a které plíživě začíná i mezi ní a její tříměsíční dcerou. Absence blízkosti přináší téma tabuizované, nelehké, věnuje se tomu pohledu na mateřství, které není populární. A zpracovává ho velmi citlivě, dialogy mezi dcerou a dospělou matkou jsou syrové a nepříjemné, nicméně realistické, stejně jako pokusy obou o usmíření, které ale ani jedna nemá šanci plně docenit. Jana Plodková v titulní roli po sérii několika slabých výkonů a kompromisů tentokrát hraje výtečně niterně, pocitově, což je poloha, kterou jsem od ní už neočekávala. Ostatní herci jí zdatně přihrávají, zejména Anna Cónová, která ve filmech pro kina hraje jen výjimečně, a Luboš Veselý, na jehož drobnokresby na libovolně malém prostoru je často radost pohled, protože jsou přesné jako hodinky. Celkově minimalistické pojetí, jež je cele podřízeno vyniknutí vnitřního světa hlavní hrdinky, je zvoleno ideálně v pastelových barvách s důrazem na modrou, v pozvolném temnu s dobrou kompozicí, takže film je příjemné sledovat i ve chvílích klidu mezi výraznými posuny v ději.

Ace Venturu jsem milovala. V prvním díle navíc zdobila Courteney Cox, takže nikdy nebyl důvod na ten film zapomenout.

Dodnes si pamatuju ty nekonečné fronty ve videopůjčovně a obrovský plakát právě na dvojku zvířecího detektiva, který určoval vkus celému sídlišti. Byla to paráda, dvojku se podařilo napěchovat Carreyovským humorem ještě víc a výlet do Afriky celý zážitek jen podtrhl. Ale animák a Ventura jr. už neměli šanci.

Velice jemná, chytrá a příjemná romance. Stravitelná pro všechny.

"Z cenzurních důvodů je milostný akt vylíčen takto." Aneb jak jsem v Bergmanově filmografii našla jediný film, který mě skutečně potěšil. Jen více, jen houšť. Toliko ženštin pohromadě pýřících se v přítomnosti Jarlova Lindera, to je něžná radost.

Už v Om Shanti Om jsme se setkali se zvláštním intimním vztahem, který chová současný Bollywood k 70. letům. A nyní je tato téměř posvátná úcta spjata se sympatickou rodinnou romantickou komedií. Jako by to ani nebyl film s Akshayem Kumarem, který umí jít naproti skutečně hrubozrnnému humoru. Ne tak v Action Replayy. Nebylo by náhodou, kdyby to byl právě vliv Aish Rai, kvůli které by zkultivoval celý svůj přístup ke komediálnímu žánru. Ostatně už v Ahoj, Londýne dokázal Kumar (tehdy po boku Katriny Kaif), že pod vedením Vipula Amrutlala Shaha umí být skutečným romantickým hrdinou. Samozřejmě, že ale až po řádné proměně :) A tu nabízí přímočarý příběh Action Replayy dokonalou. Zápletka staví na transparentní touze každého z nás, aby byl vztah našich rodičů ideální. A je-li tu ta možnost, spojit tuto touhu s návratem do minulosti, nic zásadního už nám meze neklade. Celkový styl a feeling indických 70. let je skutečně svěží, Akshayovi a Aishwarye dává příležitost doslova rozkvést a omládnout. Musím říct, že tak mladá a přirozená Aish nebyla snad ani ve svých hereckých začátcích. Tak je tu příjemná a dokonalá. Stejně jako celá řada vkusných narážek na pojmy ze současného Bollywoodu. Námitky ohledně výrazné "inspirace" Návratů do budoucnosti nebo Podivuhodného případu Benjamina Buttona by byly liché, ostatně to bychom se museli vrátit až k H. G. Wellesovi a ještě mnohem dál. Veškeré šlágry variující dobovky mohu, zde navíc fungují jako ukázkový posuvník děje, nejen jako krásné klipy. Jedině mi nesedla úvodní (a zároveň závěrečná) skladba Zhor Ka Jhatka s tvrdým rapem, něco takového jsem v Bolly potkala vůbec poprvé. Mladý Aditya Roy Kapoor jako průvodce poměrně bez úhony uspěl, uvidíme, jaké role mu přinese budoucnost. Jemu tedy nelze na vrub přičíst jediné lehké scenáristické mínus, kterým je skutečně uspěchaný konec. Dovedu si představit rozvitější oslavu vítězství a komentář k vývoji charakteru Buntyho, našeho průvodce.