NinadeL

Po Kurtu Russellovi bylo na čase převyprávět Elvisův životopis i další generaci. A tahle verze není vůbec špatná. Vždycky tu bude problematická postava plk. Parkera, hluboký vztah s matkou, dětská nevěsta Priscilla a hvězda Ann-Margaret. A tady je máme všechny pohromadě v luxusním obsazení. Navíc scénář není hloupý, Elvisovu kariéru rámuje jeho slavný televizní comeback z roku 1968 a jeho obavy, že už ho nikdo nebude poslouchat... Příjemný zážitek.

"A co tvoje knihy a básně?" - "Na ty vždycky zbude čas." aneb v továrně bude studentům vždycky líp. Hnusná a škodlivá propaganda.

Výpověď je to sice drsná a v dobovém kontextu pochopitelná, nicméně se nelze divit tomu, že distribuce filmu byla velmi omezená a televize se ho dočkala až po roce 1989. A samozřejmě navzdory dnešním sympatiím je zároveň ale nutné vnímat fakt, že se Krejčík podepsal pod obyčejnou upocenou adaptaci románu Romana Ráže s velmi slabými hereckými výkony (jediný dobrý nápad tu byl obsadit Danu Vlkovou jako falešnou francouzskou zpěvačku, protože ta si v té době udělala ve skutečnosti zahraniční jméno při svých výjezdech s duem Kamélie, ale to je asi tak všechno, co lze zmínit s plusovým znaménkem). Zvedat výstražně prst nestačí. Nasrat bolševika nestačí. Na dobrý film tedy určitě ne.

Překvapivě velmi dobrý přepis klasického dramatu bří Mrštíků z roku 1894. Je to samozřejmě na hony vzdálený zážitek od první filmové předválečné verze, ale jako ranná barevná inscenace to má něco do sebe. Vcelku jsem se nadchla pro zdejší výkon Vejražky, který kdysi začínal v podobných selských dramatech, a potěšila jsem se vedlejší rolí Glázrové. Dramaticky fungující záležitost i po letech.

Kamenný orchestr (napsaný v roce 1941) patří k posmrtně vydaným textům Jaroslava Havlíčka (1896-1943). Povětšinou si tohoto navýsost prvorepublikového autora nespojujeme s okupačními roky a snad i proto není snadné přijmout ten pozdní étos jeho tvorby. Havlíček se stal synonymem pro vzpomínky na jeho rodnou Jilemnici a psychologickou prózu 20. a 30. let. Proto setkání s inscenací, která je primárně rutinním sólem Vinkláře s Šimánkem, ve mně vzbuzuje rozpaky. Jako dobovka to klasicky selhalo na celé čáře a ve vztahu k předloze se scénář Bedřicha Kubala ukázal jako vysloveně nerespektující.

Český film v podání Olma Omerzu není ani český, ani globální. Je to takový pokus o fragment z určité části Evropy, bohužel pro českého diváka ve výsledku ne příliš atraktivní. Konkrétně téma Atlasu ptáků je zdánlivě chytrou metaforou na téma hořkého pádu jedné rodinné firmy, jejíž hlava je až do posledního dechu arogantní alfa samec. Ovšem důvody tohoto pádu jsou banální, jak jen klasická nevěra může být. Scénář se navíc příliš zabývá naivním podvodem, do kterého se zamotala zhrzená exmilenka a zapomíná na kontext toho podvodu. Olmo Omerzu ani Petr Pýcha zřejmě nejsou natolik zralými tvůrci, aby dokázali analyzovat rozklad osobnosti, ale mnohem raději se schovávají za dialogy v korunách stromů.

Ute Lemper má podobně skvěle řezanou tvář jako Katja Flint, proto se obě tyto německé herečky staly ikonami, které se propůjčily k tomu vytvořit v hraných filmech ty nejzajímavější ženy minulosti. A jednou z takových byla samozřejmě i Rakušanka. Ve filmu Pierre Granier-Deferrea se podařilo vykreslit závěr života Marie Antoinetty bez zbytečného patosu, senzace a jiných atrakcí, které většinou zastiňují život této královny. Tady se podařilo výtečné komorní drama zabývající se nitrem před popravou.

Původní italská verze fenoménu, který se zalíbil všude na světě. Produkční kvality průměrné, herecké výkony zapomenutelné, přesto se ukázalo, že základní nápad má cenu zlata.

Baletky představují pro Machatého sice jen přestupní krok mezi Rakouskem a Amerikou a jedná se "jen" o přepis tehdy novinkového románu Giuseppe Adamiho Fanny ballerina della Scala (1935), ale dokážete si pro něj představit lepší téma? Divadelní prostředí, nekonečná krása tanečních kostýmů a ladných těl baletek... Samozřejmě polovina estetické krásy každého záběru je dílem kameramana Vícha. V hlavní roli si můžeme vychutnat půvaby Silvany Jachino a ve vedlejší se opět shledáváme s Mariou Ray, hrdinkou předchozího Machatého filmu Nocturno (a jeho tehdejší ženou). Luxusní, obrazově podmanivý zážitek. ___ Ze zajímavostí snad tolik, že hlavní roli měla původně hrát skutečná baletka Irina Lucacevich, ale zemřela během dopravní nehody. Její náhrada Jachino nebyla jen jednorázový záskok, ale čekala ji velmi dlouhá kariéra, dokázala se udržet i po válce, což po změně režimu v Itálii nebylo vůbec snadné. Machatý neměl dohled nad finálním střihem filmu a v Českém slově se filmu zřekl (zřejmě i proto, že první sestřih propadl, nicméně následovaly další zásahy do filmu). Oficiální hodnocení bývají příkrá, ale primárně proto, že nezohledňují film sám, ale podmínky jeho vzniku, otázku financování (státní zakázka), vliv na kariéru Machatého, který bývá označován sic za nejlepšího režiséra své doby, přestože jeho umělecky ambiciózní projekty se často nesetkaly s komerčním úspěchem (a on sám reálně fungoval nejlépe v česko-německém jazykovém prostoru, ačkoli měl ty evropské až hollywoodské ambice) atd.

Roztomilá inscenace z protopočátků národního obrození. Román A. V. Šmilovského Za ranních červánků (1875) sleduje kapitoly ze závěru života Josefa Dobrovského (1753-1829), které prožil v pošumavských Chudenicích. Šmilovský byl v době sepsání románu zaměstnán na gymnáziu v Litomyšli, kde ve stejné době jako suplent působil Alois Jirásek - jehož F. L. Věk vycházel až mnohem v později v letech 1888-1906. Tolik tedy k vysvětlení posloupnosti. Nikoli náhodou obě díla rezonovala v době nastupující normalizace v Československé televizi. Formálně jde samozřejmě o něco zcela jiného, než byla původní filmová adaptace z roku 1934, ale dnes si lze užít oba přístupy shodně.