Fabienne

První barevný celovečerní hraný snímek u nás si o barvu říkal jak svým žánrovým zařazením, tak tématem. Barva je z pohledu dnešního diváka použita zcela běžným způsobem, je nutno si ale uvědomit, že barevný materiál se časem postupně mění a bledne. Podle dobových kritik byla barva hodnocena jako nejlepší složka celého snímku. Na mě bohužel „zbyl“ už jen vybledlý obraz, takže toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit. Příběh je podán pateticky, nacionalisticky a navíc chaoticky. Jediné, co nezklamalo byly některé (!) herecké výkony a Tuzarova kamera. I když bitevní scény by mohly být přehlednější... 2 a ½ *

Jazz Singer přinesl filmovému divákovi poprvé synchronizovaný zvuk s obrazem. Jiné výjimečnosti už ale nikoli - sentimentální příběh o střetu generací, o povinnosti vůči své rodině a zároveň kariéře žádným způsobem nevybočuje (spíše se ztrácí) v řadě dalších tuctových dojemných filmových historek. Ani použití několika filmových technik (hlavně dvojexpozice) ho na konci dvacátých let nedělá už ničím novým. Zvuk do filmového světa nevtrhl jako stoprocentní a úplný - v tomto i v dalších snímcích rané zvukové éry se mísí mezititulky s mluveným slovem ("part-talkies") a nesmí chybět zpěv. Tak jako se s prvními pohyblivými obrázky na plátně objevuje často tanec, sport a jakákoli jiná činnost ukazující film "v plné kráse", tak se s prvním filmovým zvukem rozeznívá v potemnělých kinech především zpěv. A kam jinam zasadit tolik hudebních čísel než do prostředí hudební revue? A proto je Jazz Singer předchůdcem pozdějších "backstage" muzikálů.

Tenhle film byl nejslabší (neznamená špatný!) z těch, co jsem zatím od Marxů viděla (Kobylkáři, V cirkuse). Proč? Možná proto, že nejsem fanda westernů... Nebo snad proto, že jsem postrádala skvělou Margaret Dumont, která je vždy tak nádherně hysterická a jako jediná dokáže s bratry držet krok... Nebo proto, že jsem sledovala film sama a komedie nejsou filmy pro jednoho diváka... Přesto je jedna scéna pro mě nezapomenutelná a povyšuje film opět do marxovské kvality - konec, kdy se bratři snaží zastavit vlak a později ho zase rozjet (přičemž rozeberou celý vlak) je geniální :))

Dokumentární seriál z produkce National Geographic se snaží vysvětlit a uvést na pravou míru nevysvětlitelné záhady pomocí současných vědeckých metod. To je přesně to, co jsem už dlouho hledala. Vždycky jsem přemýšlela o tom, jestli se opravdoví nezaujatí vědci někdy zabývali tématy jako je stigmatismus, samovznícení nebo UFO. Seriál Is it real? (Opravdu to existuje?) dává prostor oběma stranám, skeptikům i zastáncům fenoménu. Divák se postupně seznámí se základními fakty (v mnoha případech spíše mýty), různými vědeckými experimenty a také s metodami, jak může být onoho nadpřirozeného efektu (např. stigmat) dosaženo běžnou cestou. Na konci stáke zůstávají otázky, divák si sám rozhodne, čemu bude věřit...

Buster Keaton opět mile roztěkaný s kamenným výrazem ve tváři. Nikoho jiného vám nemůže být víc líto. Nikdo jiný si nezaslouží označení "loser" více než on. Jde o zcela jednoduchý, předvídatelný příběh (i v tom vidím kouzlo filmu) o mladém roztěkaném pouličním fotografovi, který se rozhodne stát se hrdinou - kameramanem denních aktualit. Jen má trochu smůlu... Škoda, že Buster, kameraman, netočil své aktuality v Sovětském svazu. Dziga Vertov by byl z jeho dvojexpozice (kvůli níž je odmítnut při ucházení o práci) nadšen. A konečně by uviděl zrealizovanou svou myšlenku "kino - pěst". I když Buster nahradil pěst rovnou kulometem... 4 a ½*

Tento krátký kombinovaný film nám dává nahlédnout do soukromí i do duše malířky Emmy Srncové. Její naivistické obrázky ožívají a provázejí ji (a její dceru Barboru) jedním ze všedních dnů. Nikdy jsem "pohodové" obrázky této malířky nevyhledávala (naivismus se přenesl do obsahu jejich děl na můj vkus až příliš), proto mě toto filmové dílko moc neoslovilo... 2 a ½*

I přesto, že se možná na první pohled jedná o akční mecha bez větších invencí, Patlabor patří mezi díla otce filozofického anime Mamoru Oshiiho a několik styčných bodů s jeho pozdějšími díly je už znát. V příběhu o obřích robotických "Laborech", kteří vykonávají pro lidskou rasu všemožné úkoly a začnou se náhle vymykat kontrole, je zcela patrná biblická symbolika. Paralela s babylonským příběhem se dá zařadit mezi jedno z mnoha variací na apokalyptické téma typické nejen pro Oshiiho ale pro anime vůbec. Objevuje se místy i hodně zajímavá práce s animací jako je napřílad záběr tzv.rybí oko, které trefným způsobem symbolizuje "chladnost" umělého světa počítačů. Uvítala bych větší rozpracování psychologie postav a lepší srozumitelnost příběhu. I přesto, že se jedná o mecha žánr, bojové scény jsou značně omezeny. I když momentům charakteristickým pro tento žánr, které se nefanouškům mecha (tedy i mně) mohou zdát přitažené za vlasy, se tvůrci nevyhnuli. 3 a ½*

První film bratří Marxů, který jsem měla čest vidět. Bylo to setkání moc příjemné, do té doby jsem neviděla podobnou černobílou grotesku (měla jsem k nim odpor kvůli Vlastu Burianovi, ve kterém stále nemůžu nalézt "krále komiků"). Musela jsem si chvíli zvykat, přeci jen podoba komedie z let třicátých a začátku jednadvacátého století se značně liší. Ale právě to, že mě dokázala rozesmát i po sedmdesáti letech (což se každé současné "komedii" nepovede), je skvělý příklad toho, že bratři Marxové nezestárnou. Teď dávám jen 3 a ½*, ale myslím, že až Kobylkáře uvidím někdy znovu, svoje hodnocení změním.

Konformista byl pro mě více než jen příjemným překvapením - je to film, který mi ještě dlouhou dobu bude plout myslí. Bertolucci diváka nemilosrdně hodí do komplexního příběhu bez jakékoli expozice, a proto chvíli trvá nutné zorientování ve směsici flashbaců a flashforwardů. Postupně se ale vyprávění ustálí na jedné časové lince - fašistická Itálie 30.let. Marcello touží po jediném - přizpůsobit se, stát se normálním. Nejprve se přizpůsobuje fašistické ideologii, po sňatku s maloměstkou dívkou je dostatečně přizpůsoben normám společenským. Bertolucci vypráví dynamicky, bez zbytečných výplní klasické narace. I přes vážnost tématu se neubrání mnoha cynickým komentářům, které se dotýkají především maloměšťácké povrchnosti. Největší mistroství filmu ale tkví v mizanscéně, rámování obrazu a práci s kamerou. Současné hollywoodské filmy by se zde mohly poučit - nestačí totiž jen bezhlavé spojení úžasných kostýmů, lokalit a známých hereckých tváří. Konformista jde v tomto ohledu mnohem dál - vizuální stránka není jen povrchní pozlátko, podle kterého poznáte vysokorozpočtový film - hra světel a stínů, řeč barev a vůbec celková kompozice uvnitř obrazu plní i narativní funkci.

Milostný příběh z prostředí komunistického lágru 50.let mě příjemně překvapil. Pohled do tohoto prostředí je hořký i sladký zároveň - kromě obvyklých událostí zobrazovaných v podobných filmech (šikana, vzpoura) scénář Jiřího Stránského obsahuje i spoustu úsměvných, často i vtipných momentů. Z herců bych vyzdvihla sympatickou Táňu Pauhofovou a miniroli Josefa Somra (nepřipomínal vám Bubbu z Forresta Gumpa? :) ) Bohužel některé postavy (především postava velitele) někdy spadají do zbytečných karikatur. Stísněnou atmosféru věznice posiluje práce s kamerou i stereotypní a místy absurdní hudba. Často o postavách nevíme to nejpodstatnější - jak se do lágru vůbec dostali. Po shlédnutí zůstává divák uvězněn mezi zdmi minulosti i budoucnosti...