Tynqa

Ho(mo)bití fetiš, nic víc. Smutné. Je to nuda, těžko tomu věřit. Pokusy o humor to ještě víc zabíjejí. Trpaslíci vypadají jako šest Asterixů a šest Obelixů. Martin Freeman je přesný, ačkoliv jsem si častokrát vzpomněla na Kancl - zase sám mezi mimoni, kterým velí Radagast, čili aditivum ze Silmarillionu. Cumberbatch jako Nekromant udělá jedno jediné huááááá.

Obsadit staré a známé herce nestačí a také to neznamená, že film automaticky BUDE pojednávat o staří. Kde je scénář? Kde uvěřitelné dialogy? Utopie o stáří, stařecká utopie.

V podstatě by stačilo vydat jen soundtrack a ušetřit miliony za celou filmovou produkci. Stokrát omletý, vyprázdněný a zredukovaný obsah Hugova románu je téměř nesnesitelným útokem na Eustachovu trubici. Ve filmu se totiž furt zpívá a furt znamená furt furt furt! I když to není nutné a i když to vypadá směšně. Všichni zpívají dobře a pějou pěkný a prověřený písničky, ale za mě se ani to vydržet skoro nedá. Tom Hooper to chtěl udělat jinak a místo ve studiu se zpívalo a nahrávalo rovnou na place, tudíž je kamera furt přilepená na obličeje pějících a emoce potících herců. Tou křečovitostí mi to trochu připomínalo soutěže v recitaci… Každopádně herci emoce potí a film je z diváků přímo dojí… Už dlouho se mi nestalo, že bych byla vlastně nas+aná z toho, co se děje na plátně, a přitom si patlala tužku na voči po celým obličeji… A přitom to tak pěkně začalo, scéna na galejích dává naději, že půjde o něco velkýho. A pak Crowe začne zpívat, že se jmenuje Javert a je konec. Tudy cesta novodobého filmového muzikálu asi nevede.