petrmich

http://www.akademiapolskiegofilmu.pl/pl/historia-polskiego-filmu/slownik-filmu

Opravdu skvělá detektivka. Nejvíc mě zaujala civilnost herectví. Československý žánrový film je u "zlatých šedesátých" upozaďován, a tohle je důkaz, že je to chyba. 

Sirotek napoprvé a skvělý.  

Žena se courá po parku, do toho hraje barokní hudba. Umění! Následuje scéna v níž hipíci pronásledují bezbrannou ženu. Ta jim uniká celé minuty, zřejmě zdatná superhrdinka, ale to my nevidíme. Vidíme zdemolovaný stánek se zeleninou, jejíž plody se válí po zemi a jsou pošlapány rozběsněným davem. Symbol! Jedno rajčátko zůstane! Kamera jej dlouze snímá v detailu. Celé je to ze všeho nejvíc přpipomíná nechtěnou parodii na Ejzenštejna.

Opět záběr na ženu courající se po parku. Báseň Johna Miltona, přednášená bezvýrazným hlasem oficiózně socrealistické recitativy. Pár záběrů přírody jako ze špatného dokumentu (Trapl svou původní profesi nezapře).

Tohle jsem dokázal skousnout až napotřetí. Absence jakékoliv soudnosti je až děsivá. Ne, tohle vážně není k popukání, to je ryzí filmařský děs. Nevím, do jaké míry se štáb mstil Traplovi a ústřednímu vedení za to, že musel přijmout tuto obskurní, hnusnou zakázku, ale příšerné zde jsou skoro všechny složky filmu. Od kamery, která je šedivá a nenápaditá, jindy zas „poetická“ až ke kýči dobových pohlednic s obrázky přírody, přes hudbu hluše citující klasiky (chudák Dvořák!), po velmi nedokonalou střihovou skladbu spojující nespojitelné.

Já se na to díval, protože jsem si docela užil Steklého film Za volantem nepřítel, říkal jsem si, že je třeba dát normalizátorskému filmu ještě šanci, protože ačkoli Steklý nenatočil dobrý film, nuancovaně sledoval politické rozpory, dokázal filmu dát jakési napětí... nenudil jsem se.

Považoval jsem podobný film za reprezentativní dílo normalizačního kurzu Barrandova po roce 1969. Mýlil jsem se. Vedení zjevně nezáleželo na jakýchkoli kvalitách u podobných politických zakázek. Nemohli by jinak režii svěřit někomu tak nekompetentnímu. Celé to nejvíc připomíná politická dramata počátku padesátých let. Nic příbuznějšího Cikánově Výstraze asi neuvidím.

A přesto se ve filmu vyskytuje jeden pozitivní prvek, na který bych chtěl upozornit – Martin Růžek jako kontrarevolučními myšlenkami nasátý advokát provinilců (v padesátých letech samozřejmě krutý prokurátor). Svou roli si totiž očividně užívá – a to je jediný důvod, proč jsem ten film vydržel dokoukat až do konce.

Nejčastěji bývá Herzovu filmu vytákána „neaktuálnost“. Přijít s tím o pár let dřív, kdy to ještě bylo politicky živé téma...

Vznikl by politicky angažovaný, moderní ideologií poplatný film, u kterého by si filmoví kritici hráli na historiky, divák se ušlechtile nudil, a možná by to běželo i v Německu.

Toho jsme byli ušetřeni. Není sporu o tom, že Herz se pokusil z donedávna kontroverzní látky vytvořit něco – pro nás, co si od puberty nechodíme do kina pro poučení – zajímavějšího. Napínavé drama.

Bohužel i na tomto poli film dost ztroskotává. Nejde mi jen o to, že Habermann je postava natolik nezáživně kladná, že nelze k ní cítit sympatie. Ale také o to, že tvůrci jakoby se zalekli delší metráže, zkracovali co se zkrátit dalo, až dospěli k pověstnému Formanovu paradoxu („sestříhali mi Ragtime do té míry, až se z něj stal zdlouhavý film“). Jednání postav, které jsme v expozici viděli letmo jednou dvakrát máme chápat a prožívat jejich příběhy . Můžeme se ale jen domýšlet, co bylo skutečnou motivací jejich jednání. Rozumově, nikoli citově. Dost nesrozumitelná je postava ztvárněná Rodenem. Čeští zaměstnanci na Habermannově mlýně se chovají dle scénáristovy svévole. Jsou zbabělí/stateční dle momentálních potřeb scénáristy.

Protože film se událostmi jen inspiroval a inklinoval k zobrazení nikoli semidokumentaristické rekonstrukce, ale filmového dramatu, nelze toto prominout.

Na druhou stranu – při pohledu na české filmy poslední doby tématizující druhou světovou válku jsem vzal s povděkem scény s ruskými vojáky, kteří tentokrát nevraždí a neznásilňují, stejně jako vykreslení Čechů v o něco lepším světle, než jako zbabělých kolaborantů.  Nesporným kladem je také silné a věrohodné zobrazení závěrečné davové hysterie.

Nejpůsobivější postavou filmu je nesporně starosta v podání Andreje Hrycze, který dokázal svou postavu naplnit zemitostí a zároveň i působivou charakterovou nejednoznačností.

Byl bych rád, kdyby ten film natočil opět Becker, tak jako se to stalo u filmu Život – stavba povolena, protože film v sobě nese znaky, které Beckerovu stylu evidentně sedí.

Opět se zde setkáváme se záhadnou bytostí, současně zasazenou do zobrazené reality a současně neuchopitelně nadpřirozenou (v tomto případě jde o muže), a s nepietně pojatými společensky  citlivými skutečnostmi (AIDS a nezaměstnanost  zde vystřídala rakovina varlat a pozdní comming out). V kombinaci s Beckerovým realistickým stylem kdysi vznikl svou těžko uchopitelnou působivou atmosférou (trochu připomínající Kieślowského pozdní filmy) silný a svým vtipným nadhledem milý film.

Jenomže tentokrát režíruje opět Tykwer. Jeho ekvilibristická režie se dost dobře hodí na filmy – hry jako byla Lola, nebo Princezna a bojovník, ale jakmile se snaží opsat něco, co je blíže k všední skutečnosti, stávají se její výrazové prostředky příliš přebujelé, nefunkční a výsledný dojem zůstává chladný

Koupit si DVD v pošetce z edice Svět festivalů (DVD Hit) snad nemohlo být příznačnější, než je v tomto případě. Festivalový film se vším všudy.

S tématy jsou záhadná minulost, vztah rodiče a dítěte, záhadný muž s nevyzpytatelnými motivy chování, cesta s nejasným cílem...

Hrají v tom herci, slavní z lepších dob evropské kinematografie (Isabelle Huppertová a Pascal Gregory). „Zajímavá“, líbivá vizuální stránka, směřující ke kýči (rodný domeček uprostřed hornatého údolí, kytičky...), hudba mimořádně dotěrná Není jasné, proč tyto filmy vznikají, proč je o ně zájem u mezinárodních festivalových porot, čím si zasluhují větší pozornost, než například televizní práce Hallmarku. Prostě jsou.

Rozhodně nemám distributorovi za zlé, že film u nás uvedl. Chci vidět i ty filmové skvosty, které vznikaji nezávisle na tom, zda je někdo chce, nebo ne, a to s minimální tvůrčí invencí, zato se značnou podporou vlivného snobského publika. Chci je vidět právě při vědomí toho, že jen v Itálii vznikne ročně více než dvacet filmů, které nemá kdo distribuovat. Že by proto, že si jsou také podobné jako vejce vejci? Protože právě takový tehdy byl stav oficiální evropské autorské filmové tvorby.

Minulý týden jsem viděl filmBibliotheque Pascal. Mona, záhadná mladá žena se ve filmu svěřuje sociálnímu pracovníkovi, proč bylo její dítě zanedbáváno. Bojuje o to, aby získala dítě zpět do vlastní péče. Její vyprávění je plné bohaté imaginace, nespoutaná fantazie vítězí nad děsivou skutečností. Tok jejího vyprávění lze rozdělit na dvě části. V té první, bohaté na typicky balkánský magickorealistický styl, se mladá, zajímavá dívka po několika peripetiích vydává na cestu, na které potkává zločince na útěku, schopného vizuálně předvádět ostatním své sny. Po jediné noci strávené s Monou je zastřelen policisty. Mona, která je s ním těhotná, se živí tím, co umí nejlépe – vyprávěním svého příběhu jako kouzelné estrádní pohádky pro publikum na jarmarcích. Potká svého otce, se kterým se vydá na cestu do Anglie... Cestou ve vlaku sledujeme různé postavy slavící Silvestr... Zde končí první část. Kamera je dosud vzletná, osvobozená, prostory otevřené, fantazie vniká nečekaně, svobodně proniká do otevřeného prostoru jarmarku, pláže, ulice. S příjezdem do Anglie se vizuální podoba vyprávění radikálně mění. Slunné prostředí vystřídají pochmurné scenérie Liverpoolu, děj se odehrává ve věčné noci. Mona je svým otcem prodána jako prostituka, koupí si ji na tržišti svérázný kuplíř-umělec Pascal a vede si ji do svého podivného bordelu jménem Bibliotheque Pascal. Prostitutky zde nejsou jen v zajetí potřeb jeho klientů, ale také Pascalovy zvrhlé fantazie. Musí zde předstírat, že nejsou lidmi, ale literárními postavami. Ve sterilním, odpudivém prostředím (který Kristýna Pleskotová pleskotová v Katalogu LFŠ 2011 trefně přirovnala ke scenériím z Mechanického pomeranče) nabývají Pascalovy zvrácené fantazie podob kruté banality smrtelného ohrožení. Mezitím Monino dítě, které sní na placené seanci, uspořádané Moninou tetou, vědmou Rodicou, oživuje svými sny postavy, které nebohé oběti Bibliotheque Pascal zachrání. Úředníkovi sociálky jde z toho všeho hlava kolem – a mě taky! Je to asi poprvé za dlouhá léta, kdy jsem viděl film tak svobodný a nezávislý, že jeho sledování bylo ryze a jedině individuálním prožitkem. Neexistuje jednoznačný, „přesný“ výklad, protože v divákovi celý příběh mobilizuje jeho osobní vztah k pojmům lidské svobody a představivosti. Neexistuje žádné „nepochopil“. Ten film je, navzdory otřesné skutečnosti, o které po svém pojednává, především úžasný trip, estetický požitek. Krom výtvarně nádherné stránky (kamera András Nagy), na vyprávění nezávislé a přesto – nebo proto – smyslově mimořádně působivé hudby, je třeba podtrhnout skvělou Török-Illyésovou v roli Mony a zajímavě nejednoznačného Shagmara Amrama jako Pascala.

Dnes už spíše roztomilá kuriozita, než nějak zvlášť zdařilá komedie. Snahou tvůrců  bylo rozehnat děs doby nedávné úlevným smíchem. Tvůrci vycházeli z poetiky grotesky - důraz je kladen na vizuální gagy, kdykoli je to možné, objevuje se zrychlení pohybu, postavy jsou silně karikovány.  

Problém je, že jeden vtip je únavně natažen na více než hodinovou metráž. Zájem o další a další lapálie mě postupně opouštěl, až jsem se v jedné chvíli ptal s Marvanem: "Kdy už se ho konečně zbavíme?" 

Ve své době zůstal film nepochopen. Prý na takovou legraci ještě nenastala doba. Spíš ale vadilo, že v době, kdy se okupace ukazovala jednoznačně z pohledu zástupu odbojářů a jednoho - dvou zrádců, se tři postavy filmu pohybují po Praze a všichni ostatní obyvatelé představují především hrozbu.  Naproti tomu nacisté jsou ukázáni jako neškodné komické figurky. Sekvence, kdy se celé divadlo vyřítí v domění, že "už to prasklo" dělat revoluci působí (zjevně nechtěně) dost sarkasticky.

Pro tento bezděčně subverzivní podtext a taky proto, že jsem se několikrát zasmál (nejvíc asi u absurdní hlášky "To jste mi nemuseli ukazovat. To jsem nemusel vidět...teď abych začal taky uklízet" z úst roztržitého souseda, který vidí, jak ti dva "uklízejí" tělo esesáka do koše na prádlo), bych filmu tři hvězdičky dal.