Akana

Burtona v tom ani nepoznávám. To by zase nemusel být důvod k zatracení, ale bohužel film nepostrádá jenom autorův typický rukopis, ale ve značné míře i logiku, propracovanost, neřkuli nějaký druhý plán. Kdyby mi někdo tvrdil, že to točil Emmerich se skromnějším rozpočtem, klidně bych uvěřil. Abych to nepřeháněl, není to zase takový průšvih. Masky jsou slušné (ale ne výrazně lepší než u původní verze), líbilo se mi jak je pohyb opic přizpůsobený víc jejich původnímu naturelu a nějaký ten zajímavý detail by se zřejmě ještě našel. Ale třeba moment, kdy se před šokovaným zrakem astronauta poprvé objeví opičí tvář, je v originálním filmu mnohem působivější. Tady jde všechno nějak příliš rychle, škobrtavě a bez emocí. I když mi Michael Moore úspěšně znechutil osobu Charletona Hestona, ta stará Planeta opic je na míle před tou Burtonovou. Nedodělek. 50%

Ta nadsázka, se kterou Arcand pracuje, je akorát tak jemná a přesně nadávkovaná aby se ukázalo jak děsivě málo nás dělí od světa, který nám jako odstrašující příklad ukazují různé antiutopické romány nebo filmy. Všechny ty absurdity nejsou natolik absurdní aby se nemohly stát realitou a to je největší síla filmu. Styl humoru mi připomínal podobně nekompromisní skandinávskou poetiku, možná to bude tím, že Kanada je vlastně taky severská země. Malinko mě zklamal ten bukolický závěr, taková další cesta z města, ale jinak skvělá práce. 90%

Takové filmy mají schopnost vypovědět něco důležitého o své době a jejích lidech a přitom si uchovat nadčasovost. Wenders tady popisuje vcelku jednoduchý koljovský příběh, ale pod ním je spousta nevyřčeného o atmosféře a pocitech v Evropě na začátku 70. let. Odcizení, únava z konzumní prosperity, hledání kořenů. Takhle řečeno je to klišé, ale s tou nevtíravou poetikou, s jakou Wenders vypráví, se to dostává pod kůži. Skvělý je výkon hlavní dětské herečky.

Zatímco ve svých novějších "tanečních" filmech už Saura na zdání nějakého vyfabulovaného děje rezignoval, v Carmen ještě něco takového najdeme. Vztah choreografa s představitelkou hlavní role v Carmen, jejíž adaptaci právě nacvičuje, se prolíná s Bizetovým dějem a to do té míry, že v závěru se rozdíly stírají, takže závěrečná scéna může být jak symbolická, tak skutečná. Větší sílu než tohle přeskakování z reálu do děje mají ale jako vždycky taneční scény, nádherně nasnímané, dynamické, úchvatné. Saura flamenco miluje a svojí lásku dokáže přenést i na diváka.

Život je show a show je život. V tomhle filmu se geniálně propojuje vážné a rozmarné, je vrstevnatý, nejednoznačný a přitom přesně zacílený. A taky výborně, odvážně natočený. Lahůdka. A jestli někdo nemá rád broadwayské muzikály, v tomhle případě na to snadno zapomene.

Kdepak, že by hollywoodská soukolí semlela nestora "nezávislé Ameriky" Jima Jarmusche, toho se bát nemusíme. Ubírá se spíš opačným směrem a Hranice ovládání jsou pro mě takový jeho Inland Empire, kde hranice srozumitelnosti už byla překročená. V tomhle existenciálním rébusu jsem odkázaný už jen na chvilková ovanutí nejasným tušením, ale i to stačí aby pro mě zůstal docela atraktivním. Ony vlastně i starší Jarmuschovy filmy toho měly hodně pod povrchem a Isaach de Bankolé má v sobě něco z Mrtvého muže i Ghost Doga. Ale přestože mě ta hra docela bavila a obrazová stránka je opravdu luxusní, přece jen mi to přišlo už kapku pře-in-te-lek-tu-a-li-zo-va-né. Ale existuje spousta úhlů pohledu, ne? 70%

Brilantně promyšlená ale i zábavná alegorie, na které si smlsne politolog i psychoanalytik, a dokonce i já, i když zdaleka všemu nerozumím. Zkorumpovaná diplomatická smetánka, církev, armáda, to jsou tradiční Buňuelovy terče, ale dovede se do nich strefovat s obdivuhodnou vynalézavostí. Ten správný absurdní šmak tomu dodávají surrealistické sny (a sny ve snech). 90%

Nenápadný, což pro leckoho může znamenat totéž co nudný, snímek, který ale hlavně díky Nicholsonovi dokáže rezonovat. Postava "marnotratného syna", kterého neuspokojuje ani jeho ordinerní partnerka ani bokovky ani jeho v uměleckých vzdušných zámcích se vznášející rodina a nejmíň ze všeho on sám, byla pro něho velkou příležitostí.

Nesmrtelná, modelová lovestory ve filmovém zpracování, které spojuje úctu k originálu s diváckou atraktivitou tím nejlepším možným způsobem.

Důstojné zpracování geniálního románu. Samozřejmě se mu nevyrovná, nesnaží se o nějaký osobitý pohled, ale co nejvěrnější opisování příběhu bylo podle mě v tomhle případě správnou volbou. Bouři emocí to nezpůsobí, ale mojí pozornost si film udržel až do konce. 70%