dóttir

Dávám dva a půl šlofíka.

Za každýho Fassbendera jedna hvězda.

Zábavná, napínavá a návyková blbina....víc Berlína, prosím.

Nevím, dál...

Jeden z nejbolestnějších filmů, na který si vůbec vzpomenu. Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj (pro mě) až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků (a vlastně docela nenápadně), dokázal vykreslit silný obraz destrukce fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jasné jak facka je to, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson.

Hranice ovládání je zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny sakra působivá! Nemalou roli hraje i hudba japonských Boris (včetně koření v podobě spolupráce se Sunn O))) Za mě dobrá.

Nenápadná sci-fi perla z rodiny třeba Jonesova Moonu. Svůj found-footage koncept a posuny v čase na všechny strany používá k budování atmosféry, která je stejně tísnivá, jako prostory vesmírné lodi. Jen škoda takového scénáristického sci-fi nešvaru posledních let, a sice dát svým postavám elitních astronautů (čti: nejlepším z nejlepších) do vínku neočekávaná totální zatmění mysli, což občas působí krapet rušivě. Něco jako: "Hele, támhle se něco hýbe, jsme sice na cizí planetě a dochází mi kyslík, ale co, jdu si na to šáhnout..."