daGGos

V konečném důsledku pro mne bohužel zklamání. Seriál z pohledu scénáře funguje v podstatě na dvou úrovních - tím prvním je klasická kaiju žánrovka o průměrném teenagerovi, jež shodou osudu dostane pod kontrolu obřího robota, s jehož pomocí bojuje proti nestvůrným kaiju. Je to zábavné, je to barevné, obrazovka je plná všemožných superútoků a monster, nicméně pro člověka, jež tomuhle žánru vyloženě neholduje, se tahle úroveň nejspíš rychle omrzí, neb kromě vizuálně krásných, ale schématicky probíhajících mecha soubojů a dětsky naivních monologů vlastně ani nic moc víc nenabízí. Poměrně záhy ale začne být zřejmé, že věci nejsou takové, jak se na první pohled zdají a v roztomilém zevnějšku se začnou vyskytovat trhliny, jež slibují výrazně dospělejší a temnější podívanou. A právě tento kontrast dětského a temného, pohádky a dramatu, nepříliš vážně se beroucího moralizování a hlubších psychologických pasáží, je tím, v čem SSSS.Gridman po většinu své stopáže exceluje. Úmyslně zde kladu důraz na to spojení "po většinu stopáže" protože právě ve finále, kdy scénář odhalí ta největší tajemství a nastolí nejzajímavější filosofické otázky, se dynamika celého děje najednou prudce zastaví, temnější linie je zcela upozaděna, nastolené či alespoň implikované otázky jsou ihned po vyslovení ostentativně ignorovány a poslední díly se tak zvrhnou v arc, který jakoby vypadl ze Strážců vesmíru a který oproti předchozí příběhové gradaci působí jako pěst na oko. A je to dle mého obrovská škoda právě proto, že SSSS.Gridman měl potenciál být něčím mnohem víc, než nakonec je a v širší komunitě se mohl proslavit i něčím jiným, než jsou stehna jedné z protagonistek.

"Jsou si lidé skutečně rovni?" Ptá se hlavní hrdina Ayanokouji hlubokomyslně. A odpověď je pochopitelně ne, nikdo se ti nevyrovná Ayanokouji, ty tajemný superinteligentní filosofe, mistře bojových umění a spasiteli roztomilých kozatých školaček. A ty to víš a trápíš se tím, proto své polobožské schopnosti skrýváš, děláš ze sebe schválně průměrného smrtelníka, ale co naplat, i přes veškerou šarádu tvá genialita vyvěrá ven a činí ze všech nepřátel bezbranné slabochy a z rozkroků tvých spolužaček Niagarské vodopády. Och, jaký to úděl, jaké to drama! Nechceš být na očích, pracuješ ze stínů,takže většina lidí nedokáže rozpoznat tvojí hloubku, ale tví učitelé a přátelé odhalují tvou skutečnou bytnost, s hlubokým respektem vzhlížejí na tvou všestrannou dokonalost a vedou s tebou nesmírně hluboké debaty o podstatě lidské existence a společnosti (dramatický záběr na postavu:"lidská společnosti si není rovna" tududú rozehraje se dramatická hudba, dramatický záběr na druhou postavu "lidská společnost by si měla být rovna", ... geniální). A aby té hlubokomyslnosti nebylo málo, nechybí pochopitelně filosofická moudra na počátku každého dílu, protože nic nedokáže orámovat dvacetiminutový díl o hledání zloděje kalhotek lépe, než nějaký ten citát od Schopenhauera ...

Úvodní epizoda by mohla sloužit jako vzorový příklad k ilustraci toho, jak si získat divákovu pozornost. Během dvaceti minut je nám představen hrdina, jeho zvláštní schopnost a principy jejího fungování, tajemná zápletka k vyřešení a sympatické vedlejší postavy. Bohužel seriál nedokáže tuto vysokou laťku udržet a křivka kvality velice záhy klesá. Seriál se utápí v nepříliš zajímavých školních scénách, přičemž naprosto upozaďuje detektivní zápletku, postavy přibývají a přibývají, aniž by na děj měly nějaký reálný dopad, jejich chování se mnohdy vymyká jakékoli logice a ze schopnosti vracet se v čase se vyklube pouhá berlička, jež za nejasných okolností funguje tehdy, když to scénář vyžaduje. Zhruba v poslední čtvrtině dochází ke zlepšení, neboť konečně začne (byť nikterak originálně) rozplétat hlavní zápletku, přičemž samotná závěrečná konfrontace je dle mého poměrně zdařilá, nicméně nahlížím-li na seriál jakožto na celek, nemohu se zbavit pachuti promhraného potenciálu. Možná že tu i negativně zapůsobil hype a vysoká hodnocení, jež ještě více zvýraznily vady seriálu, jež jinak bezesporu patří k tomu lepšímu, co anime roku 2016 přineslo, nicméně ani s přimhouřením obou očí nemohu dát více než ***.

Základní premisa save pointů, do nichž se může hrdina navrátit a zabránit tak tragédiím, jež jej a jeho blízké potkaly, je bezesporu hlavním tahákem seriálu, ale bez jasně vymezených pravidel fungování těchto save pointů (tzv. například maximální počet opakování či penalizace při dlouhodobém opakování) je též spolehlivým zabijákem scénaře. Dramatická či emotivní scéna prostě dost dobře nemůže fungovat, když já coby divák vím, že hrdina může jednu a tu samou situaci řešit pořád znovu a znovu, dokud nedosáhne uspokojivého výsledku. Navíc se díky tomu stává v podstatě jakákoli tragická situace v seriálu spolehlivým indikátorem toho, že brzy dojde k restartu a to, co se nyní odehrává na obrazovce je tedy jenom takovou nastavovanou kaší, která nutně vyústí ve smrt hrdiny a návrat do minulosti, čímž jde veškeré vybudované napětí promptně do kopru. To je pro seriál o to větší problém právě proto, že scénář na ničem jiném, než na emotivnosti a dramatičnosti nestaví. Postavy nejednají podle žádné vnitřní logiky, ale prostě tak, aby byl divák svědkem "dramatických rozchodů a "dramatických shledání", děj nemá žádné motivy a v podstatě ani nikam nesměřuje, ale prostě vyplivuje scény tak, aby z diváka vyždímal nějakou emotivní reakci. Tohle vše pak ve spojení s vesměs archetypálními charaktery, sterilním fantasy prostředím a nepříliš nápaditým audiovizuálním zpracováním strhuje seriál do hladin průměru, odkud jej ani těch pár výživných gore scén nemůže zachránit. **

Námitka ostatních ohledně jisté plochosti (a to v obou smyslech slova) postav, je celkem na místě, ale opomíjí jeden zásadní faktor. A tím je fakt, že Reg a Riko, ač formálně protagonisty, hrají ve skutečnosti pouhou vedlejší roli a v tomto směru svou úlohu splňují uspokojivě: jsou přiměřeně sympatické, takže se divák stará o jejich osudy a mají dostatečně zašmodrchanou minulost na to, aby utáhli děj ve chvíli, kdy ze scény poněkud vymizí skutečná hlavní postava seriálu. Tou je v tomto případě prostředí samotné, ona bájná propast, kterou se naši hrdinové prodírají. Abyss je na jednu stranu bezesporu vizuálně nádherná, ale krásných a tajemných světů už bylo v anime plno, co ji však odlišuje od konkurence je to, jakým způsobem je zakomponovaná do celkové dějové narativy. Jednodušeji řečeno, prostředí seriálu není jen krásným pozlátkem, ale má svá reálná pravidla a principy, jež nám scénář pravidelně a ve stravitelných dávkách odhaluje a tyto principy mají reálný dopad na děj a jednání postav. To se může zdát na jednu stranu jako celkem prkotina, ale pro budování uvěřitelného světa je právě znalost jeho principů nesmírně důležitá a přitom seriálů, které by této složky investovaly potřebný čas, je ve skutečnosti jako šafránu. Made in Abyss je též poměrně proslulá svou brutalitou a dějem, jež se nebojí zapracovat i poněkud temnější témta, což může sice na první pohled ostře kontrastovat s úhledným a roztomilým vizuálním zpracováním, ale v praxi tenhle mix funguje až překvapivě dobře (dle mého třeba o dost lépe, než se to povedlo známějšímu Elfen Lied) a to především proto, že seriál v tomto směru zbytečně netlačí na pilu, takže drastičtější a temnější scény nikdy nepůsobí samoúčelně, mají své dějové opodstatnění a díky tomu, že jich seriál není plný, mají na diváka mnohem větší dopad. Z kladů je třeba ještě rozhodně vyzdvihnout velmi kvalitní soundtrack. Záporů není mnoho a nejsou nijak závažné. Seriál má poněkud rozvážnější rozjezd, což nemusí být nutně na škodu, ale milovníci zběsilého tempa asi úvodní epizody protrpí. Zmíněná už byla i jistá sexualizace postav, což vzhledem k jejich věku nemusí být mnoha lidem po chuti, ale reálně jde jen o pár scén, které se dle mého navíc drží v přijatelných mantinelech (tzv. cenzurovaná nahota a pár sexuálních narážek). Vzato kolem a kolem, Made in Abyss je pro mě z hlediska anime rozhodně nejpříjemnějším překvapením tohoto roku a rozhodně jde o počin, jež by si zasloužil další sezónu. ****

Šablonovité charaktery, humor stojící na asi tak pěti premisách, jež se neustále recyklují, romance jenž se line tempem hlemýždě rehabilitujícího se po setkání s křovinořezem a stylizace, že by při pohledu na ní nejspíš i Dan Nekonečný prohlásil "Kur*a, to je ale kýč", to všechno dává dohromady ... tři hvězdičky? Divné co?

Většinou to už tak chodí, že filmoví sourozenci seriálů bývají takovou lépe vypadající a nákladnější nastavovanou kaší. Steins;Gate: Fuka Ryōiki No Déjà Vu slibovalo zakončení celé série a snad i proto by se mohlo zdát, že se tohoto prokletí zbaví, nicméně chyba lávky. Koneckonců, jakkoli seriálové Steins;Gate nebylo zrovna adeptem na nejuzavřenější sérii historie, zakončení mělo řádně a nová zápletka tak musí nutně působit jako krapet násilně naroubovaná. S tím ovšem musí člověk počítat, přeci jen, tahle značka už má svůj zvuk a z něčeho ty rodiny producentů žít musí ... Jenže to zase neznamená, že se jako relativní fanoušek seriálu spokojím se vším, co na mne s tímto názvem vyplivnou. Námět se sice zase hemží spoustou pěkných neznámých slovíček a termínů a tváří se extrémně "science" a duchaplně, ale tentokrát jsem jej prostě i přes urputnou snahu scénáristům sežrat nedokázal. Ba co hůř, ukočírovat jej se ctí nedokázali ani oni samotní, poněvadž je scénář ve své podstatě jen směsí všemožných náhod a šťastných deus ex machin, takže kdybych chtěl být hodně zlý, mohl bych klidně prohlásit, že Makise, která protentokrát přebrala roli hlavního protagonisty, za těch devadesát minut rozdala pár pus, párkrát si pobrečela a jinak sebou nechala tahat jak pěšák po šachovnici. A ano, vím, že tímhle prohlášením dost možná pláči na špatném hrobě, poněvadž , i původní Steins;Gate byl nakonec více osudový než do nejmenšího detailu promyšlený, nicméně nedostatky, které člověk během 24 dílů mnohdy ani nepostřehne, nebo je prostě přijme jako nutné zlo, během devadesátiminutové stopáže snadno vyplavou na povrch. I tak ale musím uznat, že animace filmu je velmi slušná, mihnou se v něm všechny oblíbené postavy, pronesou oblíbené hlášky a po závěrečných titulcích jsem dostal chuť znova si pustit seriál, což bylo určitě také jedním ze záměrů tvůrců. Proto se po delším váhání nakonec přikloním ke slabším *** místo původně zamýšlených **

Yutovi je už 500 let, bohužel ani takhle dlouhá doba nestačila, aby během ní našel byť jen kapičku charismatu, škoda. To u Many to ani taková škoda není, charisma příliš nepotřebuje, protože 99 % seriálu stráví v zajetí kňučící o pomoc. No a tito hlavní protagonisté nás provázejí seriálem ryze epizodického charakteru, u něhož na sebe jednotlivé díly sice nenavazují příběhově, zato však jejich náplň je ve všech případech naprosto identická: Yutu zabijou -> Manu unesou -> Yuta obživne -> šťastné shledání -> záchrana -> Happy end a v příštím díle zase hezky od počátku ... nuda, šeď, unylost ...., situaci trochu zachraňuje dvoudílné OVA pokračování které když nic jiného, je alespoň o dost temnější a brutálnější než seriál. **

Takao s Nakamurou divně vypadají, dělají divné věci, vedou při tom divné řeči a hraje k tomu divná hudba. Všechno se to přitom tváří strašně hluboce a mnohavrstevně. Ve skutečnosti se ale seriál bojí ponořit hlouběji, dost možná proto, že nejspíš ani žádnou hloubku nemá, ale to zase nechci předbíhat, poněvadž seriál by měl mít pokračování, kde se třeba nějakého širšího vykreslení charakterů, jejich myšlení a motivů skutečně dočkáme. Prozatím je Aku no Hana jen anime pojednávající o milostném trojúhelníku (z něhož minimálně dvě strany jsou dost pošahané a ta třetí k tomu asi taky nemá daleko), s unikátním vizuálním kabátkem (po počátečním šoku se na něj dá určitě zvyknout a mně osobně svoji existenci naprosto ospravedlnila fantastickou scénou ze sedmé epizody) a hodně zajímavým soundtrackem (ED jednoznačně vede), nicméně psychologickým bych jej skutečně nenazýval, k tomu je potřeba krapet více, než jenom pláč, křik a pár citací klasiků...

Navštívil jsem dno fekálního humoru. Moc se mi tam líbilo...