JakubB.

ponrepo 7.2.2011

woody nadohled od sofokla a dostojevského...colin farrell rulez, dokonalý výkon !

úžasné ! tento film si zamilujete jo vedlejší mužskou roli hraje skvělí Dean Stockwell_postavička z Lynchova Blue Velvet

"trainspotting 21. století", "pouťová virtuální realita", "requiem for a dream"; v první polovině filmu se autoři blíží oběvu nového filmového výraziva

Postavy si nelze nezamilovat, samozřejmost a sebevědomí s nimiž budují své životy, pochybnost jež je dokáže rozplakat, jsou jako velké děti: svět jim leží u nohou, je hřištěm po němž jsou vláčeni svou normalizaci se vzpírající touhou. ____________________ Hlavní hrdinové pocházejí ze společenské periferie (postarší uklízečka a přistěhovalec-černoch-dělník), k jejich setkání dochází díky oboustrané touze překonat vyloučení, v periferním baru. Spojením mají dosáhnout návratu do většinové společnosti - překonat samotu a navrátit společenskou aktivitu (žena) a zbavit se (po 2 letech pobytu) statutu přistěhovalce. Výsledkem je však naprosté osamocení páru, i jejich minority se vůči nim vymezí. Fassbinder je však optimistou: ledy po nějakém čase začínají tát. Čas je prvek dynamizující společenskou normalitu, "lidé si prostě zvyknou."

Filosoficky laděný film problematizující evropský pojem subjetku jakožto svrchovaného individua, základu, který pomocí svého rozumu dosahuje svodody tak, že demaskuje a odstraňuje předsudky a konvence dané tradicí. Je rozdíl mezi individuem a kolektivem v negramotné Bambarské společnosti? Problematizuje středoevropský model kritiky náboženství jakožto státotvorné ideologie (podle Mirka Topolánka "brainwashing"), kterou vychytralý (dějinnosti nepodléhající) a vyžraný (geografické danosti nepodléhající) "černoprdelník" zotročuje ubohé, po svobodě toužící rolníky. Snímek lze na jedné straně přirovnat k budhistickému filmu Sánsara a na druhé k Bílé stuze režiséra Michaela Hanekeho.

"kultovní pohanský thriller", spíše noční můra asketického detektiva-křesťana. Pohanské orgiastické souznění s přírodním cyklem vítězící nad asketickou morálkou, ukovanou z odporu ke smyslnosti (rozum/smysly). Střet detektiva s pohany může asocivat osu filmu Fanny a Alexander (stavovská rodina milující život se všemi klady i zápory se tam střetává s hyperbolicky stělesněným kaplanem-asketou).

Tento film vybočuje z běžné komerční produkce dneška. Žádá si od diváka jistý stupeň aktivity. Jde o to, že po úvodních záběrech máte pocit „že tomu něco chybí“. Divák, proto koketuje s myšlenkou, jestli se snad střihač či režisér nepomátli, a zhnuseně odchází. Solitéři, kteří vydrží déle však žasnou a posléze se sem tam poťouchle uchechtávají – v tu chvíli záměr obou domnělých šílenců triumfuje. Co je oním záměrem? Proč nehovořím o filmu ale o divákovi a režii? Vyjděme z názvu filmu. V něm se objevují pojmy „hranice“ a „ovládání“, navíc jsou ve vzájemném vztahu (jsou spojeny genitivem). Významnější pozici má evidentně „ovládání“, pojem „hranice“ pouze specifikuje hledisko na tento pojem. Této zřejmé hierarchii dle mého odpovídá právě onen režisérův „záměr“. Jarmusch podle mého přiznává film jakožto médium. Ukazuje divákovi vtah „ovládání“, kterým „film jakožto médium“ poutá diváka. Nedostatkem informací jakoby zpochybňoval víru běžného diváka, který poměřuje filmy zejména podle toho nakolik byli „ze života“, „reálné“, „přirozené“ či „mluvící za všechny lidi“. Proč by to ale režisér dělal? Není pro něj naopak ona iluzivnost filmu naopak žádoucí? Definitivní odpověď v žádné případě nenajdeme.. Jde pouze diagnostikovat tento jev: jakoby se pro Jarmusche, asi nejen v tomto filmu, film jako médium zakaloval, zhmotňoval. Avšak ve filmové histori má tento fenomén své pevné místo (David Lynch, Louis Buňuel, nebo české překvapení Karamazovi). Vskutku, film, který nevyjadřuje obsah (příběh) ale naopak vyjadřuje svou vlastní formu, je uměním! Je vykročením z banality dnešní filmové produkce. Je snahou zbořit divákovi obvyklé pojmové konstrukce. Klíčová scéna, vstupu hlavního hrdiny do domu bráněného skupinou ozbrojenců, v tomto snímku mnou tezi dokládá. A víte čím? Tím, že tato scéna defakto chybí. Hrdina jen na zpáteční cestě prohodí: „Použil jsem fantazii“ (mimochodem to mu radí i „zadavatel“ vraždy na začátku filmu). Tento film je tedy hlavně o divákovi. Jde o poznání, zejména o jeho hermetický prvek: dostatečná znalost faktů ještě nic neznamená (biflování zpaměti), znalost prokážeme teprve tehdy, když vše dokážeme říci vlastními slovy (interpretujeme: představujeme ve vlastních pojmech). Diváku nevěř všemu. Film neříká vše, není skutečností. Ty sám volíš, který výklad tě ovládne. Proto tedy právě DIVÁK je „HRANICE OVLÁDÁNÍ“.