Köbi

Osamělost a touha po lásce, která končí dokonalým ponížením. Umírající pacienti nešťastné zdravotní sestry dotvářejí pocit naprosté bezvýchodnosti.

Velmi nekonvenční film o paměti místa, stárnutí a tichém pobytu v rozpadajícím se domě. Živěji než herci tu působí oprýskaný dům, na jehož stěny se promítají záběry ze starých filmů připomínající jak dějiny místa tak mládí jeho obyvatel.

Tak to je opravdu pecka..

Velmi pozoruhodný punkový film. Pro Jarmana typické provokativní obrazy, dominantní vizuální stránka a neomezené hranice toho, co se může.

Uf, takovou koncentraci klišé a stereotypů jsem dlouho neviděl. Jako komedie je to celkem zábavné, ale přes nesmysly ve vážně míněných momentech je docela těžké se přenést (židovští hudebníci byli v osmdesátých letech na přání Brežněva odvezeni do gulagu a podobné perly).

Obraz: pole modré; zvuk: Jarmanovo líčení nastupující slepoty způsobené virem HIV. Život, který se chýlí ke konci, a vzpomínky na to, jaký byl dřív. Co je ještě důležité, když přestáváte vidět a berete třicet různých léků... Kombinace hudby a textu, které jsou samy od sebe tak působivé, že jim obraz vůbec nechybí. blue upon your grave...

Fassbinderova variace na film noir. Svůdné ženy, partie pokeru, zločinní detektivové, nespočet lahví Ballantine's a hlavně: "Killer" Ricky, který měl radši Německo takové, jaké bylo dřív...

V zásadě dobře natočený film ničí katastrofálně špatný scénář a urážlivě houpé dialogy. Chudák Bondy, ještě že se toho nedožil. Jedna ze dvou hvězdiček za hudbu Erika Satie v milostných scénách..

Film není v žádném případě šokující tématem, kterým se zabývá (je daleko víc o osamělosti a o kompenzaci mezilidských vztahů něčím jiným než o tom, co si člověk představuje jako zoofilii), je ale neuvěřitelný svojí otevřeností, odhalováním těch nejintimnějších detailů ze života příslušníků všech společenských vrstev. Chvílemi může připadat skoro přehnaně dlouhý, ale ty zdánlivě "hluché scény" (velmi repetetivní povídání páníčků s pejsky, sex po telefonu a p.) jsou nakonec to nejpůsobivější na celém dokumentu. Seidl se - jako obvykle - pohybuje na hranici komičnosti a deprese (malí psíci vystavení na krbové římse), některé momenty působí opravdu spíše jako z dadaisticky laděného hraného filmu než z dokumentu (řečník na psím pohřbu, chrt "trénující" v garáži luxusní vily tak, že je připoutaný k běžícímu pásu). Velmi silný film, ze kterého se budu ještě dlouho vzpamatovávat.

Ulrich Seidl se nekompromisním způsobem dostává na dřeň lidského ponížení, utrpení, životní prázdnoty. Díky statickým, pečlivě komponovaným záběrům vzniká dojem zvláštního odstupu a pocit odcizení. Řada lehce absurdních, zároveň ale mrazivě realistických scén - pornografické pasáže vyvolávají pouze sklíčenost a maškarní večírek pro pacienty geriatrie také člověka příliš nepovzbudí...