Lachvos

Pamatujete si, jak jste opustil Gotham? Než bylo tohle všechno, než byl Batman? Byl jste pryč sedm let. Sedm let jsem čekal a doufal, že už se nevrátíte. Každý rok jsem si bral dovolenou a jel do Florencie. Je tam taková kavárna, na řece Arno. Každý hezký večer jsem si tam sednul a objednal si Fernet Branca. Měl jsem tuhle představu...že se podívám na okolní stoly a uvidím tam vás...s manželkou a možná několika dětmi. Nic byste mi neřekl, ani já vám. Ale oba bychom věděli, že jste to dokázal. Že jste šťastný...Nikdy jsem nechtěl, abyste se vrátil do Gothamu. Vždy jsem věděl, že tu pro vás bude jen bolest a utrpení. Chtěl jsem pro vás víc než to...a stále chci...

Ale my už jsme se setkali. Kdysi dávno, byl jsem ještě díte u Sv. Swithina. To je sirotčinec, který byl financován Waynovou nadací. Moje matka zemřela, když jsem byl malý. Automobilová nehoda. Moc si ji nepamatuju. Můj otec byl zastřelen o několik let později, kvůli dluhům ze sázení. Na to si vzpomínám velmi dobře. Není moc lidí, co cítí to samé, že? Ten vztek, hluboko v kostech...Vlastně oni to chápou. Pěstouni, všichni to chápou...chvíli. Pak ale chtějí, aby rozčílené dítě udělalo něco, co nedokáže. Přenést se přes to. Po chvíli to přestanou chápat. A odešlou rozzlobené dítě do sirotčince. Uvědomil jsem si to příliš pozdě. Musíte se naučit skrývat svůj hněv, trénovat úsměv do zrcadla. Je to jako nasazovat si masku. Pak jste se jednoho dne zjevil vy. V nablýskaném autě, s dívkou po boku. Byli jsme tak nadšeni! Bruce Wayne, milionář a sirotek? Vymýšleli jsme o vás příběhy, legendy. Pro ostatní děti to byly jen příběhy. Když jsem vás viděl, hned jsem věděl,
kdo jste ve skutečnosti. Ten pohled už jsem předtím viděl. Je to ten samý, jaký jsem se naučil sám...

Nebojíš se smrti. Myslíš si, že tě to dělá silnějším. Opak je pravdou. - Proč? - Jak se můžeš pohybovat rychleji, než je možné, bojovat déle, než je možné, bez nejsilnějšího impulsu, jaký má lidský duch, strachu ze smrti? - Bojím se smrti. Obávám se, že když zemřu zde, moje město shoří a nebude nikdo, kdo by ho zachránil. - Pak vyšplhej! - Jak? - Stejně jako to dítě...bez lana. Pak si tě opět najde strach...

Neměli by lidé vědět, kdo je hrdina, který je zachránil? - Každý může být hrdinou, i člověk, který udělá něco tak prostého, jako je dát kabát malému chlapci a ukázat mu tím, že svět ještě neskončil... - Bruce Wayne?

Planeta odsouzená k záhubě...Vědci na pokraji zoufalství...Poslední naděje...Dobrosrdečný pár...Superman!

A na záchranu světa mám jen jediný pokus. - Víc jsi ani nikdy nepotřeboval...

On není mrtvý. Je nahoře a spravuje Slunce. A až skončí, tak se vrátí. A já tu na něj budu čekat...

Vždy říkali, že by chtěli mít děti...

Jsi doma...

Stál někdy Řím za lidský život?! Ať stojí i dál...

Tento muž kdysi býval voják, jemu čest...

Jsi volný. Zase se jednou setkáme. Ale ne hned, ne hned...

Já nejsem ten zlej...

Co se Daredevila týče, svět se brzy dozví pravdu...Toto je město zrozené z hrdinů! I jedinec dokáže něco změnit...

Po nocích číhám na střechách a v uličkách, ukrytý v temnotě, navždy v temnotě...

Možná to zní zvláštně, ale když tu stojím, před branou zapomnění, cítím obrovskou úlevu. Nemám strach z nejhoršího, nejhorší už se mi totiž stalo. Nebyl jsem vzorný občan, kráčel jsem po špatných cestách, ale na pouti, kterou jsem si prošel, mě nenapravila pevná ruka zákona. Byl to jemný dotek, ten nejjemnější možný...

Ale můžu ti jen ukázat dveře, projít jimi už musíš sám...

Protože některé věci se nikdy nezmění, ale jiné ano...

Všichni jsme oběti kauzality...

Děláme jen to, co je nám předurčeno...

Nestojí pak za to bojovat? Nestojí pak za to umřít?

Jak si správně řekl, problém je volba...

Měl jsem svůj sen, ale ten sen mě opustil...

Všechno co má začátek, má i konec...

Doufat, to je přepych, který si nemůžu dovolit...

Posílají nás sem na celej život, a tím nám ten život vezmou...

Dodnes nevím, o čem ty dvě Italky zpívaly, ani to nechci vědět. Některý věci mají zůstat utajený. Zřejmě zpívaly o kráse která se nedá slovy vypovědět a ze který bolí srdce. Ty hlasy se nesly dál než by se komukoliv tady snilo. Jako by do tý naší klece vletěl krásnej ptáček a zbořil všechny zdi. Na kratičkej okamžik se každej v Shawshanku cítil svobodnej a to ředitele sralo víc než cokoliv jinýho...

Nejlepší na tom je, že venku jsem byl strašně poctivej, byl jsem čestnej. Až tady se ze mě stal padouch...

Jak často se díváte chlapovi na boty...

Neuplyn den, abych toho nelitoval. Ne proto že jsem tady nebo proto že bych měl. Ohlížím se zpátky, byl jsem mladej a pitomej kluk co spáchal ten zločin. Chci s ním mluvit, chci to zkusit a poučit ho, říct mu jak to chodí, ale nemůžu. Ten kluk už je dávno pryč a tenhle stařec z něj zbyl. Musím s tím žít. Napravit se? To je jenom blbá fráze. Tak tam dejte ten štempl, synku, a už mě tím zbytečně neotravujte. Abych řekl pravdu, je mi to u prdele...

Myslet na život a nebo umírání. To je sakra pravda...

Doufám, že se dostanu přes hranice. Doufám, že uvidím kamaráda a podám mu ruku. Doufám, že Tichej oceán je tak modrej, jako byl v mejch snech. Doufám...

To nejkrásnější co můžeš poznat, je lásku dát a v lásce být milován...

Máme jeden druhého. Na ničem jiném nezáleží...

Vše není tak jak vypadá. - Ale tohle právě tak je...

Nic ti nedlužím a ty nedlužíš nic mně. Děkuju, že si mě vyléčila z té směšné posedlosti láskou...

Plynuly dny, týdny a měsíce.  A jednoho obyčejného dne jsem přišel ke svému psacímu stroji, sedl si k němu a napsal o nás dvou. Příběh o jedné době, o jednom místě, o lidech kteří tu žili. Ale především, příběh o lásce. O lásce, která bude žít navěky...

Láska je trpělivá a dobrotivá, láska nezávidí. Láska se nevychloubá ani nenadýmá (pýchou). Nechová se nepatřičně,

nehledá ve svůj prospěch a nedá se vydráždit. Nemyslí na nic zlého. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou. Všechno snáší, všemu věří,  ve vše doufá a všechno vydrží...

Jaimie mě zachránila. Naučila mě všechno o životě, o naději, o dlouhé cestě před námi.  Vždy mi bude chybět, ale naše láska je jako vítr. Není vidět, ale cítím ji...

Měj mou úctu, i když asi nevíš, co to znamená...

Znám ten vztek, který tě ovládá. Tu zlobu, která dusí tvůj smutek tak, až se ze vzpomínky na tvé milované stane jen jed ve tvých žilách. Až si pak jednoho dne budeš přát, aby ti, které si miloval, nikdy neexistovaly a tys byl ušetřen té bolesti...

Proč padáme, pane? Abychom se naučili znovu se zvednout...

Jediné čeho se musíme bát, je strach samotný...

Já jsem na tebe nikdy nepřestala myslet. Na nás. A když jsem slyšela, že ses vrátil, začala jsem doufat. Potom jsem ale objevila tu masku. - Batman je jenom symbol, Rachel. - Ne, tohle je tvoje maska. Tvá skutečná tvář je ta, které se zločinci bojí. Ten jehož jsem milovala, muž který zmizel, ten už se nikdy nevrátí. Ale možná tam pořád někde je, možná že až jednou nebude Gotham Batman potřebovat, zase ho spatřím...

Největší strach nemáme z toho,
že jsme neschopní, ale z toho,
že jsme nepřemožitelní.
Je to naše světlo, ne temnota,
co nás nejvíc děsí.
Hrou při zdi světu neposloužíte,
není nic vyjímečného na tom,
když se budete krčit,
aby se lidi kolem vás cítili lépe.
Byly jsme stvořeni, abychom zářili.
Není to jen v někom z nás, je to v nás všech.
A když dovolíme našemu světlu zazářit,
nevědomky tím dáváme možnost ostatním učinit totéž.
Když se zbavíme vlastního strachu,
zbavíme tím navždy strachu i ostatní.