HrrrOch

Za neúmyslnou zábavnost, kterou tahle věc dnes vzbuzuje, bych dal i pět hvězdiček, ale přeci jenom v době, kdy to natáčeli, to mysleli docela vážně... Trochu mě udivuje, že to natočil Romm, chlapík, co jinak dělal celkem pěkné věci jako byl Obyčejný fašismus... ale údajně to točil během stalinských procesů, takže se nelze divit, že měl v kalhotech. na druhou stranu brát tuhle zakázku taky nemusel!

Asi se to nedá takhle škatulkovat, ale prozatím nejlepší dokument, co jsem kdy viděl. Někdo prý Wisemana obviňuje z chladnosti, jakou své věci natáčí, ale opak je pravdou. Sice tu neběží žádný humanistický komentář, ale tím jaké situace si tenhle genius vybírá a na které pečlivě dlouhé měsíce čeká, se pomalu dotýká až nebes. Nemluví a přesto zpívá. Tohle je film o lidskosti, lidském utrpení, o našich slabostech i výšinách.

Špáta jde v Schormově tradici a daří se mu to báječně

Nádherný film, kape z něj lidskost po litrech!

Zpočátku mi přišlo, že se snad unudím. Příběh fádní a Dreyer jako vždy úsporný ve výraze. Říkáte si, čím je ten film extra a čím se tak liší od těch ostatních padesátkových filmů, které mojí generaci přijdou krapet pomalé a naivistické. No a pak se to celé doplazí ke konci a už už si říkáte, že to ten Dreyer a autor předlohy snad nemůžou myslet vážně! Zemřela ta mladá matka jen proto, aby se mohli pozůstalí smířit? Smrt za smíření? Není to krapet fádní? No ale pak přichází očistné finále, možná trochu idealistické, ale každopádně otáčí celý můj pohled na film a na Dreyerovo záběrování. Až si říkám: Dreyere, ty lišáku! Jak tu někdo psal je to opravdu takový starší Bergman

Skvělý film o hrůzné manipulaci s člověkem. Rodina tu zastupuje ne-li celé lidstvo, otec je ředitelem koncentráku, který se tváří jako jediné místo záchrany v údajně zamořeném světě. Dospělí potomci nemají žádnou představu o životě, i některá slova nenesou svůj pravý význam. Tak je ze zombie malá žlutá kytička a z kundy drobná lampa... Celý film je brilantně nasnímaný, nepotřebuje žádné přitroublé doslovy a mluví jen "strohým" obrazem, který otce a matku usvědčuje z jejich patologičnosti. naprosto úžasný je konec. Nebudu prozrazovat, jak se to finálně vyvrbí, snad jen, že to vypadá, že z tohohle koncentráku opravdu není úniku, i když se z něj zdánlivě vymaníte :-)

Inovativnost se oceňuje, ale tady to prostě nepasuje. Improvizace jednak nesedí Bydžovské a pak je kvůli ní ovlivňovaný jak zadrhávaný střih, tak obraz. Věřím, že Alice Nellis tenhle příběh prožívala, ale pro mě to šlo příliš po povrchu, žádný zajímavý duchovní posun hrdinů jsem nezaznamenal, navíc tu bylo plno scenáristiských berliček (kontrast malé kotě-zpráva o potratu nebo smrt malé holčičky, což vyznělo jako klišé, jakkoliv zrůdně to zní). Myslím, že hlavním symptomem je snaha nebýt žánrový, hledat něco mezi dokumentem a psychodramatem. Žánr je možná klišé, ale jak říká klasik: lépe z klišé vyjít, než k němu dospět. Tady to spíše vedlo k druhému jmenovanému.

Kino bylo snad týden pořád vyprodané, než jsem se na Vejdělkův film mohl dostat i já. V kině jsem seděl spolu s páry třicátníků a čtyřicátníků a zcela chápu, proč se smáli a že ten film pro ně byl dobrým odreagováním. Právě proto musím snímek poslat do horoucích pekel. Protože ještě neznamená, že film který se líbí, je dobrý. Aspoň tak to vidím já. Tenhle film totiž vytváří nesmírně lživý svět. Hrdinové jsou zástupci vyšší střední třídy, mají se prostě fajn, a tak vypadá, že celý svět je tak nějak v pohodě. Navíc všechno vidíme v takové barvotiskové kráse, až se zdá, že žijeme v nějaké podivné super dimenzi. Jen tu vnučku trápí pár bezdomovců a nějací ti Tibeťani. Tolik k atmosféře. Vedle toho tu máme hlavní trojici dam - babičku - matku a dceru. První je požitkářská erotomanka, druhá ostýchavá inteligentka a třetí je tak nějak v pohodě, až na ty trable s bezdomovci a jinými ztroskotanci. A přesně tak tyhle dámy vypadají, jsou to postavy s jediným rysem. A to jsem zmínil jen ženské party. Jiří Macháček je takový neotesaný dobrodruh, Vojta Dyk zase ten hodný krasavec, co ráno uklohní snídani. Humor je tu účelný, aby ihned rozesmál, a když chceme bavit, tak na zem postavíme to a na zeď zase dáme ono, jen aby nám ten joke zahrál bez řádného významu. p. Vejdělku, nevýmývejte prosím lidem hlavy!

Je to bezcitné, groteskně úsměvné a navíc tak pravdivé. Krásný supermarket těl ke koupi.

Je mi jedno, jestli za tímto filmem jiní lidé vidí nezdárný pokus velkého režiséra nebo dokonce nějakou účelovou manipulaci. Nezáleží mi ani na tom, že se mi ukázaly špatně provedené efekty a místy účelová dramaturgie. Jako samozvaný kritik jsem obvykle nesmlouvavý, ale tomuto filmu odpouštím všechny přešlapy, protože tu Jackson nese silné emoce, které nelze pominout. Hodnotit film bez emocí nelze a pokud tyhle emoce nemohl někdo dekódovat nebo mu přišly špatně zahrané nebo zrežírované, pak s tím těžko něco svedu, každý máme svůj pohled. Ale abych mluvil za sebe, musím říct, že já jsem byl hluboce dojatý - vší tou nekončící rodičovskou láskou, která se střetává s ryzím zlem, čistou dětskou touhou po životě jdoucí proti požitku chladné stvůry. Myslím, že Jacksonovo poselství je prosté a zároveň geniální: pomsta není řešením; lidé zemřou, ale zůstane po nich jejich láska k druhým, která se nevypaří v nicotě, ale přeskočí zase na jiného šťastlivce; zlu se dostane osudová odplata; naše pevná pouta nás udrží nad vodou. Možná jsem byl přespříliš patetický. Jen jsem chtěl říct, že Jackson může být vším jiným, jen ne kalkulujícím tvůrcem, který svá díla tvoří chladnou racionální hlavou. To pravé umění totiž vychází z niter tvůrců, a ať už je sebevíc kritizováno, je otiskem jejich jedinečného vnitřního světa, který nám tak či onak nepřísluší kritizovat, i když je to nabíledni.